55 CO 130/2022-415 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně ve výrocích I. – IV. zamítl žalobu, kterou se žalobkyně a) - c) domáhaly proti žalované zaplacení částky [částka] spolu s příslušenstvím, výrokem IV. zamítl žalobu, kterou se žalobce d) domáhal zaplacení proti žalované [částka] spolu s příslušenstvím. Výrokem V. uložil žalobcům zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení [částka]; výrokem VI. žalobcům uložil zaplatit České republice na účet soudu prvního stupně náklady řízení ve výši [částka]. 2. Žalobci se proti žalované domáhali zákonné jednorázové náhrady za škodu usmrcením s původním tvrzením, že ke smrti jejich příbuzného [jméno] [příjmení] došlo v důsledku protiprávního jednání žalované tak, že nemocnice mu nešetrným způsobem sdělila velice závažnou a navíc chybnou diagnózu, nijak nereagovala na vývoj jeho psychického stavu a nezabránila mu v opuštění areálu, ačkoliv jevil známky závažné duševní poruchy. Poté, kdy vyšlo najevo, že se pan [jméno] [příjmení] ztratil, neposkytla žádnou součinnost při pátrání po něm, naopak v něm žalobcům i bránila. Od svého tvrzení, že žalovaná při poskytování zdravotní péče panu [příjmení] nepostupovala lege artis v průběhu řízení ustoupili. 3. Ve věci soud rozhodl rozsudkem ze dne [datum], který byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 55 Co 334/2016- 220. Po následném řízení, když soud vycházel ze závazného právního názoru odvolacího soudu, rozhodl dalším rozsudkem ze dne [datum], který byl potvrzen usnesením (správně má býti rozsudkem) Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 55 Co 407/2018-310. 4. Oba rozsudky byly zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu ČR č. j. 25 Cdo 3245/2019-354, ze dne [datum rozhodnutí]. 5. Soud odkázal na již provedené dokazování, které pro stručnost v odůvodnění rozsudku neopakoval. Vyšel ze zjištěného skutkového stavu, ze znaleckého posudku znaleckého ústavu 3. lékařské fakulty UK ze dne [datum], doplněného výslechem pověřeného zpracovatele prof. MUDr. [jméno] [příjmení], CSc., že lékaři při samotné léčbě zemřelého postupovali lege artis a nedopustili se žádného pochybení. Dne [datum] cca od 10 hodin začali zemřelého postrádat jeho příbuzní, od personálu nemocnice dostávali zprvu informace, že je na odborném vyšetření. Až kolem 13.00 hodin se nemocnice také aktivně zapojila do pátrání po něm. Přes policejní pátrání i pátrání organizované příbuznými zemřelého, byl tento nalezen mrtev až dne [datum] poblíž areálu nemocnice. Měl u sebe náramek z nemocnice s DG 406, což znamená záchvaty grand mal (diagnóza velkého epileptického záchvatu). Policie na základě ohledání místa činu ani na základě následné provedené pitvy nezjistila cizí zavinění na smrti zemřelého. Ten zemřel na následky podchlazení a vyčerpání organismu. Datum úmrtí zemřelého bylo soudem určeno na [datum] usnesením téhož soudu ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [spisová značka], ve spojení s rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [spisová značka]. 6. Po právní stránce soud uplatněný nárok s odkazem na § [číslo] odst. 3 a § 3079 odst. 1 zák. č. 89/2012 Sb., hodnotil dle zák. č. 40/1964 Sb. Odkázal na podmínky § 420 tohoto zákona, ve vztahu k povinnosti žalované (NS ČR sp. zn. 25 Cdo 5030/2007), a dále na zák. č. 20/1966 Sb. V dalším odkázal na závěry zrušujícího rozsudku Nejvyššího soudu ČR, z nichž většinu přecitoval do napadeného rozhodnutí: NS ČR sp. zn. 25 Cdo 2144/2015, sp. zn. 25 Cdo 1427/2011, sp. zn. 25 Cdo 552/2014, sp. zn. 25 Cdo 2824/2012, sp. zn. 25 Cdo 695/2012. 7. Na rozdíl od odvolacího soudu při jeho předchozím rozhodnutí, který spatřoval porušení prevenční povinnosti žalované v tom, že její zdravotnický personál neměl dne [datum] dopoledne přehled o tom, kde se dotyčný nachází, aniž by bylo zřejmé, zda se tato povinnost odvíjí již od obecné povinnosti nemocnice poskytovat léčebnou péči, či ze specifických okolností vyžadujících potřebu přijmout nějaká mimořádná opatření ve vztahu k zemřelému [jméno] [příjmení], Nejvyšší soud ČR vyslovil jiný právní závěr. Zákonným úkolem nemocnice v rozhodné době bylo poskytovat ambulantní a lůžkovou základní a specializovanou diagnostickou a léčebnou péči, jejíž součástí jsou i nezbytná preventivní opatření dle § 35 odst. 3 zákona o zdraví lidu. Tomu odpovídá i úprava § 23 zák. č. 48/1997 Sb., podle nějž, vyžaduje-li to zdravotní stav pojištěnce, poskytne se mu hrazená péče formou péče ústavní. Samotné vyšetřovací a léčebné výkony měly být podle předpisů