53 CO 360/2021-132 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně řízení částečně zastavil co do částky [částka] se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku [částka] se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok II.), zamítl žalobu o zaplacení částky [částka] se specifikovaným úrokem z prodlení a dodání 1 náboje značky Fiocchi ráže 9mm [příjmení] [jméno] (výrok III.), rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši [částka] (výrok IV.) a dále rozhodl o vrácení části nesprávně vyměřeného soudního poplatku ve výši [částka] žalobci (výrok V.). 2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobce domáhal nemajetkového zadostiučinění ve výši [částka] s příslušenstvím, škody ve výši [částka] a dodání náboje značky Fiocchi ráže 9mm [příjmení] [jméno] (dále jen„ náboj“), způsobené nezákonně zahájeným a vedeným řízením před [město] [město] sp. zn. 2 T 3/2016. 3. Soud prvního stupně na podkladě provedených listinných důkazů, zejména obsahem spisu Okresního soudu v Kutné Hoře sp. zn. 2 T 3/2016, dospěl ke skutkovým zjištěním, která podrobně popsal v odůvodnění přezkoumávaného rozsudku (bod 4. až 20.), přičemž odvolací soud na tato zjištění odkazuje. 4. Soud prvního stupně věc posoudil podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále také„ OdpŠk“ nebo„ odškodňovací zákon“), zejména podle § 1, § 2, § 3 odst. 1 písm. a), b) a c), § 5, § 7 odst. 1 a 2, § 8 odst. 1, 2 a 3, §13 odst. 1 a 2, § 14 odst. 1 a 3, § 15 odst. 2, § 26, § 30, § 31 odst. 1, 2, 3 a 4, § 31a odst. 1, 2 a 3 zákona. 5. Ve vztahu k nárokům na náhradu obhajného soud prvního stupně uzavřel, že účtované úkony právní služby v převážné míře odpovídají co do účelu povaze věci a jsou účtovány v souladu s vyhláškou č. 177/1996 Sb. (dále jen„ vyhláška“), s výjimkou stížnosti obviněného proti usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání. Za daný úkon právní služby přísluší odměna pouze ve výši ½ úkonu podle § 11 odst. 2 vyhlášky. Jako neúčelné pak hodnotil úkony, učiněné duplicitně několika zástupci, kdy důvodnost těchto úkonů byla žalobcem tvrzena na základě jeho přesvědčení o zaujatosti mimopražského soudu vůči pražským advokátům, k čemuž však nejenže nenabídl žádný konkrétní důkaz, ale které se navíc ani v průběhu trestního řízení nijak nepotvrdilo. Jednalo se o další převzetí právního zastoupení dne [datum] JUDr. [příjmení] a dne [datum] JUDr. [příjmení], přičemž úkon převzetí právního zastoupení již byl žalobci přiznán v rámci převzetí zastoupení Mgr. [příjmení]. Za neúčelné považoval i doplnění blanketního odvolání dne [datum] Mgr. [příjmení], stejně jako vyjádření JUDr. [příjmení] ze dne [datum], která podané odvolání doplňovala, neboť odvolání mohlo být dostatečně specifikováno již v předchozím podání. Rovněž považoval za nadbytečnou účast druhého právního zástupce na hlavním líčení dne [datum], kdy se žádný z advokátů ve věci nevyjadřoval, a také účast Mgr. [příjmení] jako druhého advokáta při hlavním líčení [datum], a to včetně nárokované ztráty času. Prvostupňový soud jako neúčelné náklady obhajoby posoudil 5,5 úkonu, 5 režijních paušálů a 6 půlhodin zmeškaného času á [částka] spolu s 21%. 6. Ve vztahu k požadavku žalobce na naturální náhradu jednoho kusu v žalobě specifikovaného náboje uzavřel, že v postupu orgánů činných v trestním řízení neshledal nesprávný úřední postup. Zbraň byla zajištěna podle § 78 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, přičemž musela být provedena podle § 105 odst. 1 trestního řádu balistická expertiza, když muselo dojít ke ztotožnění zbraně. Toto ztotožnění prováděla Policie ČR jako ústav specializovaný na znaleckou činnost podle § 21 odst. 1 zákona č. 36/1967 Sb. o znalcích a tlumočnících. Zpracovávala odborné vyjádření a při tomto zkoumání byl spotřebován jeden kus náboje. Odborná expertiza, balistická expertiza a ztotožnění zbraně proběhlo v souladu se zákonem, kdy bylo rovněž zkoumáno, zda se nestal trestný čin spáchaný právě touto zbraní. Jestliže (i kdyby soud měl tu pravomoc nařídit policistovi, aby se za případná pochybení v rámci výkonu svého povolání omluvil) nebyl shledán nesprávný úřední postup, není ani omluva na místě. V daném případě rovněž dospěl k závěru, že žalobci nelze vydat náhradu za vystřelený náboj, protože odškodňovací zákon náhradu škody v naturáliích neumožňuje, pouze v ekvivalentu peněžní hodnoty poškozené věci, tu však žalobce nežádal. