29 CO 386/2021-285 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně ve výroku I. zamítl žalobu, kterou se žalobce [jméno] [příjmení] domáhal určení, že je vlastníkem podílu [číslo] na označených pozemcích v k. ú. [obec], obec Praha, in eventum určení, že není vlastníkem podílu [číslo] na těchto pozemcích a má nárok na vydání jiných pozemků dle § 11a zákona o půdě. Ve výroku II. rozhodl, že ve vztahu mezi žalobcem a účastnicí 1) MUDr. [jméno] [příjmení] nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. Ve výroku III. rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit účastníku 2) Hlavnímu městu [obec] na náhradě nákladů řízení [částka] do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce JUDr. [jméno] [příjmení]. Ve výroku IV. rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit účastníku 3) na náhradě nákladů řízení [částka] do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám právní zástupkyně JUDr. [jméno] [příjmení]. 2. Soud I. stupně takto rozhodl v řízení podle části páté o. s. ř. ve věci, o níž původně rozhodl Státní pozemkový úřad, Krajský pozemkový úřad pro Středočeský kraj a hl. m. [část Prahy] ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací]. Pozemkový úřad mimo jiné rozhodl, že [jméno] [příjmení] a MUDr. [jméno] [příjmení] nejsou vlastníky každý podílu [číslo] na předmětných pozemcích v k. ú. [obec], že pozemky se nevydávají a„ není za ně nárok na náhradu.“ Pozemkový úřad vyšel ze zjištění, že pozemky byly vyvlastněny rozhodnutími z let 1968 a 1970, a to za náhradu za účelem výstavby rodinných domů. Protože na počátku 70. let minulého století skutečně došlo na pozemcích k výstavbě rodinných domů, Pozemkový úřad dovodil, že byl naplněn účel vyvlastnění a není dán restituční důvod podle § 6 odst. 1, písm. m) zákona o půdě. [jméno] [příjmení] s rozhodnutím pozemkového úřadu nesouhlasil a podal žalobu podle části páté o. s. ř. Namítal, že nebyly dány zákonné podmínky pro vyvlastnění, rozhodnutí o vyvlastnění vydal orgán, který k tomu neměl pravomoc, že rozhodnutí pozemkového úřadu je nepřezkoumatelné (nebyla hodnocena a respektována zásada proporcionality mezi omezením restitučního nároku a prosazením konkrétního veřejného zájmu), a že té části, v níž jsou pozemky vedeny jako veřejná zeleň či zahrady, měl pozemkový úřad rozhodnout, že žadatelé mají právo na náhradní pozemky. Podle názoru [jméno] [příjmení] bylo namístě aplikovat ust. § 6 odst. 1, písm. o), resp. p), zákona o půdě. 3. Soud I. stupně o provedeném řízení, kdy vyšel z ortofotomapy a z výpisů z katastru nemovitostí, vzal za prokázané, že na předmětných pozemcích byly v 70. letech minulého století vystavěny rodinné domy, k nimž náleží přilehlé pozemky – zahrady, přičemž se jedná o nedělitelné funkční celky. Konstatoval, že rozhodnutí o vyvlastnění nebylo v rozporu s tehdy platnými předpisy, že právnímu předchůdci žalobce byla za vyvlastněné nemovitosti poskytnuta náhrada a že rozhodnutí o vyvlastnění z roku 1968 bylo vydáno k tomu kompetentním orgánem (nejde o nicotné rozhodnutí). Dovodil, že není naplněn restituční titul uvedený v ust. § 6 odst. 1, písm. m) zákona o půdě a není namístě aplikovat ani restituční titul dle ust. § 6 odst. 1, písm. o) nebo p) zákona o půdě. Z těchto důvodů soud I. stupně původně rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 16 C 304/2019-125, žalobu podanou [jméno] [příjmení] zamítl. Na základě odvolání podaného žalobcem [jméno] [příjmení] Městský soud v Praze usnesením č. j. 29 Co 274/2020-155 rozsudek č. j. 16 C 304/2019-125 zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. Upozornil na zjištění, že požadované pozemky jsou nyní ve vlastnictví fyzických osob. Zdůraznil, že je nezbytné řešit otázku, kdy fyzické osoby nabyly vlastnických práv k předmětným pozemkům, a to ve vztahu ke dni účinnosti zákona o půdě. Je třeba se zabývat tím, zda fyzické osoby nabyly pozemky (resp. zda jim bylo zřízeno tehdejší právo osobního užívání pozemků, později přeměněné ve vlastnictví) již před datem účinnosti zákona o půdě nebo až později. Uložil soudu I. stupně, aby opatřil výpisy z listů vlastnictví vedených na příslušné pozemky pro fyzické osoby, včetně vyznačení nabývacích titulů, na základě kterých byly fyzické osoby zapsány do katastru nemovitostí. Bude-li zjištěno, že fyzické osoby nabyly vlastnictví, resp. právo osobního užívání pozemků před účinností zákona o půdě, pozemky nemohou být oprávněné osobě vydány, protože v takovém případě nebyla dána pasivní legitimace na straně účastníků Hlavního města Prahy a Městské části [obec a číslo] – nešlo o povinné osoby a