53 CO 86/2022-112 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku [částka] s úrokem z prodlení ve výši 9% ročně od [datum] do zaplacení (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). 2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala nemajetkové újmy způsobené průtahy při daňové kontrole zahájené dne [datum] a ukončené dne [datum]. Žalovaná nárok žalobkyně neuznala a namítla promlčení. 3. Soud prvního stupně opětovně rozhodoval poté, co jeho předchozí rozhodnutí bylo zrušeno a věc vrácena k dalšímu řízení, usnesením Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], se závěrem, že nárok žalobkyně není promlčen. 4. Soud prvního stupně na podkladě provedených důkazů, zejména rozsudku Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací] a nesporných tvrzení o průběhu daňové kontroly dospěl ke skutkovým zjištěním, která podrobně popsal v odůvodnění napadeného rozsudku (bod 9. až 11.). Odvolací soud proto stručně shrnuje pouze stěžejní skutková zjištění. 5. Zajišťovacím příkazem ze dne [datum] byla žalobkyni uložena povinnost složit jistinu na neuhrazenou daň z přidané hodnoty ve výši [částka]. Dne [datum] žalovaná zahájila u žalobkyně kontrolu daně z přidané hodnoty (zdaňovací období [anonymizováno] [rok] až [anonymizováno] [rok]). Dne [datum] žalobkyně požádala o ukončení daňové kontroly. Rozhodnutím ze dne [datum] byla snížena částka zajištěná zajišťovacím příkazem na částku [částka]. Žalobkyni byl vrácen přeplatek ze zajištění ve výši [částka]. Dne [datum] došlo k projednání zprávy o daňové kontrole a žalovaná předložila žalobkyni zprávu o jejím provedení. [ulice] řízení správním se žalobkyně domáhala vůči [anonymizováno 5 slov]. Prahu ochrany proti nezákonnému zásahu. Shora citovaným rozsudkem, jenž nabyl právní moci dne [datum], Městský soud v Praze určil, že předmětná daňová kontrola byla nezákonná. Žalovaná byla na počátku daňové kontroly čtyři měsíce a v závěru cca pět měsíců nečinná. Dne [datum] žalobkyně požádala žalovanou o přiznání zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. 6. Soud prvního stupně po citaci čl. 11 odst. 1 a 5, čl. 36 odst. 2, 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále je„ LZPS“) a § 13 odst. 1 a § 31a odst. 1, 2 a 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen„ OdpŠk“), a při vázanosti právním názorem odvolacího soudu, že nárok žalobkyně není promlčený, přistoupil k posouzení otázky vzniku nemajetkové újmy žalobkyně. Za zásadní [anonymizováno] posouzení, zda se jedná o náhradu nemajetkové újmy způsobené průtahy či o náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení považoval, že nepřiměřenost délky daňové kontroly (trvala 1 rok, 1 měsíc a 8 dnů) již deklaroval Městský soud v Praze (sp. zn. [spisová značka]). I v projednávané věci proto soud prvního stupně z tohoto závěru vycházel. 7. Při hodnocení charakteru nemajetkové újmy se zaměřil na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, a to zejména nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 570/20, ve kterém Ústavní soud dovodil, že„ na správní řízení, jehož předmětem je základní právo nebo svoboda, se vztahuje i základní právo na projednání věci bez zbytečných průtahů dle čl. 38 odst. 2 Listiny, zahrnující i právo na projednání věci v přiměřené lhůtě. Neobstojí tedy názor obecných soudů, že toto právo se vztahuje pouze na ta (správní) řízení, jejichž předmětem je občanské právo nebo závazek dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy“ Dojde-li tedy v řízení k porušení základního práva nebo svobody, je třeba vycházet z vyvratitelné domněnky, že tím došlo ke vzniku nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení, což se vztahuje na celkovou délku řízení, a nikoliv pouze na jednotlivé průtahy (dále srov. rovněž nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 3299/20). V takovém případě se ke stanovení výše nemajetkové újmy použije Stanovisko Nejvyššího soudu ze dne [datum], Cpjn 206/2010 (dále jen„ Stanovisko“). 