68 CO 62/2022-150 — Městský soud v Praze

1. V záhlaví uvedeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované poskytnout každému ze žalobců zadostiučinění ve formě jim doručené omluvy ve výrocích I až V rozsudku soudu I. stupně uvedeného znění, podepsané osobou oprávněnou jednat za žalovanou, a na uložení povinnosti žalované poskytnout žalobcům zadostiučinění v penězích, žalobci a) ve výši [částka], žalobci b) ve výši [částka], žalobkyni c) ve výši [částka], žalobkyni d) ve výši [částka] a žalobci e) ve výši [částka] (výroky I až V) a uložil každému ze žalobců povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok [příjmení]). 2. Rozhodoval o žalobě, kterou se žalobci domáhali odškodnění nemajetkové újmy za skutečnost, že na základě zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů (dále i jen„ zákon o střetu zájmů“), který byl protiústavně novelizován, byly dlouhodobě, systematicky a plošně zveřejňovány údaje o jejich majetku, příjmech a závazcích z důvodu jejich působení jakožto veřejných funkcionářů /žalobce a) jakožto neuvolněného starosty, žalobce b) jakožto neuvolněného místostarosty, žalobkyně c) jakožto uvolněné starostky, žalobkyně d) jakožto uvolněné starostky a žalobce e) jakožto neuvolněného starosty/, čímž docházelo k setrvalému porušování práv na ochranu jejich soukromí. Protiústavnost novely potvrdil Ústavní soud v nálezu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17. Pochybení žalované žalobci spatřovali v aplikaci protiústavního předpisu, jenž umožnil anonymní přístup komukoli k vyjmenovaným údajům žalobců, čímž docházelo k nepřiměřenému zásahu do jejich práva na soukromí zaručeného čl. 7 a 10 Listiny základních práv a svobod (dále jen„ LZPS“). K porušování práv žalobců docházelo v období od září [rok] do listopadu [rok]. 3. Žalovaná navrhovala zamítnutí žalob. Namítala, že jí nepříslušelo posuzovat souladnost zákona se zákonem č. 1/1993 Sb., Ústavou České republiky (dále též jen„ Ústava“) a pro případ protiústavnosti tento předpis neaplikovat, sporná ustanovení byla nálezem Ústavního soudu ze dne [datum] zrušena až uplynutím dne [datum], pročež žalovaná nejednala protiprávně ani po vyhlášení nálezu. Vznik újmy je třeba dávat do souvislosti s přijetím protiústavní úpravy, nikoli s postupem žalované, legislativní činnost však nepředstavuje nesprávný úřední postup. 4. Soud I. stupně rozhodl na základě skutkových zjištění uvedených v písemném odůvodnění jeho rozsudku s tím, že konstatoval, že skutkové okolnosti sporu nebyly mezi účastníky sporné a nebylo mezi nimi sporné ani to, že žalobci u žalované své nároky na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu uplatnili. 5. Soud I. stupně vycházeje z nesporných skutkových zjištění a z provedeného dokazování tak učinil skutkový závěr, a to, že dne [datum] byl vyhlášen nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 38/17, kterým bylo zrušeno ust. § 14b odst. 1, písm. a), b) a c) zákona o střetu zájmů, a to uplynutím dne [datum]. Každý z žalobců byl v rámci komunální politiky činný, jakožto politicky veřejný funkcionář ve smyslu zákona o střetu zájmů a oznámení činěná žalobci, jakožto veřejnými funkcionáři, tak byla zveřejňována Ministerstvem spravedlnosti v Centrálním registru oznámení, a to způsobem, který umožňoval až do [datum] neomezený anonymní přístup třetích osob k takto zveřejněným informacím. Dne [datum] pak byl tento přístup k oznámením limitován tím, že nadále jsou oznámení přístupná pouze na základě předchozí individualizované žádosti, nicméně rozsah zpřístupňovaných údajů je nadále stejný. 6. Soud I. stupně po citaci čl. 89 odst. 1, odst. 2 a 95 odst. 2 Ústavy, ust. § 70 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a ustanovení zákona [číslo] Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen„ zákon č. 82/1998 Sb.“), upravujících odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem a institut zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, dospěl k závěru o nedůvodnosti žalobci uplatněných nároků. 