36 CO 181/2022-109 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna poskytnout žalobkyni zadostiučinění ve formě omluvy doručené žalobkyni ve znění:„ Ministerstvo spravedlnosti ČR jednající za Českou republiku, jakožto orgán spravující Centrální registr oznámení, se tímto omlouvá [jméno] [příjmení], za porušení jeho práva na ochranu soukromí, jímž došlo tím, že byla plošně zveřejněna oznámení, která [jméno] [příjmení] podala podle zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění pozdějších předpisů“, jež podepíše osoba oprávněná jednat za žalovaného (výrok I), dále zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni [částka] (výrok II) a konečně rozhodl o nákladech řízení tak, že uložil žalobkyni povinnost k jejich náhradě žalované ve výši [částka], a to do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok III). 2. Takto soud prvního stupně rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zadostiučinění ve formě omluvy a dále zadostiučinění v penězích jakožto odčinění nemajetkové újmy v souvislosti s nesprávným úředním postupem žalované, která plošně zveřejňovala oznámení, které žalobkyně podala podle zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon č. 159/2006 Sb.“ nebo jen„ ZStřZ“), a to v období od září 2017 do funkce do listopadu 2020. Žalobkyně se nacházela v postavení veřejného funkcionáře – starostky obce Lučice. Plošným zveřejňováním oznámení o příjmech a závazcích žalobkyně (jež bylo následně Ústavním soudem posouzeno jako protiústavní) došlo k zásahu do jejího soukromí. Odpovědnost za tento zásah nese stát, za nějž jedná coby příslušná organizační složka Ministerstvo spravedlnosti, které spravuje Centrální registr oznámení (§ 13 odst. 1 ZStřZ). 3. Žalovaná se proti žalobě bránila tím, že u ní žalobkyně uplatnila nárok na nemajetkovou újmu z důvodu popsaných v žalobním návrhu ve výši [částka] včetně omluvy. Žalovaná žádost projednala a stanoviskem sdělila žalobkyni, že v daném případě nebyly naplněny podmínky pro vznik nároku dle zákona č. 82/1998 Sb., neboť žalovaná při výkonu veřejné moci nedošlo k protiprávnímu jednání v podobě publikace oznámení veřejných funkcionářů v registru oznámení. 4. Soud prvního stupně v napadeném rozsudku vyšel ze skutkového stavu projednávané věci, který nebyl mezi účastníky sporný (viz body 5. – 7. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), podle něhož žalobkyně plnila povinnost uloženou zákonem o střetu zájmů podáním majetkových přiznání, ke kterým pak byl zřízen dálkový a ničím neomezený přístup, což následně zhodnotil Ústavní soud jako nepřiměřený zásah do jejího soukromí a takovou právní úpravu označil za protiústavní a lze tedy konstatovat, že plošným zveřejňováním oznámení o majetku, která byla u žalobkyně zveřejněna od podání oznámení dle zákona o střetu zájmů až do listopadu 2020, došlo k porušení jejího soukromí. Plošné zveřejnění oznámení se dělo v souladu s účinným zákonem o střetu zájmů a sledovalo legitimní cíl v podobě kontroly veřejných funkcionářů ze strany veřejnosti, když žalovaná postupovala podle znění zákona účinného do 31. 12. 2020. Pokud žalobkyně tvrdila, že plošným zveřejněním jejího oznámení došlo k nemajetkové újmě, soud prvního stupně neměl důvod žalobkyni v tomto ohledu nevěřit, když takové narušení soukromí by úkorně prožíval každý rozumný člověk důvěřující ve státní aparát, který má povinnost zachovávat právo na soukromí každého jednotlivce. 5. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil podle ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen„ zákon č. 82/1998 Sb.“ nebo jen„ OdpŠk“). Soud prvního stupně ve svém právním posouzení rozdělil žalobkyní vymezené rozhodné období od září 2017 do listopadu 2020 (kdy byly informace o majetku zveřejněny) na dvě části (dvě období), a to na období od září [rok] do dne vydání derogačního nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/2017, a dále ode dne vydání předmětného ústavního nálezu do listopadu 2020, kdy bylo ze strany žalovaného ukončeno předmětné zveřejňování. K prvnímu období soud prvního stupně uzavřel, že nemohlo jít o nesprávný úřední postup žalované, neboť v uvedeném období ještě nebyla protiústavnost § 14b odst. 1 písm. a), b), c) ZStřZ Ústavním soudem deklarována, v tomto období žalovaná postupovala v souladu s ustanoveními § 14b odst. 1 písm. a), b), c) ZStřZ, tedy podle pravidel předepsaných právními normami a z tohoto důvodu nelze její postup považovat za nesprávný