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. odst. 2 o. s. ř. 7. Proti výroku III. a IV. rozsudku podal žalobce včasné odvolání. V jeho doplnění předně namítal nepřezkoumatelnost rozsudku z důvodu, že chybí jakékoli odůvodnění, které by objasňovalo stanovení rozhodných dní pro počítání příslušenství, přičemž soud prvního stupně vycházel z jiného počátečního okamžiku, než žalobce, a rovněž nelze zjistit, proč byl zamítnut jeho nárok na náhradu škody za vystřelený náboj. Vytkl soudu prvního stupně, že se nedostatečně vypořádal s jeho relevantní argumentací. Podrobně argumentuje s poukazem na ustanovení o náhradě škody vyplývající ze zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (subsidiarita jeho použití ve vztahu k odškodňovacímu zákonu) pro závěr, že má nárok na hmotnou reparaci za zničený náboj. Jedná se o náhradu škody uvedením do předešlého stavu (§ 2951 odst. 1 o. z.) nahrazením vystřeleného náboje nábojem stejných parametrů, když náboje jsou zaměnitelné. Náhradu škody za tento náboj v penězích nežádal a nežádá. Rovněž zdůraznil, že vystřelení náboje nebylo nezbytné, když se z balistické zkoušky nemohlo zjistit nic nového, jelikož nebylo sporu o tom, že se jednalo právě o zbraň užitou žalobcem. Není ani pravdou, že by u každé zajištěné zbraně musela být provedena balistická zkouška. K ověření zajištěné zbraně bylo nepochybně možné použít i jiné náboje. Sporuje i závěr soudu prvního stupně o jakémsi oddělení balistické expertízy od nezákonného trestního stíhání. K balistické expertíze, tedy i vystřelení náboje, došlo v přímém kausálním nexu s nezákonným trestním stíháním. Rozhodl-li prvostupňový soud o nákladech obhajoby při zastoupení žalobce více zástupci tak, že jsou neúčelně vynaložené, zdůrazňuje, že takovéto automatické posouzení je v rozporu s judikaturou, která dovodila, že v případě, kdy právní řád umožňuje zastoupení více obhájci v trestním řízení, pak tato možnost musí být zohledněna i v rámci posuzování účelně vynaložených nákladů podle odškodňovacího zákona (např. rozsudek NS ze dne 22. 1. 2014 sp. zn. 30 Cdo 2533/2013 nebo ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 3166/2012). Tyto rozsudky se rovněž vyjádřily k otázce důkazního břemene, přičemž povinností žalobce (poškozeného) je tvrdit a prokazovat účelné vynaložení nákladů obhajoby, což obvykle učiní poukazem na rozhodnutí, kterým bylo trestní řízení skončeno (žalobce této povinnosti dostál). Žalovaného pak tíží břemeno tvrzení a důkazní, pokud chce namítat výjimku v podobě neúčelnosti zastoupení více obhájci. Dovodil-li prvostupňový soud neúčelnost vynaložených nákladů za více obhájců s odkazem na jejich duplicitu, zdůraznil, že duplicita těchto úkonů nebyla nijak posuzována ani doložena. Žalobce pak má za nesprávné i vyčíslení náhrady nákladů řízení. Poukázal na to, že jeho advokát učinil více úkonů, než prvostupňový soud přiznal (8 úkonů namísto 4) a dále rozebírá, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení nebylo zohledněno chování žalované. Kdyby žalovaná rozhodla o nároku žalobce včas před podáním žaloby a nikoli až po jejím podání, tak by žalobce podával žalobu ve zcela jiném rozsahu, což by mělo vliv na poměr úspěchu stran ve věci. Žalobce také vytýká soudu prvního stupně vícerá procesní pochybení, v jejichž důsledku byl v řízení předcházejícímu vydání napadeného rozsudku zkrácen na svých procesních právech, jelikož byl u jednání dne [datum] sice široce, ale zcela nesprávně vyzván, bylo mu kladeno k tíži, že nedoplnil důkazní návrhy, aniž by byl k jejich doplnění vyzván, a v řízení došlo k obrácení důkazního břemene. Navrhl, aby odvolací soud změnil výrok III. tak, že zamítnuté nároky žalobci přizná, a rovněž mu přizná náhradu nákladů řízení v zákonné výši, in eventum výroky III. a IV. rozsudku zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 8. Žalovaná ve vyjádření k odvolání žalobce poukázala na to, že u úkonů více advokátů je nezbytné posuzovat, zda nebyly duplicitní, tj. obsahově totožné, popřípadě zda skutečně vedly ke zproštění a nebyly pouze formální (rozsudek NS ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 2533/2013). Žalovaná je přesvědčena, že se prvostupňový soud vypořádal s požadavkem kladeným judikaturou a žalobcem a předložené úkony právní služby posuzoval z hlediska účelnosti. S poukazem na komentářovou literaturu zdůraznila, že na odvolání je nezbytné pohlížet vždy jako na jeden úkon právní služby. Úkony právní služby nelze navyšovat opakovaným doplňováním odůvodnění (obdobně i usnesení Ústavního soudu ze dne [datum], sp