70 CO 417/2021-95 — Městský soud v Praze

1. Rozsudkem označeným v záhlaví soud prvního stupně výrokem I. částečně vyhověl žalobě a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci [částka] s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z uvedené částky od [datum] do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku, výrokem II. žalobu v části, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky [částka] s úrokem z prodlení z této částky od [datum] od zaplacení, zamítl. Ve výroku III. soud uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení částku [částka] ve třídenní pariční lhůtě k rukám jeho právního zástupce a výroky IV. a V. poměrně podle úspěchu v řízení rozdělil náhradu nákladů řízení státu tak, že povinnost k zaplacení částky [částka] uložil vůči státu žalobci a [částka] uložil vůči státu žalovanému. 2. Podle odůvodnění rozsudku dospěl soud prvního stupně k závěru, že žaloba, jíž se žalobce domáhal přiznání náhrady nemajetkové újmy, která mu vznikla v souvislosti s úmrtím jeho syna [jméno] [příjmení], je opodstatněná pouze z části. S odkazem na § 2927 o.z. po provedeném dokazování soud uvedl, že z komentářové literatury vyplývá, že představa občanského zákoníku o plném vyvážení utrpení sekundárních obětí je zcela iluzorní, neboť rozsah vzniklé nemajetkové újmy nelze nikdy exaktně kvantifikovat, vyčíslit a odčinit. Relevantní kritéria, které zkompiloval Nejvyšší soud na základě poznatků judikatury, Ústavní soud v rozhodnutí I ÚS 2844/14 odst. 53 a 54 převzal, přičemž navázal na svoji předchozí judikaturu (I ÚS 1586/09), a uvedená kritéria dále rozvinul také Nejvyšší soud v rozhodnutí 4 Tdo 1402/2015, tak že uvedená kritéria je nutno posuzovat primárně z pohledu obvyklého (průměrného) člověka s tím, že je třeba zkoumat: a) intenzitu vztahu, dále b) věk, přičemž újmy týkající se dětí jsou v obecném lidském chápání mimořádně traumatizující a spojené se značnými emocemi, c) hmotná závislost, dále d) postoj žalovaného, např. snaha o urychlené vyřešení, nebo naopak obstrukce nepřiznání odpovědnosti, a dále je relevantní e) míra zavinění a f) vzájemné relace. Soud poukázal na to, že dle NS ČR jsou ospravedlnitelné náhrady mezi [částka] [částka] až [částka] pro skupinu citově nejblíže spjatých osob (rodiče, děti a manželé), jsou-li relevantní kritéria neutrální (Nejvyšší soud, 4 Tdo 1402/2015). Dále k problematice uvedl, že částku [částka] lze jako standard pro jednotlivé pozůstalé považovat za přiměřený pokrok k lepšímu a má oporu i v odborné literatuře s tím, že u případů bez výrazných specifických okolností by se mělo odškodnění pohybovat při horní hranici tohoto rozmezí. Pro případy mimořádného rozsahu újmy či mimořádných okolností navýšení vždy musí být opřeno o zjištění konkrétních relevantních kritérií a nesmí se odvíjet od zcela nesprávných snah o využití hodnoty statistického života či hodnoty života dle metodiky ustanovení § [číslo]. Dále soud prvního stupně poukázal i na judikát NS ČR sp.zn. 25 Cdo 894/2018, kde bylo judikováno, že za účelem zajištění automatické valorizace, tak aby částka byla odpovídající, je vhodné užití metody výpočtu 20ti násobku průměrné hrubé měsíční mzdy. K tomu soud uvedl, že v roce 2017 byla průměrná mzda dle Českého statistického úřadu [částka], a její dvacetinásobek tedy činí [částka]. Za situace, kdy žalobce již od žalovaného obdržel [částka], vyčíslil soud prvního stupně opodstatněný nárok žalobce částkou [částka]. K věci dodal, že z provedeného dokazování vyplynulo, že poškozený bydlel a žil v rodinném domě u svého nevlastního otce [jméno] [příjmení] ve [obec] a s ním tam žila i jeho matka a sestra [jméno]. Sousedé žalobce uvedli, že jeho syna vídali nárazově. Žalobce nebyl očitým svědkem tragické události, čili traumatizující zážitek pro něj samotná skutečnost nebyla, až následky z ní vyplývající. Žalobce se synem nežili ve společné domácnosti, ovšem běžně se stýkali v rámci rodiny. K tomu soud dodal, že žalobce netvrdil žádné skutečnosti, jež by svědčily o jejich mimořádném vztahu. Vzájemné návštěvy, výpomoci lze podle soudu hodnotit jako běžné a normální v rámci běžných rodinných vztahů. Věk zemřelého byl již vyšší, nešlo o nezletilé dítě, poškozený žil vlastní život. Nebyla tvrzena ani zjištěna hmotná závislost a nelze přejít účast poškozeného na předcházejícím ději a určitou eskalaci událostí, jež vedly k těmto tragickým následkům. Vzhledem k tomu, že pro zvýšení újmy musí být zjištěny zcela mimořádné okolnosti, tzn. jiné než běžné, a tyto nebyly ani tvrzeny ani prokázány, soud dospěl k závěru, že žalobcův nárok je ve zbývající části nedůvodný. Výrok o náhradě nákladů řízení soud odůvodnil ustanovením § 142 odst. 2 o. s. ř. a výroky o nákladech státu ustanovením § 148 odst. 1 o. s. ř. a poměrným procesním úspěchem účastníků v řízení. 