35 CO 7/2022-80 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovaným povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobci částku [částka] s úrokem z prodlení 10 % ročně od [datum] do zaplacení jdoucím, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.) a v téže lhůtě jim uložil povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši [částka] k rukám jeho advokát (výrok II.). Rozhodl tak o žalobním požadavku na náhradu škody v uvedené výši odůvodněném tím, že žalobce je vlastníkem stavby [adresa] (obytného domu) v k. ú. [část obce] na adrese [ulice a číslo], kde je vlastníkem bytových jednotek [číslo]. První žalovaný se dne [datum] stal uživatelem bytu [číslo] potažmo ke dni [datum] výlučným nájemcem. Dne [datum] v bytě došlo k požáru, jehož příčinou bylo jednání druhé žalované, dcery prvního žalovaného, která v bytě manipulovala s otevřeným ohněm a chemikáliemi za účelem výroby drog, v důsledku požáru byl poškozen nejenom byt [číslo] ale i byt [číslo] společné prostory a fasáda domu. Žalobce po požáru nechal byty a dům opravit a [právnická osoba] s.r.o. na základě jejích dvou vystavených faktur uhradil celkem žalovanou částku. První žalovaný bez souhlasu a vědomí žalobce přenechal byt k užívání své dceři, oba tak odpovídají za škodu. První žalovaný své zamítavé stanovisko odůvodňoval tím, že druhá žalovaná v bytě vyrůstala od narození, byla v něm řádně hlášena a užívala jej jako člen společné domácnosti a osoba blízká. Požáru nemohl zabránit, neboť v daný okamžik nebyl na místě přítomen, vzniklý požár nebyl v příčinné souvislosti s jeho konáním či nekonáním, rozporoval vyčíslení škody. Následně namítl, že nikdy nebyl nájemcem předmětného bytu. K tomu žalobce doplnil, že dohoda o užívání bytu se v jeho archivu nenachází, avšak žalobce vždy jednal a vystupoval jako pronajímatel a první žalovaný vždy jako nájemce, pravidelně hradil nájemné. Dne [datum] dal žalobce prvnímu žalovanému výpověď z nájmu bytu, ten podal námitky a žalobu o neplatnost výpovědi z nájmu bytu, kde opakovaně uváděl, že je nájemcem bytu. Žalovaný nárok řešil s pojišťovnou. Dále žalobce konkrétně uváděl jednotlivá poškození na domě způsobená požárem. Druhá žalovaná se ve věci nevyjádřila. Soud prvního stupně vyšel ze skutkových zjištění zachycených v bodě 5 odůvodnění napadeného rozsudku, na které lze pro stručnost odkázat. Vzal za prokázané, že ke dni vzniku škody byl první žalovaný nájemcem předmětného bytu [číslo] na adrese [adresa]. Státním podnikem Fasádostav [obec] bylo vydáno rozhodnutí, podle kterého mu byl předmětný byt přidělen. Námitku prvního žalovaného, že dohoda o osobním užívání bytu nebyla uzavřena, a tudíž se uživatelem a následně nájemcem bytu nestal, neshledal důvodnou. Při posuzování práva osobního užívání bytu prvním žalovaným vycházel z předpisů platných v dubnu 1991, kdy bylo vydáno rozhodnutí o přidělení bytu. V roce 1991 zákon nevyžadoval pro uzavření dohody písemnou formu, pouze o jejím uzavření měl být sepsán zápis. Dohoda tak mohla vzniknout i ústně, případně konkludentně a skutečnost, že se nedochoval zápis o této dohodě a nebyl soudu předložen jako důkaz, nemůže vyvrátit skutečnost, že právo osobního užívání prvního žalovaného k předmětnému bytu vzniklo, o čemž svědčí zejména další skutečnosti, které se v průběhu sporu ukázaly jako nesporné, tedy že první žalovaný od roku 1991 se svou rodinou byt užíval, jako nájemce jednal, sám se také bránil výpovědi z nájmu předmětného bytu v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 15 C 412/2018, žalobu vzal dne [datum] zpět. Soud prvního stupně tedy uzavřel, že první žalovaný se stal uživatelem bytu a toto užívání se v důsledku novely obč. zák. č. 509/1991 Sb. změnilo na nájemní vztah na dobu neurčitou a tento nájemní vztah trval i ke dni [datum]. Rozsudkem téhož soudu sp. zn. [spisová značka] byla druhá žalovaná uznána vinnou mimo jiné tím, že z nedbalosti způsobila obecné nebezpečí a vydala lidi v nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví, nebo cizí majetek v nebezpečí škody velkého rozsahu tím, že zapříčinila požár a způsobila takovým činem značnou škodu a za toto své jednání byla odsouzena; rozsudek nabyl právní moci. Po citaci ust. §§ 2910, 2911, 2225 odst. 1 a 2216 o. z. soud prvního stupně uzavřel, že první žalovaný jako nájemce předmětného bytu odpovídá žalobci za škodu způsobenou druhou žalovanou, která předmětný byt užívala jako člen jeho domácnosti, a v den, kdy ke škodné události došlo, tento byt užívala s jeho svolením; první žalovaný tak odpovídá i za škodu, kterou žalobci