28 CO 312/2021-133 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované poskytnout žalobkyni zadostiučinění ve formě omluvy, která byla ve výroku citována, a zároveň zamítl žalobu na zaplacení zadostiučinění ve výši [částka] (výrok I.) a žalobkyni uložil zaplatit žalované náklady řízení ve výši [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.). 2. Takto soud rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala odškodnění nemajetkové újmy ve výši [částka] a poskytnutí omluvy jako zadostiučinění za to, že na základě zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů - dále jen zákon, který byl protiústavně novelizován zákonem č. 14/2017 Sb. a zákonem č. 112/2018 Sb., byly dlouhodobě, systematicky a plošně zveřejňovány údaje o majetku, příjmech a závazcích žalobkyně z důvodu jejího působení jako uvolněné místostarostky obce Těrlicko v Moravskoslezském kraji, tedy jakožto veřejného funkcionáře, čímž docházelo k setrvalému porušování práv na ochranu jejího soukromí. Ke vzniku újmy docházelo od září 2017 do listopadu 2020 zveřejněním oznámení o majetku za roky 2017, 2018 a 2019. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby, neboť je správcem Centrálního registru oznámení a nepříslušelo jí posuzovat souladnost zákona s Ústavou České republiky a pro případ protiústavnosti tento předpis neaplikovat. Sporná ustanovení zákona byla nálezem Ústavního soudu ČR zrušena až uplynutím dne [datum], a proto ani po vyhlášení nálezu dne [datum] nelze v publikaci oznámení veřejných funkcionářů v registru oznámení spatřovat protiprávnost jednání žalované. Vznik újmy je nutno dát do souvislosti s přijetím protiústavní úpravy a nikoliv s postupem žalované, přičemž legislativní činnost nesprávný úřední postup nepředstavuje. 3. Soud prvního stupně provedl dokazování, za nesporné považoval to, že žalobkyně u žalované uplatnila svůj nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu dne [datum] a dále, že na žalobkyni jakožto veřejného funkcionáře se vztahovala povinnost podání oznámení podle zákona s tím, že v souladu s tímto zákonem zároveň docházelo žalovanou, jakožto orgánem spravujícím registr oznámení, k plošnému zveřejňování podaného oznámení žalobkyně, a to konkrétně v období od září 2017 do [datum] zveřejněním oznámení o jejím majetku za roky 2017, 2018 a 2019. Soud prvního stupně citoval nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17, který byl publikován ve Sbírce zákonů dne [datum], a přihlédl rovněž ke znění stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl ÚS-st [číslo], [číslo] Sb. - dále jen stanovisko. Dále vyšel ze zjištění, že žalovaná v reakci na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 9As 173/2020-32, omezila od [datum rozhodnutí] plošný přístup k oznámením veřejných funkcionářů s tím, že údaje v registru budou dostupné pouze na základě individuální žádosti. Soud zjistil, že žalobkyně plnila povinnost uloženou jí zákonem o střetu zájmů podáním majetkových přiznání, ke kterým byl zřízen dálkový a ničím neomezený přístup, Ústavní soud to následně zhodnotil jako nepřiměřený zásah do jejího soukromí a takovou právní úpravu označil za protiústavní. Došlo tedy k porušení soukromí žalobkyně, plošné zveřejnění oznámení se dělo v souladu s účinným zákonem o střetu zájmů a sledovalo legitimní cíl v podobě kontroly veřejných funkcionářů ze strany veřejnosti, neboť žalovaná postupovala podle znění zákona [účinnost]. Žalobkyně ještě před podáním žaloby proti plošnému zveřejňování údajů o své osobě brojila. Soud považuje za prokázané, že plošným zveřejněním oznámení žalobkyně došlo k nemajetkové újmě, neboť takové narušení soukromí by úkorně prožíval každý rozumný člověk důvěřující ve státní aparát, který má povinnost zachovávat právo na soukromí každého jednotlivce. 4. Po právní stránce soud prvního stupně odkázal na zákon č. 14/2017 Sb., který novelizoval s účinností od [datum] zákon, stejně jako odkázal na zákon č. 112/2018 Sb., který tento zákon novelizoval s účinností od [datum]. Citoval novelizace, které byly provedeny, a konstatoval, že byly zrušeny k [datum] nálezem Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17. Dále soud odkázal na čl. 89 odst. 1 a čl. 95 odst. 2 zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky. Zároveň postupoval podle § 1 odst. 1, § 5 písm. b), § 13 odst. 1, § 31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. - dále jen zákon o odškodnění - a přihlédl rovněž k § 70 odst. 1 a § 71 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Dále soud vyložil obsah nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 3076/20, a obsah rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 9As 173/2020-32. Vzal v úvahu i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30Cdo 1321/2019, jehož obsah vyložil, stejně jako nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 150/03, týkající se přezkumu zásahů správního orgánu. 