58 CO 437/2021-336 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně zamítl návrh žalobců na přerušení řízení (výrok I), zamítl žalobu s požadavkem na určení, že vlastnické právo žalované k pozemku parc. [číslo] v katastrálním území Radotín (dále jen„ předmětný pozemek“) bylo do katastru nemovitostí zapsáno bez právního důvodu (výrok II) a žalobcům uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku [částka] (výrok III). 2. Žalobci se shora uvedeného určení domáhali s odůvodněním, že jsou právními nástupci akcionářů nakladatelské [právnická osoba], jejíž majetek byl konfiskován výměrem [příjmení] národního výboru v [obec] ze dne [datum], který nabyl právní moci dne [datum], neboť [jméno] [příjmení] jako kapitálový účastník společnosti podle rozsudku Mimořádného soudu lidového v [obec] podporoval v době německé okupace fašistické a nacistické hnutí. Tento rozsudek však byl následně usnesením Krajského soudu trestního v [obec] zrušen a [jméno] [příjmení] byl propuštěn na svobodu. Obvodní soud pro Prahu 6 a Městský soud v Praze ve svých rozsudcích týkajících se dohody o vydání věci dospěly k závěru, že důvody pro konfiskaci majetku [jméno] [příjmení] neexistovaly. K rozhodnutím soudů v této věci a k uzavření dohod o vydání nemovitostí dříve náležejících manželům [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] došlo u nemovitostí, které byly v konfiskačním výměru výslovně uvedeny, tím spíše by pak dle názoru žalobců měly důvody ve prospěch vlastnického práva právních nástupců původních vlastníků svědčit k těm nemovitostem [právnická osoba], které v konfiskačním výměru ani uvedeny nebyly. Žalobci coby dědicové po [jméno] a [jméno] [příjmení], akcionářích [právnická osoba], tvrdili, že na požadovaném určení mají naléhavý právní zájem, neboť vkladem vlastnického práva žalované k předmětnému pozemku do katastru nemovitostí je ohroženo právní postavení žalobců jakožto právních nástupců akcionářů skutečného vlastníka pozemku. Bez požadovaného určení nemohou žalobci dosáhnout obnovení zápisu vlastnického práva [právnická osoba] k předmětnému pozemku v katastru nemovitostí, přičemž sama akciová společnost tak učinit nemůže, protože zde v současné době není nikdo, kdo by za ni byl podle zákona oprávněn jednat. 3. Žalovaná se bránila tím, že žalobci nemají na požadovaném určení naléhavý právní zájem, neboť jejich právní postavení by se tím nijak nezměnilo. Nadto není dána ani jejich aktivní věcná legitimace, neboť k předmětnému pozemku nemají jakýkoliv hmotněprávní vztah. Předmětný pozemek přešel do vlastnictví státu na základě konfiskace v roce 1947, přičemž se jednalo o majetek právnické osoby, [právnická osoba], na který́ nedopadal žádný z restitučních předpisů, a platnost konfiskace tak nelze soudně přezkoumávat. Žalovaná se dovolávala i výsledků řízení, v němž se žalobci neúspěšně domáhali určení vlastnického práva k předmětnému pozemku pro sebe, eventuálně pro [právnická osoba], přičemž nedůvodnost tohoto jejich požadavku byla definitivně potvrzena rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2154/2019, jímž bylo dovolání žalobců odmítnuto. Závěry, k nimž soudy v tomto v řízení dospěly, lze přiměřeně aplikovat i na nyní souzenou věc. 4. Soud I. stupně vyšel z toho, že žalobci v současné době nemají k předmětnému pozemku žádné„ přiznané“ právo. V řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 25 C 115/2018, v němž se domáhali určení, že oni sami a in eventum firma„ Rodina, nakladatelská akciová společnost v [obec], se sídlem [adresa], jsou vlastníky pozemku parc. [číslo] – orná půda, nacházejícího se v katastrálním území Radotín, obec Praha, zapsaného na listu vlastnictví [číslo] u Katastrálního úřadu pro hl. m. [část Prahy], neuspěli. Jejich žaloba byla zamítnuta s tím, že mimo řízení o dědictví nelze deklaratorním rozhodnutím (výrokem státního orgánu) určit, že dědic je vlastníkem věci náležející do dědictví (zákonný postup při projednání dědictví nelze obcházet určovací žalobou podle § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen„ o. s., ř.