36 CO 218/2022-93 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu na poskytnutí omluvy doručené žalobci a podepsané osobou oprávněnou jednat za žalovanou ve znění:„ [stát. instituce], jednající za [anonymizována dvě slova] jakožto orgán spravující [anonymizována dvě slova] [anonymizováno], se tímto omlouvá [jméno] [příjmení] za porušení jeho práva na ochranu soukromí, k němuž došlo tím, že byla plošně zveřejněna [anonymizováno], která [jméno] [příjmení] podal podle [ustanovení pr. předpisu], o střetu zájmů, ve znění pozdějších předpisů“ (výrok I), zamítl také nárok žalobce na zaplacení zadostiučinění ve výši [částka] (výrok II) a o nákladech [anonymizováno] rozhodl tak, že uložil žalobci povinnost k jejich náhradě žalované ve výši [částka], a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III). 2. Takto soud prvního stupně rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal po žalované zadostiučinění ve formě výše uvedené omluvy a dále zadostiučinění v penězích jakožto odčinění nemajetkové újmy v souvislosti s nesprávným úředním postupem žalované, která plošně zveřejňovala [anonymizováno], která žalobce podal podle [ustanovení pr. předpisu], o střetu zájmů, ve znění pozdějších předpisů (dále též„ [ustanovení pr. předpisu]“ nebo„ [anonymizováno]“), a to v období od [anonymizováno] [rok] do [anonymizováno] [rok]. Plošným zveřejňováním [anonymizováno] o příjmech a závazcích žalobce (jež bylo následně Ústavním soudem posouzeno jako protiústavní) došlo k zásahu do soukromí žalobce. Odpovědnost za tento zásah nese podle žalobce stát, za nějž jedná coby příslušná organizační složka [stát. instituce], které spravuje [anonymizována tři slova] (§ 13 odst. 1 [anonymizováno]). 3. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. Uvedla, že § 14b odst. 1 písm. a), b), c) [anonymizováno] byl zrušen nálezem Ústavního soudu z [datum], vyhlášeným [datum] pod sp. zn. Pl. ÚS 38/2017 s tím, že tato ustanovení byla zrušena uplynutím dne [datum]. Dle názoru žalované tak nemohlo dojít k nesprávnému úřednímu postupu publikací [anonymizováno] veřejných funkcionářů v [anonymizována dvě slova] ani po [datum], neboť zrušení předmětné zákonné úpravy bylo odloženo až do konce roku [rok]. Na podporu své argumentace odkázala na stanovisko pléna Ústavního soudu ze [datum], sp. [značka automobilu] [anonymizováno] [číslo]. Dále žalovaná namítla, že pokud se žalobce dovolává nesprávného úředního postupu v tom směru, že došlo k přijetí protiústavní právní úpravy, pak legislativní činnost nepředstavuje nesprávný úřední postup. Zde odkázala na závěry Nejvyššího soudu přijaté v rozsudku sp. zn. [spisová značka]. 4. Žalobce dále argumentoval, že žalovaná zveřejňovala informace až do [anonymizováno] [rok] v [anonymizována tři slova] (dále též„ [anonymizováno]“), přičemž se jednalo o citlivé informace ze soukromí žalobce a tyto informace byly zveřejňovány bez jakéhokoliv omezení, souhlasu žalobce či možnosti ovlivnit osud oznamovaných údajů. Jak před vydáním rozhodnutí Ústavního soudu ČR, k němuž došlo [datum], tak po jeho vydání až do [datum] žalovaná ignorovala protiústavnost svého jednání a nadále [anonymizováno] neomezeně veřejně zpřístupňovala. Od [anonymizováno] [rok] žalovaná zvolila ještě absurdnější přístup a předmětné informace neposkytovala již ani podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, což svědčí o její libovůli a popírá to smysl zákona. Ohledně výkladu zásahu do práva na soukromí žalobce dále odkázal na nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 1022/21. Žalobce dále uvedl, že posouzení věci dle zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále též„ zákon č. 82/1998 Sb.“), není jednoznačné, když újma vůči státu vyplývá přímo z Listiny základních práv a svobod a není možné se schovávat za právní předpis, který by upravoval pouze určitou skupinu právních vztahů, a vyhýbat se tak následkům odpovědnosti za porušení ústavně zakotvených pravidel. V tomto směru odkázal na ustanovení čl. 7 a 10 Listiny s tím, že není možné ústavně zaručené právo porušovat a vycházet při posuzování následků jeho porušení ze zákonných předpisů, které jsou normou nižší právní síly. Žalobce rovněž nesouhlasil s obranou žalované, že újma vznikla při legislativní činnosti, která není nesprávným úředním postupem. Žalobce zdůraznil, že derogační nález Ústavního soudu má bezprostřední aplikační dopad na posuzovanou kauzu a nikoliv odloženou vykonatelnost. Žalovaná nerespektovala právo na soukromí a rodinný život garantovaný čl. 8 Úmluvou o ochraně lidských práv a základních práv a svobod. Toto právo nesmí být vykládáno restriktivně, jak dovodil Evropský soud pro lidská práva. Závěrem žalobce poukázal na to, že žalovaná argumentuje odložením vykonatelnosti derogačního nálezu, sama však ještě před uplynutím této lhůty v souladu s nálezem omezila zveřejňování těchto citlivých informací. 5. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, žalobce se dne [datum] obrátil na žalovanou se svojí žádostí o odškodnění. Žalovaná o této žádosti rozhodla dne [datum] a této žádosti nevyhověla. Soud prvního stupně tím měl splněnou podmínku stanovenou v § 14 zákona č. 82/1998 Sb. Žalovaná v reakci na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], omezila od [datum rozhodnutí] plošný přístup k oznámením veřejných funkcionářů s tím, že údaje v [anonymizováno] budou dostupné pouze na základě individuální žádosti, čímž mělo být zaručeno právo na soukromí a informační sebeurčení veřejných funkcionářů a odpadnutí důvodu, proč nepodat [anonymizováno]. Z nesporných tvrzení účastníků soud vzal za prokázané, že Ústavní soud svým nálezem ze dne [datum], [ústavní nález], publikovaným dne [datum] ve Sbírce, že Ústavní soud přezkoumával ústavní konformnost zákona o střetu zájmů ve znění zákona č. 14/2017 Sb. a [ustanovení pr. předpisu] Nález byl vyhlášen dne [datum] a zrušil ustanovení § 14b odst. 1 písm. a), b) a c) zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění zákona [číslo] [rok] Sb. a [ustanovení pr. předpisu], a to uplynutím dne [datum]. Z nálezu vyplývá, že povinnost poskytnout informace o majetku, příjmech a závazcích, které jsou obsahem [anonymizováno] podle zákona o střetu zájmů, představuje zásah do práva na informační sebeurčení veřejných funkcionářů; tato povinnost obecně sleduje legitimní cíl nejen vyloučit výkon veřejné moci v zájmu soukromém, tedy vyloučit či minimalizovat možnost zneužití mocenského postavení v soukromém zájmu, ale též zajišťovat zodpovědný a transparentní výkon veřejné moci sloužící adresátům veřejné moci a v důsledku též udržovat důvěru veřejnosti v činnost orgánů veřejné moci. Ústavní soud dospěl k závěru, že povinnost podávat [anonymizováno] v zákonem vymezeném rozsahu není protiústavní, představuje přiměřený zásah do práva na soukromí i u veřejných funkcionářů podle § 2 odst. 1 písm. q) zákona o střetu zájmů, i když může jít o neuvolněné funkcionáře malých obcí. Vybrané informace jsou nicméně u části veřejných funkcionářů, mj. právě u veřejných funkcionářů podle § 2 odst. 1 písm. q) zákona, následně automaticky zpřístupňovány komukoli, anonymně, bez jakékoli žádosti, a to prostřednictvím veřejné datové sítě (internetu). Tento (druhý) zásah do práva na informační sebeurčení již podle Ústavního soudu neprojde testem proporcionality, neboť je podstatně intenzivnější a zároveň není nezbytný, protože k naplnění legitimního cíle by postačoval i přístup veřejnosti do [anonymizována dvě slova] na základě žádosti. Proto Ústavní soud zrušil § 14b odst. 1 písm. a), b) a c) zákona o střetu zájmů s odloženou vykonatelností uplynutím dne [datum], aby tím vytvořil zákonodárci dostatečný časový prostor pro přijetí zákonné úpravy, která již bude ústavně souladná, s poukazem na to, že protiústavní je úprava pouze v nediferencovaném elektronickém zpřístupnění údajů v registru. Ústavní soud blíže časové účinky svého nálezu a postup obecných soudů či orgánů veřejné moci v čase do nabytí vykonatelnosti nevymezil. 6. Soud prvního stupně pak učinil tento závěr o skutkovém stavu: Žalobce jako veřejný funkcionář byl povinen každoročně předložit průběžné [anonymizováno] dle zákona o střetu zájmů, které bylo plošně zveřejňováno prostřednictvím internetu. Ústavní soud shledal plošné neadresné zveřejňování těchto údajů protiústavním a příslušná ustanovení zákona o střetu zájmů ve svém nálezu publikovaném dne [datum] ke dni [datum] zrušil. Žalovaná plošné zveřejňování informací omezila dne [datum]. 7. Po právní stránce soud prvního stupně nejprve citoval z novel [anonymizováno] [číslo] [rok] Sb. a [číslo] Sb., odkázal na nález Ústavního soudu Pl. ÚS. [číslo]. Citoval čl. 89 odst. 1 a 95 odst. 2 Ústavy České republiky, ustanovení § 1 odst. 1, § 5 písm. b), § 13 odst. 1 a 2 a § 31a odst. 1 až 3 zákona č. 82/1998 Sb., § 70 odst. 1 a § 71 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, stanovisko pléna Ústavního soudu Pl.