58 CO 322/2022-208 — Městský soud v Praze

1. V záhlaví uvedeným rozsudkem ze dne [datum] soud I. stupně ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou [číslo] konstatoval, že,,došlo v řízení ve věci žaloby u Městského soudu v Praze sp. zn. 11 A 5/2014 o zrušení rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy č. j. PR/OKC/3 [číslo] 2013 sp. zn. S-MHMP [číslo] [rok] ze dne [datum] k porušení základních práv žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě“ (výrok I.), zamítl žalobu ohledně žalobního požadavku, aby žalované [číslo] [číslo] zaplatily žalobci částku [částka] (výrok II.), žalované [číslo] uložil povinnost do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení [částka] (výrok III.) a žalobci uložil povinnost do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit na náhradu nákladů řízení žalované [číslo] vedlejšímu účastníkovi [číslo] na straně žalované [číslo] vedlejšímu účastníkovi [číslo] na straně žalované [číslo] po [částka] (výroky IV. až VI.). 2. Takto rozhodl v řízení, v němž se žalobce (žalobou doručenou soudu dne [datum] - ve znění jejích následných upřesnění podáním ze dne [datum] a při jednání soudu I. stupně dne [datum]) domáhal konstatování porušení práv žalobce a zaplacení částky [částka] jako náhrady za nemajetkovou újmu (poskytnutí přiměřeného zadostiučinění) podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen„ OdpŠk“ případně„ zákon o odpovědnosti za škodu“). Nemajetková újma měla žalobci vzniknout v souvislosti s nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení o jeho žádosti o informace podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (dále případně jen„ zákon č. 106/1999 Sb.“), o platech vedoucích úředníků Městské části [obec a číslo], podané u Úřadu městské části [obec a číslo] dne [datum]. Řízení o poskytnutí informací včetně řízení o správní žalobě (dále též jen„ řízení o poskytnutí informací“ nebo„ posuzované řízení“) probíhalo do [datum], kdy byly žalobci požadované informace poskytnuty; tedy celková délka řízení činila 959 dnů. Žalobce zdůraznil význam řízení o poskytnutí informací, neboť měl řadu možností, jak s nimi naložit, kdyby mu v tom nebylo zabráněno tím, že mu nebyly poskytnuty, respektive byly poskytnuty až se zpožděním; v tomto směru odkázal na rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. [spisová značka]. Primárním důvodem, pro který žalobce informace po Městské části [obec a číslo] požadoval, bylo proběhnuvší stavební řízení v domě jeho matky, kde byl zřízen bar, respektive diskotéka, která nájemníky domu neúměrně zatěžovala hlukem, pročež se žalobce snažil přes Úřad městské části [obec a číslo], respektive přes Magistrát hlavního města Prahy žádat o nápravu. Vzhledem k neuspokojivému řešení jeho podnětů začal žalobce opakovaně žádat o informace o platech úředníků, kteří z jeho pohledu věc nesprávně a laxně řešili. Žalobce informace nejen shromažďoval, ale i s nimi pracoval; věc proběhla médii a na základě podnětů žalobce došlo i ke změnám ve správě věcí veřejných, zejména ve způsobu odměňování úředníků Městské části [obec a číslo]; v této souvislosti poukázal na článek na serveru [webová adresa] ze dne [datum], týkající se odměňování úředníků na [obec a číslo], s tím, že je zde poukázáno na aktivitu žalobce v této věci. Žalobce navíc cítil jednoznačný zásah i do práva na soukromí, neboť věc stresovala jeho i jeho matku. Při jednání soudu I. stupně dne [datum] upřesnil, že žalobní nárok vyplývá pouze z nepřiměřené délky řízení - tvrzení týkající se absence řádné kontroly České republiky - Ministerstva vnitra nad činností Magistrátu hlavního města Prahy uvedl z toho důvodu, že tato tvrzení umocňují předmětnou délku řízení. 3. Soud I. stupně v prvé řadě vysvětlil svůj postup, kdy v projednávané věci zvolil dvě organizační složky jednající za stát. Učinil tak poté, co mu (jako soudu místně příslušnému) byla věc postoupena Obvodním soudem pro Prahu 7 (dále jen„ postupující soud“), u něhož byla žaloba podána vzhledem ke skutečnosti, že žalobcem byla žalována Česká republika - Ministerstvo vnitra. Postupující soud při svém závěru o místní příslušnosti Obvodního soudu pro Prahu 1 jako soudu I. stupně vyšel z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 1646/2019 vztahujícího se k žalobci a obdobnému předmětu řízení. Z něho se podává závěr Nejvyššího soudu k otázce pasivně legitimovaného subjektu ve sporu o náhradu nemajetkové újmy z důvodu nepřiměřené délky řízení o žádosti o poskytnutí informace