68 CO 240/2022-66 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně uložil žalované zaplatit žalobci [částka] s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I), zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky [částka] s 8,25 % úrokem z prodlení ročně z této částky za dobu od [datum] do zaplacení (výrok II) a vyslovil, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci (na náhradě nákladů řízení – poznámka odvolacího soudu) částku [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III). 2. V rozhodnutí soud I. stupně uvedl, že žalobce se původně po žalované domáhal poskytnutí částky [částka] s příslušenstvím jako přiměřeného zadostiučinění v penězích za nemajetkovou újmu způsobenou mu nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného před finančním arbitrem pod sp. zn. FA/SR/ZPO [číslo] (dále i jen„ posuzované řízení“), jež trvalo od [datum] do [datum], tedy 14 měsíců, a jehož předmětem bylo posouzení (ne) platnosti smlouvy o životním pojištění, respektive vydání bezdůvodného obohacení ve výši [částka] s příslušenstvím, v řízení došlo k průtahům, když finanční arbitr nedodržel lhůtu pro vydání nálezu ani lhůtu pro vydání rozhodnutí o námitkách, přičemž podklady pro vydání nálezu měl již dne [datum], devadesátidenní lhůta pro vydání nálezu tak uplynula dne [datum], nález však byl vydán až dne [datum]. Důvody pro navýšení peněžitého zadostiučinění v základní částce [částka] celkově o 30 % pak žalobce spatřoval v tom, že finanční arbitr nevyužil možnost prodloužení lhůty pro vydání nálezu (10 %) ani pro vydání rozhodnutí o námitkách (10 %) a že řízení bylo zatíženo nedůvodnými průtahy (10 %). 3. Soud I. stupně uvedl, že žalobce vzal žalobu zpět co do částky [částka] s příslušenstvím, pročež soud I. stupně řízení co do částky [částka] s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení zastavil, kdy se tak žalobce nadále domáhal zaplacení částky [částka] s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení (po následné dispozici žalobce s předmětem řízení učiněné při jednání soudu I. stupně konaném dne [datum], o níž soud I. rozhodl při tomtéž jednání, se žalobce nadále domáhal zaplacení částky [částka] s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení – poznámka odvolacího soudu). 4. Žalovaná se k žalobě vyjádřila s tím, že k nesprávnému úřednímu postupu nedošlo, neboť délku posuzovaného řízení lze hodnotit jako přiměřenou, nadto zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva žalovanou a ve formě omluvy jsou dostačující. Za den shromáždění relevantních podkladů pro vydání nálezu finančním arbitrem nelze považovat [datum], tj. den následující po doručení návrhu na zahájení řízení, nýbrž den [datum], kdy finanční arbitr vyzval žalobce, respektive den [datum], kdy finanční arbitr vyzval instituci (jakožto druhou stranu sporu v posuzovaném řízení – poznámka odvolacího soudu) k seznámení s podklady pro vydání rozhodnutí. 5. Žalobce nesouhlasil s tvrzením žalované, že lhůta pro vydání nálezu započala až dne [datum], a dále uvedl, že jeho výzva ze dne [datum], kterou vyzval žalobce k odstranění nedostatků návrhu na zahájení řízení, byla formulářová, nadto k ní mohly být připojeny i výzvy následné. Za nejzazší datum pro počátek běhu lhůty pro vydání nálezu je nutno považovat datum [datum], nejzazším dnem, kdy měl finanční arbitr ve věci rozhodnout nálezem, je den [datum]. Finanční arbitr však vydal nález až dne [datum], tedy více jak o 4 měsíce později. Žalobce vyslovil přesvědčení, že délka řízení, která činila téměř 14 měsíců, je nepřiměřená, došlo tak k nesprávnému úřednímu postupu finančního arbitra spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení, přičemž vznik nemajetkové újmy je v daném případě presumován. 6. Na základě provedeného dokazování s citací ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen„ zákon č. 82/1998 Sb.“), upravujícího odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem a zadostiučinění za nemajetkovou újmu, a důrazu na lhůty pro vydání nálezu dle ust. § 15 odst. 1 a pro vydání rozhodnutí o námitkách dle ust. § 16 odst. 2 zákona č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi (dále jen „zákon [číslo] Sb.“), soud I. stupně dospěl k závěru, že celková délka řízení byla nepřiměřená. 