ve smyslu § 13 odst. 1OdpŠk. Nesprávný úřední postup státu však nelze shledat ani v následujícím období od [datum] do listopadu 2020, kdy již žalovaná měla informaci o tom, že části zákona č. 159/2006 Sb. nejsou v souladu s ústavním pořádkem, neboť Ústavní soud odložil vykonatelnost nálezu podle § 70 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu do [datum] a až tímto dnem byla protiústavní část zákona zrušena. Soud prvního stupně zdůraznil, že k odkladu vykonatelnosti přistupuje Ústavní soud v zájmu právní jistoty a bezrozpornosti právní úpravy a tyto zájmy nepochybně pro omezenou dobu převážily nad zájmem odstranit neústavní právní úpravu. Soud prvního stupně přihlédl k odůvodnění citovaného nálezu Ústavního soudu, podle nějž je transparentnost majetkových poměrů veřejných funkcionářů potřebná, nemá však být účelem sama o sobě, ale prostředkem k naplnění cíle zákona. Právo na soukromí smí omezovat jen v nezbytné míře. Soud prvního stupně uzavřel, že Ústavní soud dal zákonodárci možnost do [datum] přijmout novou právní úpravu stran uvedeného zveřejňování informací, do tohoto data bylo zachováno zveřejňování podle stávající právní úpravy (což vyplývá i z odůvodnění samotného ústavního nálezu, když se Ústavní soud vyjádřil tak, že„ po tomto datu nebude už zveřejňování podle ustanovení § 14 odst. 1 písm. a) až c) zákona možné“ – tj. dojde k znepřístupnění registru). Takto dospěl soud prvního stupně k závěru, že se žalovaná nedopustila nesprávného úředního postupu, a proto žalobu jako nedůvodnou zamítl. O nákladech řízení rozhodl podle výsledku řízení a žalované, která byla v řízení úspěšná, přiznal paušální náhradu hotových výdajů podle vyhlášky č. 254/2015 Sb. za 3 úkonů, k úhradě nákladů řízení zavázal žalobkyni. 6. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně včasné a přípustné odvolání. Vytkla soudu prvního stupně, že interpretoval rozhodnutí Ústavního soudu nesprávně. Dovolávala se Listiny základních práv a svobod (dále jen„ Listina“). Po celou dobu účinnosti novely zákona č. 159/2006 Sb. provedené zákonem č. 14/2017 Sb. znamenal anonymní přístup do Centrálního registru oznámení zásah do soukromí a také bezpečnostní riziko pro funkcionáře povinné přiznání podávat. Tato právní úprava vyvolala masivní odpor dotčených osob a uskupení, např. [ulice] místních samospráv ČR. Po dobu účinnosti zákona č. 14/2017 Sb. bylo zahájeno třicet tisíc řízení o porušení zákona č. 159/2006 Sb. a uděleny desetitisíce pokut, zatímco v předchozím období komunální politikové povinnost podávat přiznání plnili a respektovali. Namítaným postupem stát intenzivně narušil právo na informační sebeurčení žalobkyně. Žalobkyně v odvolání zdůraznila, že její žaloba a zjevně už předžalobní výzva vedla k tomu, že žalovaná přestala podaná oznámení automaticky zveřejňovat ještě před [datum] a přístup k nim podmínila individuální žádostí. Pokud tak žalovaná učinila v listopadu 2020, mohla tak učinit již po vydání nálezu Ústavního soudu. Informace, které byly zveřejňovány, jsou jako informace soukromého charakteru velmi citlivé. Žalobkyně odmítla odůvodnění rozhodnutí soudu odloženou vykonatelností derogačního nálezu Ústavního soudu. Odklad byl stanoven pro parlament, aby protiústavní úpravu nahradil, nikoli pro úřady, aby mohly porušovat ústavně zaručená práva až do posledního dne odložené vykonatelnosti nálezu Ústavního soudu. Připomněl, že parlament lhůtu uloženou Ústavním soudem nedodržel a zrušenou část zákona č. 159/2006 Sb. dosud nenahradil. Odkázal na judikaturu Ústavního soudu, z níž lze vyvodit bezprostřední dopad derogačního nálezu na jiné řešené případy, v nichž by měla být dotčená právní úprava aplikována (nálezy ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 15/09, [číslo] Sb., body 53. a 54., nebo ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 3599/15, bod 27.). Jak vyslovil Ústavní soud v bodu 89. nálezu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 28/13, [číslo] Sb.,„ nelze přehlédnout, že jestliže Ústavní soud ve svém nálezu konstatuje, že zákon nebo jiný právní předpis je v rozporu s ústavním pořádkem, pak tento rozpor byl dán i po dosavadní dobu jeho účinnosti. Zejména v případech, kdy je derogačním důvodem zjištění, že aplikace zrušeného právního předpisu působí porušení základních práv jednotlivců, je proto přirozeným důsledkem, že se dotčeným jednotlivcům poskytne ochrana jejich základních práv a svobod“. Tyto závěry převzal do své judikatu