způsobila druhá žalovaná. Při posuzování odpovědnosti druhé žalované za způsobenou škodu vycházel z § 135 odst. 1 o. s. ř., byl tedy vázán rozhodnutím o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal. Jednání druhé žalované tak bylo v příčinné souvislosti se vzniklou škodou a druhá žalovaná tak za tuto škodu nese odpovědnost. Společnou odpovědnost shledal podle § 2915 odst. 1 o. z. K výši žalovaného nároku uzavřel, že byl v řízení prokázán předloženými listinnými důkazy a výpověďmi svědků. Žalobě z těchto důvodů vyhověl a o příslušenství rozhodl podle § 1970 o. z. a přiznal jej od následujícího dne po dni, kdy marně uplynula lhůta k plnění stanovená ve výzvě žalobce zaslané žalovaným. O nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. 2. Proti tomuto rozsudku v zákonné lhůtě první žalovaný podal odvolání. Soudu prvního stupně v něm vytkl nesprávná skutková zjištění a nesprávné právní posouzení věci. Namítl v něm, konkrétně, že žalobce nedostál svému důkaznímu břemeni, když nepředložil zápis o dohodě o užívání bytu, k níž zákon vyžadoval písemnou formu. Pokud sám dříve se označoval za nájemce bytu, činil tak v omylu, který v něm byl vyvolán samotným žalobcem. Za nedostatečné považoval prokázání výše škody ze strany žalobce. K náhradě nákladů řízení namítl, že žalobci neměly být přiznány náklady na zastoupení advokátem. V této souvislosti poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. IV: ÚS 2434/19 ze dne [datum]. Navrhl, aby změnou rozsudku byla žaloba vůči němu zamítnuta a aby mu byla přiznána náhrada nákladů řízení. 3. Druhá žalovaná se k odvolání nevyjádřila. 4. Žalobkyně ve svém písemném vyjádření k odvolání prvního žalovaného se ztotožnila s napadeným rozsudkem. Soud prvního stupně se řádně zabýval otázkou nájmu bytu prvním žalovaným, poukazoval na tvrzení samotného prvního žalovaného v řízení o přezkoumání výpovědi z nájmu bytu. K otázce výše škody poukázal na výslech svědka [příjmení] [příjmení], z něhož nebyly zjištěny žádné skutečnosti, ze kterých by mohl nalézací soud dovodit závěr o tom, že by podklady od společnosti [právnická osoba] nebyly správné, proto nebyl důvod, aby z nich nalézací soud nevycházel. K odměně advokáta uvedl, že z dosavadního posouzení věci soudem prvního stupně, například ve vztahu k posouzení vzniku existence nájemního vztahu v době škodné události mezi žalobcem a prvním žalovaným, který se aktivně bránil a rovněž byl za tímto účelem zastoupen právním zástupcem z řad advokátů, vyplynulo, že právní složitost sporu není namístě bagatelizovat, stejně jako pohledávku, která je předmětem řízení a která převyšuje [částka]. Navrhl, aby byl napadený rozsudek potvrzen a žalobci byla přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení. 5. Z podnětu podaného odvolání odvolací soud přezkoumal v systému neúplné apelace napadený rozsudek včetně řízení, které předcházelo jeho vyhlášení, a to v nepřítomnosti nedostavivší se druhé žalované (ust. §§ 212 a 212a odst. 1, 5 o. s. ř.), a odvolání neshledal důvodným. 6. Soud prvního stupně si pro své rozhodnutí opatřil postačující a správná skutková zjištění, která zákonem stanoveným způsobem hodnotil a věc zcela správně posoudil i po stránce právní. S přiléhavým odůvodněním napadeného rozsudku se odvolací soud zcela ztotožňuje a pro stručnost na ně odkazuje. První žalovaný své námitky uplatnil již v řízení před soudem prvního stupně a ten se s nimi ve svém rozhodnutí řádně a bezezbytku vypořádal. 7. Obranné tvrzení prvního žalovaného o nedostatku jeho pasivní legitimace bylo soudem v řízení před soudem prvního stupně spolehlivě vyvráceno. Od roku 1991, kdy mu byl předmětný byt přidělen, jej užíval spolu se svou rodinou, což ostatně sám tvrdil i v řízení, v němž se domáhal neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, která mu byla daná žalobcem v souvislosti s předmětnou škodní událostí dne [datum], tuto skutečnost tvrdil i úvodní fázi tohoto řízení. Jeho následné obranné tvrzení tak správně soud prvního stupně vyhodnotil jako účelové. Je tak nutno uzavřít, že žalobce o této skutečnosti v řízení před soudem prvního stupně unesl důkazní břemeno. K odvolací námitce, že tvrzení o svém nájemním právu činil v omylu, když byl nájemcem označován žalobcem, nemůže být relevantní, když první žalovaný byl jak v předcházejícím řízení, tak v tomto řízení zastoupen advokátem. Soud prvního stupně se řádně vypořádal i s výší žalobou uplatněného nároku, v tomto směru provedl dostatečné dokazování listinami a výslechy svědků [příjmení], [příjmení], Ing. [příjmení] a Ing. [příjm