nebylo namístě vydat rozhodnutí dle § 9 zákona o půdě. Pouze v případě, bude-li zjištěno, že pozemky byly ke dni účinnosti zákona o půdě ve vlastnictví státu či právnické osoby, bude namístě, aby bylo postupováno dle § 9 zákona o půdě. 4. Soud I. stupně na základě pokynů odvolacího soudu řízení doplnil po skutkové stránce a zjistil, že fyzické osoby nabyly práva osobního užívání předmětných pozemků před účinností zákona o půdě. Ve smyslu stanoviska odvolacího soudu odkázal na ustanovení § 5 zákona o půdě, s tím, že fyzické osoby nejsou povinnými osobami dle zákona o půdě a že nebylo namístě aplikovat ustanovení § 9 zákona o půdě. Uvedl, že ke dni účinnosti zákona o půdě byly fyzické osoby faktickými vlastníky pozemků (náleželo jim právo osobního užívání, v roce 1992 přeměněné v právo vlastnické), a že proto nemělo být rozhodováno dle § 9 zákona o půdě. Se zřetelem k tomuto závěru soud I. stupně napadeným rozsudkem žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce ve vztahu k účastníkům [příjmení] městu [obec] a Městské části [obec a číslo] nemá právo na náhradní pozemky dle § 11a zákona o půdě. Výroky o náhradě nákladů řízení zdůvodnil ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř. Protože účastnici 1) MUDr. [jméno] [příjmení] nevznikly v tomto řízení žádné náklady, nemá ve vztahu mezi žalobcem a účastnicí 1) žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení. Soud přiznal úspěšným účastníkům 2) Hlavnímu městu [obec] a 3) Městské části [obec a číslo] právo na náhradu nákladů řízení vzniklých advokátním zastoupením, to ve výši [částka] za 1 úkon dle advokátního tarifu. 5. Proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání. Namítal nesprávné hodnocení provedených důkazů, nesprávná skutková zjištění i nesprávné právní posouzení. Nesprávné právní posouzení spatřuje ve výkladu ustanovení zákona o půdě. Má rovněž za to, že rozsudek je nepřezkoumatelný, že není patrno, jak se soud vypořádal s tvrzeními žalobce, jak hodnotil důkazy, zejména jak se vypořádal s tím, že za vyvlastněné pozemky nebyla poskytnuta žádná náhrada. Upozornil, že soud s ohledem na to, že fyzické osoby nabyly před účinností zákona o půdě k předmětným pozemkům právo osobního užívání, dokazování nedoplňoval. Podle jeho názoru soud pochybil, když se nezabýval tím, jakým způsobem přešly pozemky na stát, ani tím, zda vyvlastňovací rozhodnutí byla v souladu se zákonem a zda za vyvlastňované pozemky byla poskytnuta náhrada. 6. Žalobce od počátku opakovaně namítá, že rozhodnutí, na základě kterého přešly pozemky (údajně) do vlastnictví státu, bylo nezákonné, bylo přijato orgánem, který takovým způsobem nemohl rozhodovat, tedy se jedná o rozhodnutí nicotné. Vyvlastňovací rozhodnutí jsou nezákonná a jsou v rozporu s tehdejšími předpisy. Protože těmito otázkami se soud I. stupně nezabýval, je rozhodnutí nepřezkoumatelné a nezákonné. Tehdy rozhodoval o vyvlastnění stavební úřad dle ust. § 20 odst. 1 stavebního řádu, avšak stavební úřad v době vydání výměru nebyl v [obec] zřízen. Soud I. stupně má za to, že funkci stavebního úřadu tehdy vykonávala komise pro výstavbu, avšak ta dle názoru žalobce nebyla oprávněna výměr vydat. Proto trvá na tom, že k vyvlastnění došlo v rozporu s tehdy platnými předpisy ve smyslu § 6 odst. 1, písm. o), resp. p) zákona o půdě, a správní rozhodnutí je nicotné. Ve vztahu k výměru z roku 1970 žalobce namítal, že nebyly dány zákonné podmínky pro vyvlastnění. Podle stavebního řádu podmínkou vyvlastnění bylo uskutečnění úkolů stanovených státním plánem rozvoje národního hospodářství, avšak z odůvodnění vyvlastňovacího rozhodnutí vyplývá, že pozemky byly vyvlastněny pro výstavbu rodinných domů. Náhrada za vyvlastnění a za převzetí majetku státem nebyla původnímu vlastníku nikdy poskytnuta. 7. Žalobce má za to, že soud I. stupně nesprávně vyložil ustanovení § 4, § 5, § 9 a § 11 zákona o půdě. Nezohlednil, že každý nárok se musel vždy uplatnit u pozemkového úřadu, tedy dle ust. § 9 zákona o půdě. V té době z evidence nemovitostí nikdo nepoznal, že nemovitosti drží fyzické osoby. Tyto skutečnosti byly předmětem zkoumání a dokazování před pozemkovým úřadem a až v řízení před soudem bylo najisto postaveno, že nemovitosti jsou ve vlastnictví fyzických osob. Svůj nárok žalobce opírá o ustanovení § 6 odst. 1, písm. n), nebo o) nebo p) zákona o půdě. Bylo proto na soudu, aby zkoumal, zda žalobce má nárok na náhradní pozemky, a však to soud I. stupně neřešil a dospěl k nesprávnému závěru, jak měl žalobce své nároky uplatnit. 8. Žalobce se také domnívá, že soud nesprávně posoudil otázku pasivní legitimace„ žalovaný