70 CO 118/2022-84 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně výrokem I. zavázal žalovanou povinností zaplatit žalobci do 15 dnů od právní moci rozsudku částku ve výši [částka] se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, výrokem II. žalobu v rozsahu požadavku na další částku [částka] s příslušenstvím zamítl a výrokem III. uložil soud žalované povinnost zaplatit žalobci v téže pariční lhůtě na náhradu nákladů řízení částku [částka]. 2. Podle odůvodnění dospěl soud prvního stupně po provedené rekapitulaci celého průběhu namítaného řízení, konkrétně řízení vedeného Městským soudem v [obec] pod sp. zn. [spisová značka], s odkazem na ust. § 1, § 13, § 22 a § 31a zák. č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen zákon), k závěru, že žaloba byla podána po právu jen z části. Soud konstatoval, že posuzované řízení trvalo ve vztahu k žalobci od [datum] (podání žaloby) do dne [datum], kdy bylo rozhodnuto o ústavní stížnosti žalobce. Celková doba řízení tedy činila celkem 6 let a 9 měsíců. Do celkové délky řízení se v tomto případě, tedy v případě, kdy je posuzována délka odškodňovacího řízení, započítává podle soudu i délka předsoudní fáze (mimosoudní projednání nároku u žalované), nejvíce však 6 měsíců. Tato byla zahájena dnem uplatnění nároku u žalované, tj. dnem [datum], šestiměsíční lhůta k projednání uplynula dnem [datum]. Dále soud uvedl, že řízení probíhalo na třech stupních soudní soustavy, kdy ve věci rozhodoval soud prvního stupně i odvolací soud dvakrát a Nejvyšší soud jedenkrát. V řízení došlo k průtahům v podobě nečinnosti soudu, a to v řízení před soudem prvního stupně, kdy k nařízení prvního jednání ve věci došlo až po 18 měsících od podání žaloby, a dále v řízení před odvolacím soudem, když se první jednání před odvolacím soudem konalo až po dvou letech od postoupení spisu. Stejně tak o odvolání žalobce proti usnesení o nepřiznání osvobození od soudních poplatků rozhodl odvolací soud po 10 měsících od předložení spisu. Žalobce se na délce řízení podle názoru soudu částečně podílel, když musel být opakovaně soudem vyzýván k doplnění žaloby o rozhodné skutečnosti, přičemž z důvodu nedoplnění rozhodných skutečností ze strany žalobců došlo také k odročení jednání. Skutkovou ani procesní složitost řízení soud neshledal. K významu řízení pro žalobce soud poznamenal, že jej shledává nižším, neboť předmětem posuzovaného řízení byl majetkový nárok, který ani obecně podle judikatury [anonymizováno] nevykazuje pro poškozeného zvýšený význam řízení. Soud dále přihlédl k tomu, že na straně žaloby vystupovalo více žalobců, a tedy průběh a výsledek posuzovaného řízení mohli žalobci sdílet. Soud se ovšem neztotožnil s námitkou žalované, že se u žalobce jedná o příklad řetězení nároků na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení, a vyslovil názor, že žalobce se domáhá po právu a v mezích právních předpisů odškodnění za nepřiměřenou délku odškodňovacího řízení (jedná se tedy o druhé odškodňovací řízení v pořadí), pročež nelze prozatím hovořit o tzv. řetězení nároků a případném zneužití práva žalobce, neboť se tak v případě žalobce neděje opakovaně či dokonce pravidelně. Na základě uvedených faktů soud prvního stupně uzavřel, že v řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu ustanovení § 13 odst. 1 zákona, neboť délka uvedeného řízení s odkazem na výše popsané okolnosti byla nepřiměřená a v důsledku porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě žalobci vznikla nemajetková újma, již je třeba odškodnit ve finanční podobě. S odkazem na judikaturu vyšších soudů soud stanovil základní částku na [částka] za rok, za první dva roky trvání řízení pak v poloviční výši, a za šest let a devět měsíců řízení dospěl k základní částce [částka]. Uvedenou částku ponížil o 20 % z důvodu projednávání věci na všech stupních soudní soustavy, o 5 % z důvodu jednání žalobce a dále o 10 % z důvodu sdílené újmy. Soud tak základní částku snížil o 35 % a uzavřel, že žalobci na přiměřeném zadostiučinění náleží částka ve výši [částka]. S ohledem na již poskytnuté zadostiučinění ze strany žalované ve výši [částka] soud přiznal žalobci ještě částku ve výši [částka] spolu se zákonnými úroky z prodlení od [datum], a výši úroků odůvodnil § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Ve zbývající části, tedy co do částky [částka] s příslušenstvím, soud žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok II.), a o nákladech řízení rozhodl dle § 142 odst. 3 o. s. ř. 3. Proti tomuto rozsudku podali odvolání žalobce i žalovaná. 