35 CO 24/2022-165 — Městský soud v Praze

1. Shora citovaným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované poskytnout žalobkyni zadostiučinění ve formě omluvy doručené žalobkyni ve znění:„ Ministerstvo spravedlnosti ČR jednající za Českou republiku, jakožto orgán spravující centrální registr oznámení, se tímto omlouvá [jméno] [příjmení], za porušení jejího práva na ochranu soukromí zaručeného článkem 7 a 10 Listiny základních práv a svobod, jímž došlo tím, že byla plošně zveřejněna oznámení, která [jméno] [příjmení] podala podle zákona č. 159/2006 Sb. o střetu zájmů ve znění pozdějších předpisů a která tak byla protiprávně komukoliv přístupná“, jež podepíše osoba oprávněná jednat za žalovanou (výrok I) a na uložení povinnosti žalované poskytnout žalobkyni zadostiučinění ve výši [částka] (výrok II). Žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení v částce [částka], a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok III). 2. Soud I. stupně takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala odškodnění nemajetkové újmy ve výši [částka] a poskytnutí omluvy jakožto zadostiučinění za skutečnost, že na základě zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů (dále jen„ zákon“), který byl protiústavně novelizován zákonem č. 14/2017 Sb. a zákonem č. 112/2018 Sb., byly dlouhodobě, systematicky a plošně zveřejňovány údaje o majetku, příjmech a závazcích žalobkyně z důvodu jejího působení jako neuvolněné místostarostky obce Bukovany ve Středočeském kraji, tudíž jakožto veřejného funkcionáře, čímž docházelo k setrvalému porušování práv na ochranu jejího soukromí. Protiústavnost novely stvrdil Ústavní soud v nálezu z [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17 (dále jen„ nález“). Pochybení žalované spatřuje v aplikaci protiústavního předpisu, jenž umožnil anonymní přístup komukoli k shora vyjmenovaným údajům žalobkyně, čímž docházelo k nepřiměřenému zásahu do jejího práva na soukromí v podobě práva na informační sebeurčení zaručeného čl. 7 a 10 Listiny základních práv a svobod. Žalobkyně dále ve své žalobě odkázala na ochranu soukromí zakotvenou na zákonné úrovni (§ 81 odst. 2 a § 90 o. z.). Ke vzniku újmy docházelo u žalobkyně od roku 2017, kdy začala vykonávat veřejnou funkci, do [datum] zveřejněním oznámení o majetku za uvedené roky. [jméno] žalobkyně uvedla, že lidé na vesnice se bavili o jejím majetku, pozemcích apod., ale neví, zda čerpali z těchto zveřejněných informací. V minulosti se dokonce soudila s jedním občanem, který v rámci sporu řešil, co vlastní, jaká má auta, ale opět neví, kde tyto informace čerpal. 3. Žalovaná uvedla, že u ní žalobkyně dne [datum] uplatnila svůj nárok na přiznání zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši [částka] včetně omluvy v souvislosti s jejím nesprávným úředním postupem spočívajícím ve zveřejňování a zpřístupňování oznámení evidovaných v Centrálním registru oznámení. K projednání nároku žalobkyně došlo dne [datum]. Konstatovala, že je správcem Centrálního registru oznámení a nepříslušelo jí posuzovat souladnost zákona s Ústavou České republiky a pro případ protiústavnosti tento předpis neaplikovat. Sporná ustanovení zákona byla nálezem zrušena až uplynutím dne [datum], tedy ani po vyhlášení nálezu dne [datum] nelze v publikaci oznámení veřejných funkcionářů v registru oznámení spatřovat protiprávnost jednání žalované, když vykonatelnost nálezu byla právě z důvodu dostatečného časového prostoru pro přijetí nové právní úpravy odložena na konec roku 2020. V tomto směru odkázala na stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl ÚS – st. [číslo], které dovodilo, že orgány veřejné správy jsou povinny aplikovat právní úpravu po dobu odkladu vykonatelnosti nálezu jako ústavně souladnou. Vznik újmy je pak nutno dávat do souvislosti s přijetím protiústavní úpravy nikoli s postupem žalované, kdy legislativní činnost nepředstavuje nesprávný úřední postup. Omezení zveřejňování oznámení od [datum] neznamená, že by se žalovaná dopouštěla nesprávného úředního postupu v předchozí době. 4. Soud I. stupně na základě provedeného dokazování a s odkazem na čl. 89 odst. 1 a 95 odst. 2 zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky, ustanovení § 1 odst. 1, § 5 písm. b), § 13 odst. 1, § 31a odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), (dále také jen„ OdpŠk“), ustanovení § 70 odst. 1 a § 71 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, dále po citaci