7. Soud I. stupně nejdříve konstatoval, že žalobní tvrzení nelze podřadit pod ochranu osobnosti, neboť k újmě žalobců mělo dojít při výkonu veřejné moci, pročež se zabýval důvodností uplatněných nároků z hlediska naplnění předpokladů pro vznik nároků na náhradu nemajetkové újmy ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. S poukazem na ustálené judikatorní závěry ohledně definice nesprávného úředního postupu uzavřel, že žalobci se domáhali poskytnutí zadostiučinění z titulu nesprávného úředního postupu žalované ve smyslu ust. § 13 odst. 1 zákon č. 82/1998 Sb. spočívajícího v tom, že žalovaná postupovala při zveřejňování oznámení dle zákona o střetu zájmů v Centrálním registru těchto oznámení v souladu s jeho ust. § 14b odst. 1, písm. a), b), c), a to pokud jde o všechny žalobce jak v období před vydáním derogačního nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17, tj. před jeho vyhlášením dne [datum], tak v době po jeho vyhlášení do [datum], když sice byla odložena účinnost tohoto derogačního nálezu do [datum], avšak bylo již zřejmé, že způsob zveřejňování takto poskytnutých informací byl shledán Ústavním soudem za nesouladný s ústavními předpisy, přičemž žalobci se domáhali odškodnění za dlouhodobé, systematické a plošné zveřejňování jejich oznámení z důvodu jejich působení jakožto veřejných funkcionářů, čímž bylo narušeno jejich soukromí. 8. Soud I. stupně se tak zabýval otázkou existence odpovědnostního titulu spočívajícího v nesprávném úředním postupu orgánu státu, přičemž dospěl k závěru o jeho absenci. V této souvislosti uvedl, že období tvrzeného nesprávného postupu žalované lze rozdělit na období před vyhlášení derogačního nálezu a na období po vyhlášení derogačního nálezu, tj. od [datum]. 9. Soud I. stupně stran postupu žalované v období předcházejícím vyhlášení nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17, uvedl, že mu nelze ničeho vytknout, neboť žalovaná postupovala podle platného a účinného právního předpisu, v souladu se zákonem, přičemž Ministerstvo spravedlnosti, ani jako orgán spravující Centrální registr oznámení dle zákona o střetu zájmů, nemůže o vlastní vůli zhodnotit, zda je zákon o střetu zájmů (či jeho části) v souladu s ústavním pořádkem, či nikoliv. Postup žalované spočívající v plošném zveřejnění oznámení v souladu se zákonem o střetu zájmů, který byl teprve následně shledán protiústavním, není nesprávným úředním postupem. 10. Soud I. stupně stran postupu žalované v období po vyhlášení nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17, a to do [datum], uvedl, že žalovaná sice již měla informaci o tom, že části zákona o střetu zájmů nejsou v souladu s ústavním pořádkem, avšak Ústavní soud v nálezu ze dne [datum] odložil vykonatelnost svého nálezu do [datum]. Až tímto dnem byla protiústavní část zákona zrušena. Soud I. stupně proto ani v následujícím období neshledal, že by se žalovaná dopustila nesprávného úředního postupu, když dle ust. § 71 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, práva a povinnosti z právních vztahů vzniklých před zrušením právního předpisu zůstávají nedotčena. Tento závěr pak podporuje i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl ÚS-st [číslo], ve kterém Ústavní soud dovodil, že v případě rozhodnutí Ústavního soudu, kterým se ruší právní předpis, dochází k tomuto zrušení nikoliv od počátku, tedy nikoliv ex tunc, nýbrž vždy až ode dne, který Ústavní soud v nálezu určí, a pokud by tak neučinil, pak až dnem publikace ve Sbírce zákonů. Tedy ke zrušení právního předpisu dochází s účinky ex nunc. Ústavní soud pak uzavřel, že zrušení právního předpisu pro futuro se projevuje právě i tím, že v případě, kdy Ústavní soud využije možnosti posunout okamžik vykonatelnosti svého nálezu až na budoucí dobu, pak se po dobu takovéhoto odkladu vykonatelnosti hledí na napadenou právní úpravu jako na ústavně souladnou a konformní a orgány veřejné správy jsou povinny takovouto úpravu aplikovat. Ústavní soud k tomuto doplnil, že státní orgány naopak nic neopravňuje k tomu, aby ve svém rozhodování uplatňovaly právní důsledky zrušovacích nálezů Ústavního soudu ještě před tím, než se tyto staly vykonatelnými. Ústavní soud poté v tomto směru ještě zdůraznil, že zrušení určité právní úpravy, jakožto protiústavní, ještě neznamená revizi individuálních právních aktů, které byly založeny právě na aplikaci neústavního předpisu. Pokud tak Ministerstvo spravedlnosti ve vztahu ke všem žalobcům i v době po [datum] nadále postupovalo dle ust. § 14b odst. 1, písm. a) b) a c) zákona o střetu zájmů a oznámení v Centrálním registru nadále zveřejňovala dle tohoto ustanovení v neomezeném, nelimitovaném rozsahu, umožňujícím anonymní přístup, pak byl postup Ministerstva spravedlnosti řádným, neboť jakožto orgán moci výkonné nebylo oprávněno samo dospět k závěru, že bude předčasně aplikovat právní důsledky derogačního nálezu ještě před datem [dat