u samosprávního územního celku, který spočívá v tom, že rozhodování o poskytnutí informací o odměnách vedoucích pracovníků Úřadu městské části [obec a číslo] tímto orgánem spadá do samostatné působnosti, tedy v rámci výkonu téže působnosti se odehrává i odvolací přezkum Magistrátem hlavního města Prahy - podle § 19 OdpŠk za újmu způsobenou nesprávným úředním postupem Magistrátu hlavního města Prahy odpovídá územní samosprávný celek. Postupující soud tak dospěl k závěru, že s ohledem na skutečnost, že žalobce v projednávané věci požaduje nemajetkovou újmu jak za správní řízení, tak i za řízení před správním soudem, přičemž jde o jedno řízení, za které odpovídá více organizačních složek státu, je podle § 6 odst. 3 OdpŠk (ve znění před novelou zákonem č. 118/2020 Sb. - s ohledem na dobu zahájení řízení v projednávané věci) namístě místo Ministerstva vnitra vybrat jako organizační složku státu Ministerstvo financí jako tzv.„ sběrnou organizační složku“. Postoupil proto věc Obvodnímu soudu pro Prahu 1, v jehož obvodu má Ministerstvo financí sídlo. Soud I. stupně pak dospěl k částečně odlišnému závěru oproti postupujícímu soudu. Uvedl, že v návaznosti rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1646/2019 je totiž třeba vidět v tomto (posuzovaném - poznámka odvolacího soudu) řízení dvě části, v nichž je pasivně legitimovaný vždy jiný subjekt, tedy nikoliv vždy Česká republika. První částí je nárok na náhradu nemajetkové újmy za řízení před správními orgány, které bylo v obdobné věci Nejvyšším soudem (sp. zn. 30 Cdo 1646/2019) posouzeno jako řízení, jenž bylo vedeno v samostatné působnosti obou územně samosprávných celků, neboť požadované informace o platech úředníků se týkaly samostatné působnosti územních samosprávných celků, pročež je v dané části legitimován územní celek (podle § 19 OdpŠk). Vzhledem k tomu, že (i přes výše uvedené - pasivní legitimaci územně samosprávných složek) byla za žalovanou označena žalobcem Česká republika, zvolil soud I. stupně jako příslušnou organizační složku Ministerstvo financí, které podle § 6 odst. 3 OdpŠk v tehdy platném znění platilo za tzv.„ zbytkové“ ministerstvo v případě, že existuje více příslušných organizačních složek, nebo tehdy, není-li jiná organizační složka, která by za stát jednala, nicméně fakticky stát pasivně legitimován není. Ve druhé části, která se týkala soudního řízení správního, pak soud I. stupně do řízení přibral další organizační složku státu a to Ministerstvo spravedlnosti, za které na základě dohody jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových. Z uvedených důvodů soud I. stupně jednal s Českou republikou - Ministerstvem financí jako žalovanou [číslo] která byla podporována vedlejším účastníkem [číslo] ([ulice] část [obec a číslo]) a vedlejším účastníkem [číslo] (Hlavní město Praha) a s Českou republikou - Ministerstvo spravedlnosti jako žalovanou [číslo]. Soud I. stupně zdůraznil, že v tomto případě (správní řízení a soudní řízení správní) se nejedná o jedno řízení ve smyslu usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 2577/2016, v němž bylo uvedeno:„ Je-li žalobou proti státu uplatňován pouze jediný nárok na náhradu škody či nemajetkové újmy, a to i v případě, že ke škodě (respektive újmě) došlo v působnosti dvou nebo více organizačních složek státu, může stát zastupovat jen jedna organizační složka státu. Pokud by skutkové okolnosti ohledně jednoho nároku měly vést k určení příslušnosti různých organizačních složek, je třeba s ohledem na výše uvedené zvolit pouze jednu organizační složku, která bude žalovanou zastupovat. Nelze současně upřednostnit některou jinak příslušnou organizační složku na úkor druhé, a proto bude za stát v souladu s ustanovením § 6 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. jednat Ministerstvo financí, neboť to je ústředním orgánem státní správy pro hospodaření s majetkem státu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 1382/2014).“ V projednávané věci se totiž nejedná o dva nároky, u nichž by došlo ke škodě v působnosti dvou či více organizačních složek státu, nýbrž jde ad a) o škodu, která vznikla v působnosti územního samosprávného celku (nikoliv státu) v rámci správního řízení spadajícího do samostatné působnosti a ad b) o škodu, která vznikla v působnosti státu (Ministerstva spravedlnosti) v rámci soudního řízení správního. Z tohoto důvodu podle názoru soudu I. stupně nelze zvolit jednu sběrnou organizační složku, konkrétně Ministerstvo financí, které by jednalo