58 CO 319/2022-137 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud I. zamítl žalobu se žádostí o uložení povinnosti žalované poskytnout každému z žalobců zadostiučinění ve formě omluvy doručené každému z žalobců ve znění:,, Ministerstvo spravedlnosti ČR, jednající za Českou republiku jakožto orgán spravující Centrální registr oznámení, se tímto omlouvá žalobkyni a), žalobci b), žalobkyni c), žalobkyni d), žalobkyni e), žalobci g), žalobkyni h), žalobci j), žalobkyni k ), žalobkyni l), žalobkyni m) za porušení jejich práva na ochranu soukromí, jímž došlo tím, že byla plošně zveřejněna oznámení, která každý z žalobců podal podle zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění pozdějších předpisů.“, jež podepíše osoba oprávněná jednat za žalovaného,“, zamítl žalobu se žádostí žalobkyně a), žalobce b), žalobkyně c), žalobkyně d), žalobkyně e), žalobce g), žalobkyně h), žalobce j), žalobkyně k ), žalobkyně l), žalobkyně m) o zaplacení [částka] (výrok I. až XI.) a zavázal každého z žalobců zaplatit žalované [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok XII.). Rozhodl v řízení, v němž se každý z žalobců domáhal po žalované omluvy výše uvedeného znění a zaplacení částky ve výši [částka] v souvislosti s tvrzeným nesprávným úředním postupem žalované, kdy byly dlouhodobě, systematicky a plošně zveřejňovány jejich údaje o majetku, příjmech a závazcích v Centrálním registru oznámení z důvodu jejich postavení – veřejný funkcionář. Tímto docházelo k porušování práv na ochranu jejich soukromí (čl. 7, čl. 10 Listiny základních práv a svobod). Protiústavnost novely potvrdil Ústavní soud v nálezu ze dne [datum], sp. zn. Pl ÚS. [číslo]. Žalovaná tak nebyla oprávněna postupovat podle zákona, který byl pro rozpor s ústavními předpisy zrušen, proto se žalobci domáhají výše uvedených nároků žalobou na ochranu osobnosti s odkazem na ust. § 81 odst. 2 a § 90 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen,,o. z.“). 2. Usnesením soudu I. stupně ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 14 C 207/2021-54 byla řízení jednotlivých žalobců spojena ke společnému řízení. 3. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby, namítla, že § 14b odst. 1, písm. a), b), c) zákona o střetu zájmů byl zrušen nálezem Ústavního soudu z [datum], vyhlášeným [datum] pod sp. zn. Pl. ÚS 38/2017 s tím, že tato ustanovení byla zrušena uplynutím dne [datum]. Podle názoru žalované tak nemohlo dojít k nesprávnému úřednímu postupu publikací oznámení veřejných funkcionářů v registru oznámení ani po [datum], neboť zrušení předmětné zákonné úpravy bylo odloženo až do konce roku [rok]. Na podporu své argumentace zmínila stanovisko pléna Ústavního soudu ze [datum], sp. zn. Pl ÚS-st [číslo]. 4. Soud I. stupně postupoval dle ust. § 115a zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen,,o. s. ř.“), zjistil následující skutkový stav věci, za nejpodstatnější je nutno zrekapitulovat, že mezi stranami nebylo sporu ani o tom, že nálezem Ústavního soudu ze dne [datum], Pl. ÚS 38/17 došlo k vyslovení protiústavnosti novelizace zákonem č. 14/2017 Sb. a zákonem č. 112/2018 Sb., pokud jde o systematické a plošné zveřejňování údajů v registru. Žalobci jako veřejní funkcionáři byli povinni každoročně předložit průběžné oznámení dle zákona o střetu zájmů, které bylo plošně zveřejňováno prostřednictvím internetu. Ústavní soud shledal plošné neadresné zveřejňování těchto údajů protiústavním a příslušná ustanovení zákona o střetu zájmů ve svém nálezu ze dne [datum], Pl. ÚS 38/17 ke dni [datum] zrušil. 5. Žalobci se tak domáhají náhrady nemajetkové újmy, která jim měla být způsobena postupem Ministerstva spravedlnosti při vedení Centrálního registru oznámení podle zákona o střetu zájmů, tedy výkonem veřejné moci. Nárok je tedy po právní stránce nutno posoudit dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Aplikace toliko obecné občanskoprávní úpravy odpovědnosti (ochrany osobnosti), v daném případě na místě není. Závěr prvostupňového soudu o podřazení žalobou uplatněného nároku zákonu č. 82/1998 Sb. je podpořen zejm. nálezem Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 3076/20. 6. Soud I. stupně zejména po citaci zejména ust. § 1 odst. 1, § 5 písm. b), § 13 odst. 1, § 31a odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Uzavřel, že absentuje odpovědnostní titul – nesprávný úřední postup žalované ve smyslu § 13 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb., když se žalobci domáhají zadostiučinění za dlouhodobé, systematické a plošné zveřejňování jejich oznámení z důvodu jejich působení jako veřejných funkcionářů, čímž bylo narušeno jejich soukromí, avšak žalovaná postupovala podle platného a účinného právního předpisu. 