“). Žalobci se nadto domáhali určení vlastnictví k majetku [právnická osoba], která však fakticky ke dni vyhlášení rozsudku právně neexistovala, a byť její majetek zřejmě nebyl v minulosti vypořádán, o tom, že by právní předchůdci žalobců vlastnili 100 % akcií této společnosti, neexistuje žádné pravomocné rozhodnutí státního orgánu v dědické věci. Závěr o nedostatku aktivní věcné legitimace na straně žalobců pak vedl i k závěru o absenci jejich naléhavého právního zájmu na požadovaném určení ve smyslu § 80 o. s. ř. (viz rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 25 C 115/ 2018, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 21 Co 402/2018-72). Dovolání žalobců bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 22 Cdo 2154/2019-102, v němž tento soud zkonstatoval, že žalobcům pro určení jejich vlastnického práva chybí aktivní věcná legitimace z důvodu, že k předmětnému pozemku nemají jakýkoliv hmotněprávní vztah. Soud I. stupně dále zjistil, že dle zápisu v katastru nemovitostí (ke dni [datum]) je v současné době vlastníkem předmětného pozemku stát a že návrhem ze dne [datum], podaným k Obvodnímu soudu pro Prahu 10, se žalobci domáhají dodatečného projednání dědictví, konkrétně aktiv tvořených 200 ks akcií [právnická osoba], nakladatelská akciová společnost v [obec]; o tomto jejich návrhu dosud nebylo rozhodnuto. 5. Po právní stránce se soud I. stupně podanou žalobou zabýval předně z pohledu § 80 o. s. ř. Uvedl, že aby určovací žaloba mohla být úspěšná, je, zjednodušeně řečeno, nutno splnit dvě kumulativní podmínky. První z nich je obecný požadavek být k podání žaloby věcně legitimován. Věcnou legitimaci v řízení o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, má ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde, nebo jehož právní sféry se týká sporný vztah nebo sporné právo (srov. komentářovou literaturu SVOBODA, Karel. § 80 (Naléhavý právní zájem). In: SVOBODA, [jméno], [příjmení], [jméno], LEVÝ, [jméno], [příjmení], [jméno] a kol. Občanský soudní řád. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 431). Zadruhé je třeba naplnit tzv. podmínku naléhavého právního zájmu, jež představuje určité kritérium efektivity a vhodnosti konkrétní ochrany, jíž se navrhovatel určovací žalobou domáhá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 22 Cdo 1850/2009). V daném případě však žalobci nenaplnili již první z výše uvedených předpokladů, totiž podmínku aktivní věcné legitimace, neboť k předmětnému pozemku nemají žádný, příslušným orgánem potvrzený, hmotněprávní vztah. Žalobci nejsou žádným způsobem účastni vlastnického práva k předmětnému pozemku, a případné vyhovující rozhodnutí soudu by se jejich právní sféry nijak nedotklo - nevedlo by k žádné změně jejich právního postavení. Nemůže se tudíž jednat o efektivní ani vhodnou ochranu ve smyslu kritérií uvedených výše. Soud I. stupně zdůraznil, že právě uvedená kauzalita platí i tehdy, probíhá-li v době rozhodování o určovací žalobě jiné řízení, jehož výsledek by mohl založit změnu poměrů při zvažování naplnění podmínky naléhavého právního zájmu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 914/2014). Žalobcům nakonec nic nebrání, aby žalobu popřípadě podali znovu, pokud jejich hmotněprávní vztah k předmětnému pozemku bude v budoucnu příslušným orgánem deklarován. Zabývat se otázkou platnosti titulu žalované k předmětnému pozemku za této situace považoval již za nadbytečné. 6. Z důvodů shora uvedených soud I. stupně nevyhověl návrhu žalobců na přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., a pokud jde o věc samu, žalobu coby nedůvodnou zamítl. V souladu s § 142 odst. 1 a § 151 odst. 3 o. s. ř. přiznal procesně úspěšné žalované náhradu nákladů řízení, jejíž výši určil dle vyhlášky č. 254/2015 Sb. 7. Proti tomuto rozsudku podali žalobci včasné a přípustné odvolání, jímž napadli všechny jeho výroky. Namítali, že soud I. stupně opřel své rozhodnutí zejména o právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 914/2014, který však byl učiněn jen„ pro poměry dané věci“ a který se zabýval (v kontextu § 231 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona) otázkou, zda je důvodem pro přerušení řízení o určovací žalobě dle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. zahájení insolvenčního řízení. Dospěl-li pak k závěru, že nikoliv, bylo to i proto, že rozhodnutí insolvenčního soudu o vlastnictví sporných nemovitostí mělo přednost před rozhodnutím civilního soudu o žalobě na určení jejich vlastnictví. Soud I. stupně dále přehlédl, že citovaný judikát se vztahuje pouze na případ, kdy v době rozhodování o žalobě probíhá jiné řízení, jehož výsledek by mohl založit změnu poměrů co do úsudku o existenci (neexistenci) naléhavého právního zájmu. O takový případ se zde ale nejedná, neboť dědictví se nabývá smrtí zůstavitele, přičemž tento právní princip se v českém právu kontinuálně uplatňuje již od roku 1951. Vydáním rozhodnutí v d