5. Nárok žalobkyně soud prvního stupně podřadil pod zákon o odškodnění, neboť jde o speciální úpravu k občanskému zákoníku. V dalším se zabýval tím, zda byly splněny kumulativně podmínky pro vznik odpovědnosti státu za újmu žalobkyně. Nárok žalobkyně neshledal důvodným, neboť dospěl k závěru o absenci odpovědnostního titulu - nesprávného úředního postupu žalované ve smyslu § 13 odst. 1 odškodňovacího zákona. Žalovaná při dlouhodobém, systematickém a plošném zveřejňování oznámení žalobkyně jako veřejného funkcionáře, postupovala podle platného a účinného právního předpisu. Právní úprava sledovala legitimní cíl a nadále platí, že kdokoliv si informace o majetku žalobkyně může vyžádat. Žalovaná zamezila plošnému zveřejňování v krátkém odstupu od předžalobní výzvy a žalobkyni se satisfakce dostalo i tím, že Ústavní soud protiústavní právní úpravu od [datum] zrušil. 6. V období předcházejícím vyhlášení nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17, nelze postupu žalované ničeho vytýkat. Nelze dovodit, že žalovaná měla povinnost protiústavnost rozpoznat sama a zákon neaplikovat. Nemůže být nesprávným úředním postupem postup žalované, jestliže v souladu se zákonem plošně zveřejňovala oznámení žalobkyně. Nemůže být proto úspěšný požadavek na vyslovení omluvy, která má žalobkyni odškodnit i za období, kdy protiústavnost části zákona o střetu zájmů nebyla Ústavním soudem ani vyslovena. Pokud jde o období od [datum] do [datum], kdy žalovaná, již byla informována o tom, že části zákona o střetu zájmů nejsou v souladu s ústavním pořádkem, pak Ústavní soud v nálezu odložil vykonatelnost svého nálezu podle § 70 odst. 1 zákona o Ústavním soudu do [datum] a až tímto dnem byla protiústavní část zákona zrušena. Proto ani v následujícím období soud neshledal, že by se žalovaná dopustila nesprávného úředního postupu podle § 13 odst. 1 zákona o odškodnění. V daném případě Ústavní soud sám projevil vůli, aby stávající úprava ještě po určitou dobu platila, byť svému nálezu mohl přiznat účinky třeba i před jeho vyhlášením ve Sbírce zákonů. Správní orgán nemůže vyvolat řízení u Ústavního soudu a je vázán zákonem. Odkaz žalobkyně na závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30Cdo 1321/2019 nejsou na posuzovanou věc přímo aplikovatelné. Nejvyšší soud tam posuzoval podmínky odpovědnosti za škodu při vydání exekučních příkazů soudního exekutora při následné deklarované protiústavnosti právní úpravy. Žalovaná o způsobu přístupu do registru oznámení nevydávala žádná rozhodnutí a způsob zveřejnění byl pevně stanoven zákonem. Plenární stanovisko Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl ÚS-st [číslo], má vyšší normativní sílu než rozsudek Nejvyššího soudu, který řešil navíc jinou situaci, stanovisko Ústavního soudu přímo na daný případ dopadá. Soud uzavřel, že přijetí protiústavního zákona je primární příčinou vzniku újmy žalobkyně, žalovaná za proces normotvorby neodpovídá, a proto zde není dána příčinná souvislost s dovozovanou újmou žalobkyni. Z těchto důvodů byla žaloba zamítnuta a o nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. 7. Proti tomuto rozsudku se odvolala žalobkyně, která namítala, že soud prvního stupně nesprávně interpretuje různá rozhodnutí Ústavního soudu či Nejvyššího správního soudu, která neřeší podstatu této právní věci. Právo žalobkyně vychází přímo z Ústavy České republiky a základní práva jsou hodna nejvyšší ochrany a tato ústavou zaručená práva nemohou být oslabena nebo dokonce vypnuta různou interpretací norem jednoduchého práva. Žalobkyně rekapitulovala normotvorný proces a popsala obsah novel zákona o střetu zájmů. V odvolání se obsáhle věnovala interpretaci nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17, a trvala na tom, že stát musí nakládat s jejím právem na ochranu soukromí a osobních údajů s respektem, což neučinil. Dále se žalobkyně podrobně věnovala ústavněprávnímu rozměru celé věci a akcentovala, že žalovaná neučinila příslušná opatření bez zbytečného prodlení po vydání nálezu Ústavního soudu. Žalovaná zveřejňovala citlivé informace soukromého charakteru jak o čistě osobních záležitostech žalobkyně, tak i majetko