účinných v rozhodné době poskytovány na základě souhlasu nemocného. Již za této právní úpravy bylo na svobodném rozhodnutí dotyčného, zda a v jaké míře se podrobí určitým medicínským výkonům (NS ČR sp. zn. 30 Cdo 1197/2010). Z citovaných zákonných ustanovení vyplývá, že léčebná péče v nemocnicích nezahrnuje jen přímo medicínské postupy, ale je souhrnným označením i pro další imanentní náležitosti hospitalizace, zejména pobyt v nemocnici jako takový. Z rozhodovací praxe Ústavního soudu se podává, že je třeba respektovat vůli nemocného a šetřit jeho práva (ÚS ČR sp. zn. IV. ÚS 639/2000, sp. zn. II. ÚS 2843/18). Nemůže-li provozovatel nemocnice nikoho nutit léčbě, tedy i k pobytu na lůžku či k řádnému dostavení se na plánované vyšetření, nejedná-li se o některou ze zákonných výjimek, lze jen stěží požadovat, aby průběžně kontroloval, zda ji pacient důsledně dodržuje, případně jej přimět přes jeho vůli, rozhodne-li se vzdálit. Prevenční povinnost provázející poskytování léčebné péče při dobrovolné hospitalizaci by se měla vztahovat především k jejímu řádnému zajišťování, nikoliv k dozoru nad tím, nakolik se jí dotyčný rozhodne podřídit. 8. Samotné vzdálení se z příslušného oddělení, nemusí automaticky znamenat riziko újmy na životě či zdraví nemocného, a to ani za chladného počasí; pacient se může pohybovat v budovách nemocnice, může být vyzvednut svým známým, může od něj převzít ošacení a podobně. Tyto podstatné momenty mohou být pro personál nemocnice, zvláště jedná-li se o rozsáhlejší nemocniční komplex, prakticky nezjistitelné. V případě chování zemřelého pacienta i incidentu, který předcházel jeho odchodu z nemocnice je zřejmé, že nemocnice neporušila svou prevenční povinnost. Na oddělení mu byla zajištěna řádná péče, její podstupování bylo na bázi svobodné volby pacienta. Není v silách nemocnice monitorování volného pohybu jednotlivého pacienta po odděleních, případně vzdálení se z oddělení. Pacienti nemají povinnost zdržovat se ve svých pokojích, mohou si dojít zakouřit, jít se projít, mimo oddělení se mohou setkat s rodinou. Nelze uzavřít, že by zdravotnický personál žalované pochybil a porušil svoji prevenční povinnost. Rovněž nepochybil ani pracovník ochranky, když nechal pacienta opustit nemocnici, jelikož neměl žádné oprávnění posuzovat zdravotní (duševní) stav pacienta, ani žádné oprávnění či povinnost pacientovi v odchodu z nemocnice zabránit. Z těchto důvodů soud neshledal naplnění čtyř podmínek odpovědnosti za škodu dle § 420 zák. č. 40/1964 Sb., neshledal porušení žádné právní povinnost žalovanou, proto žalobu zamítl. 9. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 1 o. s. ř., a tuto přiznával procesně úspěšné žalované, když vycházel z hodnoty uplatněné částky žalobou. 10. O náhradě nákladů řízení státu rozhodl dle § 148 odst. 1 o. s. ř. dle stejného principu, náklady státu představují svědečné přiznané svědku [jméno] [příjmení] ve výši [částka] a [částka] za znalečné přiznané znaleckému ústavu Univerzita [ulice] v [obec], 3. lékařská fakulta, dále znalečné přiznané témuž ústavu za účast u jednání. Z celkové výše nákladů státu [částka] žalobci uhradili zálohu ve výši [částka], výrokem soudu jim byla uložena povinnost zaplatit zbývající částku. 11. Proti rozsudku podali žalobci včas odvolání. V jeho následném odůvodnění namítli nepřezkoumatelnost rozsudku pro nesrozumitelnost a nedostatek důvodů. Namítli, že provedené důkazy vztahující se k jiným (původně tvrzeným) pochybením nemocnice, jak byly hodnoceny ve zrušeném rozsudku, soud v odůvodnění pro nadbytečnost neuvedl. Žalobci se nikdy ve svých tvrzeních neomezovali na to, že by spatřovali pochybení žalované jen v tom, že nechala posouzení zdravotního stavu pana [příjmení] na pracovníkovi ostrahy. Důkazy, ze kterých soud při svém rozhodnutí vycházel, označili za nedostatečné. Po zrušení původního rozsudku rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 25 Cdo 3245/2019-345, soud doplnil dokazování a provedl důkaz účastnickou výpovědí žalobkyně b), důkaz výpovědí žalovaného d) – (myšleno zřejmě žalobce d), dále výpovědí svědkyně [jméno] [příjmení] Tyto provedené důkazy soud zcela opomněl uvést, tedy jak je hodnotil a jaká skutková zjištění z nich učinil. Za této situace odvolacímu soudu nezbývá, než napadený rozsudek dle § 219a odst. 1 písm. b) zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dále poukázali na ustanovení § 205 odst. 2. o. s. ř., zejména na § 157 odst. 2 o. s. ř., který uvádí, jakým způsobem má být rozsudek odůvodněn. 12. V dalšímu obsahu odvolání op