8. Uzavřel, že [anonymizováno] posouzení oprávněnosti nároku žalobkyně je rozhodné, zda lze v nepřiměřené délce daňové kontroly spatřovat porušení základního práva či svobody žalobkyně. Odkázal přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], ve kterém Nejvyšší soud v návaznosti na výše uvedený nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 570/20, dospěl k závěru, že„ daňové řízení včetně daňové kontroly jednak již ze své povahy představuje právním řádem legitimovaný zásah do vlastnictví, jednak se (mimo jiné) dotýká ústavním pořádkem garantovaného práva na informační autonomii jednotlivce. Jde tudíž o řízení, jehož předmětem je základní právo nebo svoboda, a tudíž dovolatelce svědčilo právo na přiměřenou délku tohoto řízení ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny“ S tímto závěrem se prvostupňový soud plně ztotožnil, když měl za to, že daňová kontrola je zásahem do základního práva osoby, a to zejména do práva vlastnického. Z tohoto důvodu má každý při daňové kontrole právo na přiměřenou délku této kontroly ve smyslu čl. 38 odst. 2 LZPS. 9. Vzhledem k tomu, že daňová kontrola byla nepřiměřeně dlouhá, má žalobkyně právo na zadostiučinění. Při úvaze, jaká forma zadostiučinění se jeví jako adekvátní k nepřiměřené délce řízení v trvání 1 roku, 1 měsíce a 8 dnů, vyšel ze skutečnosti, že již rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. [spisová značka] byla konstatována nezákonnost předmětné daňové kontroly s průtahy v délce 9 měsíců, čímž došlo ke konstatování porušení práva ze strany žalované. Po zahájení tohoto řízení se pak žalovaná omluvila za nesprávný úřední postup (průtahy v řízení), když uznala své chyby při provádění daňové kontroly. 10. Prvostupňový soud dále přihlédl i k tomu, že sama žalobkyně se menší měrou podílela na zahájení daňové kontroly, když používala bankovní účty, o kterých správce daně nevěděl, její postup při podnikání tak nebyl transparentní, a správce daně z tohoto důvodu zahájil daňovou kontrolu a zajistil [anonymizováno] prostředky žalobkyně. Prvostupňový soud proto uzavřel, že konstatování porušení práva ze strany žalované a její následná omluva za průtahy v daňovém řízení jsou adekvátním zadostiučiněním. Žalobkyni tak již není namístě přiznat rovněž [anonymizováno] kompenzaci. K tomuto závěru došel rovněž s ohledem na potenciální výši nemajetkové újmy, která by v souladu se stanoviskem Nejvyššího soudu činila zhruba [částka] (když za první dva roky řízení činí újma [částka] a předmětná daňová kontrola byla vedena 13 měsíců a 8 dnů). Považoval tuto výši finančního zadostiučinění za plně kompenzovanou výše uvedeným konstatováním práva a omluvou žalované. Soud prvního stupně vzal rovněž do úvahy celkovou délku daňového řízení v trvání 13 měsíců, které sice bylo na povahu daňové kontroly nepřiměřeně dlouhé, avšak nejedná se o tak extrémní délku řízení, aby žalobkyni způsobila významnou újmu. [příjmení] kontrola navíc z těchto 13 měsíců probíhala po dobu zhruba 4 měsíců řádně. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř., když žaloba byla sice zamítnuta, avšak podstatným důvodem [anonymizováno] zamítnutí žaloby bylo poskytnutí omluvy žalovanou, ke které došlo až po zahájení řízení. Žalobkyni tak bylo až po zahájení řízení poskytnuto ze strany žalované dostatečné zadostiučinění, avšak rovněž byla se svou žalobou částečně neúspěšná, když jí nebyla přiznána [anonymizováno] náhrada. 11. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání. Vytkla soudu prvního stupně nesprávnost závěru o dostatečné satisfakci tím, že se žalovaná po podání žaloby omluvila. Namítla, že odškodnění konstatováním porušení práva je nedostatečné, neboť Stanovisko umožňuje zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva jen za výjimečných okolností, které žalovaná neprokázala, ani neplynou z provedených důkazů. Výjimečnost odškodnění konstatováním porušení práva potvrzují i nálezy Ústavního soudu ze dne [datum] sp. zn. III. ÚS 1263/17 a ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 2058/20. Zdůraznila, že v řízení bylo prokázáno, že [anonymizováno 5 slov]. Prahu vydal dne 30 1. [rok] zajišťovací příkaz [číslo jednací] k zajištění dosud nestanovené daně z přidané hodnoty za měsíc prosinec [rok] a přikázal žalobkyni složit na účet tohoto správce daně jistinu ve výši [částka], čímž došlo k úplnému paralyzování její činnosti, neboť jde o malý podnik. Význam [anonymizováno] žalobkyni byl přitom existenční, neboť podle veřejně dostupných informací činil její celý majetek [částka]. Bylo proto namístě přiznat [anonymizováno] kompenzaci z důvodu zásadního významu řízení [anonymizováno] žalobkyni. Namítla rovněž, že se soud vůbec nezabýval otázkou, jak dlouho měla daňová kontrola trvat a o kolik byla překročena lhůta [anonymizováno] její dokončení, tedy jak zásadní bylo pochybení daňových orgánů. S poukazem na citovanou judikaturu Nejvyš