3. Proti rozsudku podal včasné a přípustné odvolání žalobce. Jeho odvolání směřovalo do zamítavého výroku II. (jakož i do akcesorických výroků o nákladech řízení). Žalobce podal nejprve blanketní odvolání, které posléze doplnil podáním z [datum]. V něm dle ust. § 205 odst. 2 písm. b), e) a g) o. s. ř. vytkl soudu prvního stupně, že nepřihlédl k jím tvrzeným skutečnostem a k označeným důkazům, že učinil nesprávná skutková zjištění a že věc hodnotil chybně i po právní stránce. Ohradil se proti tomu, že soud prvního stupně z výslechů svědků použil jen malé části, aniž by v rozhodnutí akcentoval ty části výpovědí, jež hovořily o velmi intenzivním vztahu otce a syna, přičemž tatáž výtka se týkala i účastnické výpovědi žalobce. Soud si tak podle žalobce učinil neúplný obraz o intenzitě a kvalitě vzájemných vztahů mezi otcem a synem. Dále soudu vytkl, že nesprávně hodnotil skutečnosti týkající se děje předcházejícího dopravní nehodě. Poukázal na to, že škůdce vypovídal v postavení obviněného, kdy nemusel hovořit pravdu, neboť byl veden hlavní snahou obvinit jiného ze spáchání trestného činu a sebe očistit. Kromě toho v této souvislosti poukázal na skutečnost, že škůdce byl shledán nepříčetným z důvodu demence, takže i kdyby byl přesvědčen, že vypovídá pravdu, mohla být jeho výpověď zásadně ovlivněna absencí paměti a duševní poruchou. Poté upozornil na to, že soud není v civilním řízení vázán výrokovou částí usnesení státního zástupce KSZ v [obec] ze dne [datum], jímž bylo trestní stíhání škůdce zastaveno pro nepříčetnost. Za situace, kdy žalobce tvrdil, že jeho syn nevyvolal svým jednáním reakci škůdce, měla podle názoru žalobce strana žalovaná prokazovat, že takové jednání ze strany poškozeného bylo. Dále žalobce poukázal na to, že soud prvního stupně nedůsledně respektoval judikatorní závěry vyšších soudů, když nezohlednil další kritéria, o nichž se judikatura vyšších soudů zmiňuje, a to a) absenci jakékoli morální satisfakce – když škůdce nebyl odsouzen, b) formu zavinění – škůdce podle žalobce jednal minimálně v nepřímém úmyslu, c) postoje škůdce – jenž zůstal zcela nečinný a ani se neomluvil a nevyjádřil lítost ani jiným způsobem. Kromě toho nezohlednil soud ani délku trvání duševních útrap žalobce. Byť toto kritérium judikatura nezmiňuje, je podle názoru žalobce podstatné, neboť poškozený syn žalobce nezemřel hned, nýbrž až po měsíci, kdy si žalobce dělal naděje na vyléčení. Žalobce odkázal v této souvislosti na podle něj srovnatelný případ řešený odvolacím soudem pod sp.zn. 58 Co 88/2018 – 131. Ohradil se také proti výrokům o nákladech řízení, poukázav na to, že jde o řízení, v němž výše náhrady závisí na úvaze soudu a kdy má být rozhodováno o nákladech dle § 142 odst. 3 o.s.ř. Navrhl, aby odvolací soud napadený výrok II. změnil tak, že žalobě v plném rozsahu vyhoví, přizná žalobci náhradu veškerých nákladů řízení a zaváže žalovaného k náhradě nákladů státu. 4. Žalovaný se k odvolání prostřednictvím svého právního zástupce písemně vyjádřil, rozsudek označil za správný a konstatoval zároveň, že soud správně a úplným způsobem zjistil skutkový stav a věc posoudil správně také po právní stránce. Poukázal na to, že není úkolem soudu, aby plně citoval výpovědi účastníků. Soud podle něj správně zhodnotil, že vztah mezi otcem a synem byl takový, jaký má v normální rodině být. Nebylo prokázáno nic, co by svědčilo o mimořádnosti vzájemných vztahů nebo o hmotné či jiné závislosti. Žalovaný zdůraznil, že dopravní nehodu zachytil i kamerový záznam a vypovídal o ní i svědek [jméno] [příjmení], který m.j. uvedl, že řidič tovární značky AUDI bránil druhému řidiči v odjezdu a něco na něj volal. Žalovaný dále uvedl, že je právem soudu posoudit věrohodnost výpovědi každého podle vlastní úvahy. K poukazu žalobce na úmysl jednání škůdce, žalovaný zdůraznil, že byl-li škůdce v době svého jednání nepříčetný, pak lze jen stěží hovořit o úmyslu, když rozpoznávací a ovládací schopnosti škůdce [jméno] [jméno] byly zcela vymizelé. Totéž se týká i žalobcem zmiňované absence omluvy. V závěru žalovaný poukázal na to, že případ řešený ve věci 58 Co 88/2018 byl skutkově zcela odlišný, a je tedy neaplikovatelný. Navrhl proto potvrzení napadených výroků rozsudku. 5. Odvolací soud z podnětu podaného odvolání a v jeho rozsahu přezkoumal r