nálezu Ústavního soudu z [datum], sp. zn. IV. ÚS 3076/20, nálezu Ústavního soudu z [datum], sp. zn. III ÚS 150/03 a rozsudku Nejvyššího správního soudu z [datum rozhodnutí], č. j. 9 As 173/2020-32, uzavřel, že žalobkyně jako veřejný funkcionář byla povinna každoročně předložit průběžné oznámení podle zákona o střetu zájmů, které bylo plošně zveřejňováno prostřednictvím internetu. Ústavní soud shledal plošné neadresné zveřejňování těchto údajů protiústavním a příslušná ustanovení zákona o střetu zájmů ve svém nálezu ze dne [datum] ke dni [datum] zrušil. Žalobkyně se obrátila v září 2020 na žalovanou jednak s výzvou k ukončení plošného zveřejnění údajů o jejím majetku v registru oznámení a následně předběžně uplatnila u žalované nárok na náhradu nemajetkové újmy. Za [ulice] místních samospráv se již v červenci 2020 domáhal ukončení plošného zveřejňování uvedených údajů u žalované [příjmení] [příjmení]. Žalovaná plošné zveřejňování informací omezila dne [datum]. 5. Soud I. stupně dále uzavřel, že v projednávané věci neshledal existenci odpovědnostního titulu, tj. nesprávného úředního postupu, neboť žalovaná při zveřejňování oznámení žalobkyně jako veřejného funkcionáře postupovala podle platné a účinné právní úpravy. Byť zveřejňováním oznámení docházelo k zásahu do soukromí žalobkyně (jakož i dalších veřejných funkcionářů v jejím postavení), což ostatně konstatoval Ústavní soud ve svém derogačním nálezu, nelze v plošném zveřejňování oznámení podle zákona o střetu zájmů žalovanou shledat nesprávný úřední postup (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1321/2019). Nesprávný úřední postup nelze dovozovat ani v období od vydání derogačního nálezu do [datum], neboť jeho vykonatelnost byla odložena a podle stanoviska Ústavního soudu Pl. ÚS-st [číslo], [číslo] 2010 Sb., platí, že po dobu odkladu vykonatelnosti se hledí na napadenou právní úpravu jako na ústavně souladnou a správní úřady jsou povinny ji aplikovat. 6. Vzhledem k tomu, že nebyla splněna již jen první podmínka vzniku odpovědnosti státu za škodu, soud I. stupně se existencí dalších podmínek nezaobíral a žalobu pro absenci odpovědnostního titulu zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o. s. ř.“) dle úspěchu ve věci, tj. žalované přiznal náhradu jí vzniklých nákladů, jejichž výpočet uvedl v odůvodnění svého rozsudku, na který odvolací soud pro stručnost odkazuje. 7. Rozsudek soudu I. stupně napadla žalobkyně včasným odvoláním a s odkazem na důvody uvedené v § 205 odst. 2 písm. b), d), e), a g) o. s. ř. namítala, že není přijatelné, aby pod záminkou různých interpretací tzv. norem jednoduchého práva byla ústavně zaručená práva žalobkyně, jichž se žalobou dovolává, oslabena nebo dokonce vypnuta. Připomněla, že do září 2017 byla úprava zákona o střetu zájmu odlišná, kdy teprve novela zák. [číslo] 2017 umožnila přístup v CRO k podaným oznámením, který mimo jiné představoval bezpečnostní riziko pro osoby, které informace o svém soukromí poskytovaly. Proti novele se zdvihl masivní odpor představitelů menších měst a obcí, kdy řadou z nich bylo podání oznámení bojkotováno, což bylo masivně (cca 30 000 řízení) státem sankcionováno. Žalobkyně poukázala na odchod funkcionářů z komunální politiky i úbytek zájmu o veřejnou funkci. Akcentovala s odkazem na předmětný nález vyšší míru intenzity zásahu do soukromí s ohledem na skutečnost, že oznámení je podáváno s vědomím, že se majetkové poměry oznamovatele stanou bez dalšího věcí veřejnou a neexistenci možných záruk souvisejících s nakládáním s dalšími údaji na základě poskytnuté žádosti. Uzavřela, že žalovaná nedostála požadavku, aby nakládala s podanými oznámeními v CRO při respektu k jejímu ústavnímu právu na ochranu soukromí a osobních (mnohdy citlivých) údajů. 8. Následně žalobkyně v odvolání citovala z nálezu Ústavního soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17 s tím, že stát je odpovědný za to, že její ústavně zaručené právo na ochranu soukromí bylo státem porušeno. Klade si otázku, proč žalovaná neučinila opatření k zabránění přístupu k podaným oznámením bez zbytečného prodlení po zveřejnění nálezu, např. v březnu či dubnu 2020. Je přesvědčena, že v čl. 7 a čl. 10 odst. 3 LZPS jsou zakotvena práva, která jsou přímo aplikovatelná bez potřeby zákonné úpravy. 9. Žalobkyně dále na základě příměru o hypotetické legalizaci mučení ve vazebních věznicích či v prolomení listovního tajemství, které by byly následně z hlediska své legalizace shl