7. Soud I. stupně se nejdříve zabýval tím, zda na posuzované správní řízení před finančním arbitrem je aplikovatelný čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR sp. zn. Cpjn 206/2010 ze dne [datum], přičemž dospěl k pozitivnímu závěru. 8. Soud I. stupně dále uvedl, že řízení bylo zahájeno návrhem žalobce podaným dne [datum] a pravomocně skončilo dne [datum], trvalo tak 14 měsíců. Tuto dobu soud I. stupně zhodnotil jako nepřiměřeně dlouhou, když neodpovídá době, kterou by bylo možno u tohoto typu řízení rozumně očekávat. Stran nemajetkové újmy soud I. stupně uvedl, že nemajetková újma v důsledku nepřiměřeně dlouhého řízení vedeného finančním arbitrem se presumuje, není třeba ji tak prokazovat, přičemž dosáhla takové intenzity, kdy se její nahrazení jiným způsobem (zjevně než penězi – poznámka odvolacího soudu) jeví jako zcela nedostačující. 9. Soud I. stupně dále uvedl, že při stanovení výše finanční kompenzace přihlédl ke konkrétním okolnostem případu dle kritérií stanovených v ust. § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. a dospěl k závěru o přiměřeném zadostiučinění v částce [částka], když při výpočtu této částky vycházel ze základní částky výše zadostiučinění, která činí [částka] za každý rok řízení, respektive [částka] za každý měsíc řízení, u prvního roku řízení však vycházel z částky poloviční (kdy soud I. stupně sice uvedl, že za první dva roky řízení vyšel z částky poloviční, neboť jakékoliv řízení vždy nějakou dobu trvá, tuto úvahu však ve skutečnosti promítl jen stran prvního roku vedení řízení – poznámka odvolacího řízení), pro další dobu trvání řízení v délce 2 měsíců vycházel z roční částky [částka]. Základní částku [částka], k níž došel součtem částky [částka] za první rok řízení a částky [částka] za další dva měsíce řízení, zvýšil o 20 % odpovídajícím [částka], neboť finanční arbitr neprodloužil zákonné lhůty k vydání nálezu a rozhodnutí o námitkách. 10. Soud I. stupně konečně uvedl, že žalobci přiznal i úrok z prodlení ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, určuje odměna likvidátora, likvidačního správce a člena orgánu právnické osoby jmenovaného soudem a upravují některé otázky Obchodního věstníku, veřejných rejstříků právnických a fyzických osob a evidence svěřenských fondů a evidence údajů o skutečných majitelích, a to ode dne následujícího po dni, kdy uplynula 6 měsíční lhůta pro pojednání nároku u žalované, za dobu předcházející požadavek na jeho úhradu neshledal důvodným. 11. O náhradě nákladů řízení soud I. stupně rozhodl v souladu s ust. § 142 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a přiznal žalobci plnou náhradu nákladů řízení. 12. O lhůtě k plnění soud I. stupně zjevně rozhodl podle ust. § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř. 13. Proti tomuto rozsudku (vyhovujícímu výroku I o věci samé a akcesorickému výroku III o náhradě nákladů řízení) podala žalovaná včasné a přípustné odvolání, v němž nesouhlasila se závěrem soudu I. stupně, že doba posuzovaného řízení byla nepřiměřená. Žalovaná namítla, že rozhodnutí soudu I. stupně je pro svou obecnost nepřezkoumatelné, soud I. stupně nepřihlédl k argumentům žalované, úvaha soudu I. stupně o existenci nesprávného úředního postupu (jakkoliv si žalovaná uvědomuje, že v řízení došlo k průtahu trvajícímu 35 dnů při rozhodování o námitkách danému tím, že finanční arbitr si administrativním pochybením lhůtu pro rozhodnutí neprodloužil; i dle stanoviska Nejvyššího soudu odkazovaného soudem I. stupně však platí, že i když v řízení došlo k průtahům, nemusí se jednat o nepřiměřenou délku řízení) je v odůvodnění rozhodnutí soustředěna jen do dvou vět, přičemž z jakých důvodů k uvedenému závěru soud I. stupně dospěl, není zřejmé. Žalovaná rovněž zásadně nesouhlasila s navýšením základní částky o 20 % z důvodu neprodloužení lhůty k vydání nálezu a k vydání rozhodnutí o námitkách, když tyto okolnosti se projevily při posouzení délky řízení soudem I. stupně jako nepřiměřené. Žalovaná opětovně odkázala na rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 62 Co 213/2020 (ze dne [datum rozhodnutí] – poznámka odvolacího soudu), kterým byla žaloba v obdobném sporu zamítnuta s tím, že jako přiměřená doba řízení před finančním arbitrem ve dvou stupních řízení byla shledána doba 24 měsíců, přičemž vyslovila přesvědčení o tom, že v uvedeném