4. Žalovaná brojila proti vyhovujícímu výroku o věci samé, avšak pouze v rozsahu přiznaných úroků z prodlení, přičemž namítala, že nárok žalobce byl předběžně uplatněn u žalované dne [datum], takže šestiměsíční lhůta uplynula až [datum], prvním dnem prodlení tak bylo až [datum] a nikoli datum následující po částečném plnění, jak chybně uvažoval soud prvního stupně ([datum]). Navrhla proto změnu vyhovujícího výroku tak, aby úrok z prodlení byl stanoven z částky [částka] až od [datum] do zaplacení. 5. Žalobce prostřednictvím svého právního zástupce brojil proti zamítavému výroku o věci samé a částečně proti akcesorickému výroku o nákladech řízení. Namítl, že se soudy dopustily v namítané řízení mnohem více pochybení a průtahů, než zmínil soud prvního stupně, zejména soud nepřipravil jednání tak, aby mohlo být rozhodnuto při jediném jednání, vyzýval žalobce neúčelně k doplňování žaloby, soudy opakovaně žádaly o prodloužení lhůty a také pochybení soudního exekutora jde podle názoru žalobce k tíži státu. Ohradil se zásadně proti tomu, že by se snad na délce trvání řízení jakkoli zásadně podílel, neboť neopodstatněné výzvy soudu k doplnění žaloby nemohou jít k tíži žalobce, když některé z výzev soudu označil za nedůvodné a některé dokonce za šikanózní, ba více než šikanózní. I pro případ, že by tomu tak nebylo, ovšem žalobce konstatoval, že pokud na výzvy reagoval v přiměřených lhůtách a nechoval se obstrukčně, nebylo by lze ani takovou skutečnost použít k jeho tíži. Ohradil se také zcela zásadně proti závěru soudu o nižším významu řízení a zdůraznil, že v souladu s judikaturou zejména [anonymizováno] je třeba splnění kritérií řádně probíhajícího řízení posuzovat u kompenzačních řízení ještě přísněji než u řízení ostatních. V této souvislosti poukázal na řadu rozhodnutí [anonymizováno] a zdůraznil, že řízení v jednom stupni by dle této judikatury mělo trvat maximálně rok a půl a ve dvou stupních soudní soustavy maximálně dva roky, aby mohlo být hodnoceno jako přiměřeně dlouhé. Vzhledem k tomu, že se soud prvního stupně nevyjádřil k argumentaci žalobce judikaturou [anonymizováno], hodnotil postup prvoinstančního soudu nejen jako nesprávný, nýbrž také jako porušení svého práva na spravedlivý proces. Nesouhlasil ani s tím, že bylo odškodnění sníženo v souvislosti s údajně sdílenou újmou. Podotkl, že argumentace a důkazy k úvaze o sdílené újmě lpí na žalované, ona však pouze v rámci svého vyjádření poukázala na to, že žalobce vystupoval v namítaném řízení společně se spolužalobcem, aniž by cokoli dalšího prokazovala. S ohledem na skutečnost, že byl žalobce postupem soudů v namítaném řízení v podstatě šikanován za podání žaloby, zdůraznil, že základní částka měla být stanovena v rozsahu [částka] za každý rok trvání. Pochybení soudu prvního stupně spatřoval i v tom, že odečtem 20 % snížil základní částku z důvodu projednání věci ve třech stupních soudní soustavy, aniž by se zabýval otázkou, zda účast soudů více stupňů byla skutečně způsobena složitostí řízení. V daném případě však byla podle jeho názoru víceinstančnost způsobena nesprávným postupem orgánů státu. Navíc vyjádřil žalobce podiv i nad tím, že soud odečetl z tohoto důvodu 20 % přesto, že žalovaná sama odečítala jen 15 %. Žalobce se konečně ohradil také proti tomu, že soud provedl odečty od základní částky odškodnění v jeho neprospěch, argumentací svědčící v jeho prospěch se však nezabýval. Zejména nezohlednil námitky svědčící o chybném postupu orgánů žalované v namítaném řízení před nalézacími soudy. Vadně podle něj postupoval soud i při stanovení náhrady nákladů řízení, když použil ust. § 9 odst. 4 písm. a) adv. tarifu, zatímco správně a v souladu s judikaturou ústavního soudu, již citoval, by měl vycházet z punkta žalované částky, neboť uvedený spor není sporem na ochranu osobnosti, nýbrž sporem dle zákona č. 82/1998 Sb. Ohradil se také proti prodloužené lhůtě k plnění, pro niž podle jeho názoru není žádný důvod. Navrhl rozsudek soudu prvního stupně změnit tak, že bude žalobce v plném rozsahu vyhověno, případně z důvodu nepřezkoumatelnosti rozhodnutí zrušit a věc vrátit prvoinstančnímu soudu k dalšímu řízení. 6. Z podnětu obou odvolání přezkoumal odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně, přezkoumal zároveň i řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo /ust. § 212, § 212a o. s. ř., a dospěl k závěru, že odvolání žalobce je třeba částečně popřát sluchu, odvolání žal