7. Pokud jde o období předcházející vyhlášení nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17, pak žalovaná, jakožto subjekt spravující Centrální registr oznámení dle zákona o střetu zájmů, vystupuje v pozici orgánu moci výkonné a v době do [datum] postupovala dle platných a účinných právních předpisů, konkrétně podle § 14b odst. 1 a), b) a c) zákona o střetu zájmů. V tomto období ještě nebylo Ústavním soudem deklarováno, že tato zákonná úprava je protiústavní, a po žalované, jakožto orgánu moci výkonné, je nutno požadovat právě to, aby postupovala v souladu s platnými a účinnými předpisy, když nemá žádné zákonné zmocnění k tomu, aby v případě, že by dospěla k závěru o protiústavnosti konkrétní zákonné úpravy, podle této ze své vůle sama nepostupovala. 8. Pokud jde o následující období od [datum] do [datum], kdy žalovaná již měla informaci o tom, že části zákona o střetu zájmů nejsou v souladu s ústavním pořádkem, pak soud I. stupně k této újmě uvedl, že Ústavní soud v nálezu ze dne [datum] odložil vykonatelnost svého nálezu podle § 70 odst. 1 zákona o Ústavním soudu do [datum]. Až tímto dnem byla protiústavní část zákona zrušena. Soud I. stupně proto ani v následujícím období neshledal, že by se žalovaná dopustila nesprávného úředního postupu ve smyslu § 13 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb., když podle § 71 odst. 4 zákona o Ústavním soudu práva a povinnosti z právních vztahů vzniklých před zrušením právního předpisu zůstávají nedotčena. Tento závěr pak podporuje i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl ÚS-st [číslo], ve kterém Ústavní soud dovodil, že po dobu odkladu vykonatelnosti se hledí na napadenou právní úpravu jako na ústavně souladnou a orgány veřejné správy jsou povinny takovou úpravu aplikovat. 9. Postup žalované byl shledán jako správný i hlediskem účelu, k jehož dosažení postup žalované směřoval, když žalovaná zveřejňováním oznámení (byť plošným způsobem) umožňovala kontrolu žalobců jako veřejných funkcionářů ze strany veřejnosti. Nejvyšší správní soud v rozsudku sp. zn. [spisová značka] uvedl, že podání oznámení podle zákona o střetu zájmů má především umožnit kontrolu veřejnosti, a i proto Ústavní soud rozhodl o odložení vykonatelnosti nálezu Pl. ÚS 38/17, protože jinak by veřejnosti zcela odepřel přístup k tomuto mechanismu veřejné kontroly až do doby, než by zákonodárce odstranil pochybení označená Ústavním soudem Ústavní soud dospěl k závěru, že dochází sice k porušení práva na ochranu informací, nicméně, je zde i další zásadní zájem, spočívající v zachování možnosti kontroly činnosti veřejných funkcionářů, právě prostřednictvím podávaných oznámení, přičemž je třeba zdůraznit, že je to právě a pouze Ústavní soud, který je oprávněn posuzovat soulad zákonů s ústavními předpisy. Právě Ústavní soud při vyhodnocení kolize těchto dvou zájmů dospěl k závěru, že pro ochranu Ústavou garantovaných práv je dostačující, pokud dojde ke zrušení předmětného ustanovení až k [datum]. Nelze pak tedy nesprávný úřední postup na straně Ministerstva spravedlnosti, jakožto orgánu moci výkonné, spatřovat v tom, že nešel ve svém chování ještě nad rámec závěrů Ústavního soudu a střet těchto dvou zájmů nevyhodnotil jinak než Ústavní soud. Konečně soud I. stupně žalobu zamítl i pro absenci tvrzené nemajetkové újmy, žalobci totiž žádný konkrétní nepříznivý dopad vzniklý postupem žalované netvrdili. S ohledem na výše uvedené neshledal žalobu důvodnou a o náhradě nákladů řízení rozhodl dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. a vyhl. č. 254/2015 Sb. Náklady řízení tvoří 11 vyjádření k žalobě po [částka], vyjádření k odvolání proti rozhodnutí procesní povahy ve výši [částka] s odkazem na ust. § 11 odst. 2 písm. c) vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu poté, kdy věc 11 žalobců byla spojena ke společnému řízení, tedy 150: 11t.j. [částka] pro každého z žalobců), celkem [částka]. 10. Proti tomuto rozsudku podali žalobci včasné odvolání, a to proti všem jeho výrokům s odkazem na ust. § 205 odst. 2 písm. b), d) e), g) o. s. ř., namítli, že práva, která jí zakládá ústavněprávní pořádek ČR, nepokládá za práva zdánlivá, ale za práva skutečná, a v případě jejich porušení je možno o jejich ochranu usilovat před nezávislými a nestrannými soudy. Základní práva