70 CO 423/2021-220 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku [částka] s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od [datum] do zaplacení (výrok I.), jakož i povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení v částce [částka] (výrok II.). Doplňujícím rozsudkem pak doplnil ještě výroky III. a IV., kterými zamítl žalobu co do částky [částka] se zákonným úrokem z prodlení od [datum] do zaplacení (výrok III.) a co zákonného úroku z prodlení z částky [částka] od [datum] do [datum] (výrok IV.). 2. Žalobce se domáhal náhrady nemajetkové újmy ve výši [částka], která mu měla vzniknout v souvislosti s nepřiměřeně dlouhým restitučním řízením vedeným u Státního pozemkového úřadu - Krajského pozemkového úřadu pro hl. m. Prahu a Středočeský kraj. Restituční řízení bylo vedeno o vydání spoluvlastnického podílu o velikosti [číslo] z celku na pozemku parc. [číslo] budově [adresa] na něm stojící vše v k. ú. [část obce] obec Praha, přičemž žalobce vystupoval jako povinná osoba. Řízení bylo zahájeno dne [datum] a ukončeno bylo třemi samostatným rozhodnutími, jedním zastavovacím rozhodnutím ze dne [datum rozhodnutí], č. j. PU 1748/92/15, které nabylo právní moci dne [datum], druhým meritorním rozhodnutím ze dne [datum rozhodnutí], č. j. PU 1748/92/11, které nabylo právní moci dne [datum], a třetím opět zastavovacím rozhodnutím ze dne [datum rozhodnutí], č. j. PU 1748/92/16, které nabylo právní moci dne [datum], celková délka řízení tak činila 28 let. 3. Soud prvního stupně ve svém rozsudku konstatoval, že řízení trvalo od [datum] do [datum], tedy cca 28 let. Posuzoval, zda se v daném případě jedná o nesprávný úřední postup podle § 13 odst. 1 věty druhé zákona, spočívající v neučinění úkonu v zákonné lhůtě nebo zda jde o nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí zákona č. 82/1998 Sb., spočívající v nevydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě a sním spojené aplikaci čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Věnoval se otázce, zda v dané věci šlo o spor o právo nebo závazek, který je opravdový a vážný a jehož rozhodnutí má přímý vliv na existenci, rozsah nebo způsob výkonu daného práva nebo závazku, dále si kladl otázku, zda má toto právo nebo závazek svůj základ ve vnitrostátním právu, a konečně, zda právo nebo závazek, o které se v daném případě jedná, je civilní (tj. soukromoprávní) povahy. Dospěl k dílčímu závěru, že šlo o řízení, které vykazovalo všechny popsané znaky, tudíž aplikoval čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod s tím, že žalobci vznikl nárok na náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku správního řízení, kterou je třeba odškodnit v penězích. Při stanovení základního odškodnění vycházel v souladu se Stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. Cpjn 206/2010, z částky [částka] za rok trvání řízení (za první dva roky vycházel z částky v poloviční výši), tato částka odpovídá horní hranici rozpětí naznačeného Nejvyšším soudem, což soud prvního stupně zdůvodnil bezprecedentní délkou správního řízení. Při výpočtu konkrétní výše nároku soud prvního stupně hodnotil v souladu s § 31a zákona č. 82/1998 Sb. vedle celkové délky řízení i složitosti věci, význam řízení pro žalobce, postup poškozených a postup orgánu veřejné moci. Pokud šlo o složitost věci, uvedl soud prvního stupně, že ač bylo předmětem restituce cca 100 ha pozemků, skládalo se řízení z řady jednotlivých dílčích částí, v nichž bylo možné rozhodovat samostatně, tudíž přes komplexnost vydávaného majetku nebylo řízení v této dílčí části tak složité, aby správní úřad nemohl rozhodnou výrazně dříve. Z důvodu složitosti řízení proto soud prvního stupně snížil základní částku o 10 %. Naopak ke zvýšení základní částky o 30% přistoupil soud prvního stupně z důvodu postupu pozemkového úřadu, který ve věci dlouhodobě nekonal a tím porušil princip přiměřené rychlosti správního řízení. Soud prvního stupně dále hodnotil, zda měl žalobce sám nějaký podíl na délce řízení, konstatoval, že žalobce sice řízení komplikoval tím, že v průběhu řízení žalobce nemovitost koupil od státu (zastoupeného Ministerstvem financí) s prohlášením, že není zatížena právy třetích osob, a intenzivně ji přestavoval, to však dle soudu prvního stupně nemělo zásadní dopad na délku řízení, žalovaný nicméně v roce 2018 znemožnil pořízení nového znaleckého posudku, z toho důvodu snížil soud prvního stupně základní částku o 10%. Význam řízení pro žalobce hodnotil soud prvního stupně jako standardní, k úpravě základní částky proto z tohoto důvodu nepřistoupil. Celkem tak soud prvního stupně základní částku [částka] navýšil o 10% a žalobci přiznal [částka] spolu s úrokem z prodlení ve výši dané nařízením vlády č. 351/2013 Sb. od [datum], tedy ode dne následujícím po uplynutí lhůty šesti měsíců od uplatnění nároku. Ve zbytku nároku žalobu zamítl. 4. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalovaná včasné odvolání. Soudu prvního stupně vytkla, že zcela nepřihlédl k argumentům žalované ohledně neexistence imateriální újmy žalobce v důsledku absence stavu nejistoty, jímž žalobce s ohledem na své nakládání s předmětnou nemovitostí zjevně netrpěl. Dle názoru žalované je přiznání zadostiučinění osobě, která protiprávním jednáním bránila řádnému dokončení restitučního řízení, v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti. Upozornila, že restituentům jako oprávněným fyzickým osobám bylo za délku téhož řízení přiznáno zadostiučinění jen ve výši [částka] až [částka]. Dle názoru žalované bylo již stanovení základní částky za rok trvání řízení na [částka] nesprávné, když soud prvního stupně nepřihlédl k tomu, že v předmětné věci šlo o správní a nikoliv soudní řízení, a žalobce je navíc právnickou osobou kolektivního typu (družstvo), což samo o sobě znamená nižší dopady na tuto osobu jako účastníka řízení vzhledem k principu sdílení újmy. Za nesprávné považovala žalovaná i snížení základní částky o 10 % z důvodů složitosti věci, žalovaná považuje řízení za mimořádně složité jak v rovině skutkové – posouzení dopadů stavebně technických změn stavby v době, kdy k tomu ještě neexistovala relevantní judikatura, tak v rovině právní, což by se mělo odrazit ve snížení základní částky nejméně o 30%. Nesouhlasila ani se zvýšením základní částky o 30% pro postup správního orgánu, což soud prvního stupně podle ní nedostatečně zdůvodnil. Odmítla závěr soudu prvního stupně, že žalobce v řízení nečinil žádné zásadní obstrukční kroky, které by správní řízení zdržovaly. Skutečnost, že žalobce v průběhu řízení nemovitost od Ministerstva financí koupil a přestavoval ji, podstatně ovlivnila délku řízení a navíc je dokladem přístupu žalobce k jeho povinnostem vyplývajícím ze zákona o půdě, který byl podle názoru žalované hlavní a rozhodující příčinnou celkové délky řízení. Žalovaná tak má za to, že pro podíl žalobce na délce řízení je nutno základní částku snížit o 40%. Žalovaná setrvala na svém názoru, že postup žalobce v řízení je dokladem toho, že řízení vnímal jako zcela bagatelní, pročež by bylo na místě snížit základní částku o 30%. Žalovaná vyjádřila přesvědčení, že v řízení před soudem prvního stupně bylo prokázáno, že žalobce žádnou nejistotou ohledně výsledku restitučního řízení netrpěl, neboť s nemovitostí, na kterou byl uplatněn restituční nárok, nakládal tak, jakoby žádný restituční nárok uplatněn nebyl, a dopustil se i protiprávního jednání, když, ač věděl, že je restituční nárok uplatněn a nesmí s nemovitostí nakládat, uzavřel kupní smlouvu a poté i smlouvu o budoucí smlouvě kupní a nájemní smlouvu a nemovitost zatížil úvěrem ve výši [částka]. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítne, případně, pokud odvolací soud shledá nesprávný úřední postup v důsledku nepřiměřené délky řízení, aby rozhodl, že dostatečným zadostiučiněním je konstatování porušení práva. 5. Žalobce ve svém vyjádření odvolání žalované připomenul, že správní řízení trvalo celých 28 let, a pokud by žalobce z vlastní iniciativy nezačal s restituenty vyjednávat a jejich podíly neodkoupil, nejspíše by nebylo skončeno dosud. Zdůraznil, že za celých 28 let nechal správní orgán pouze vypracovat v letech 1996 a 1997 dva znalecké posudky, na jejichž základě v roce 2020 rozhodl. Upozornil, že to byl stát, kdo předmětnou nemovitost v roce 2004 žalobci prodal s tím, že je bez právních vad. Takto nepřiměřená délka řízení dle žalobce sama o sobě zakládá nárok na přiznání odškodnění za způsobenou nemajetkovou újmu, zvláště pak, když se jednalo o vydání podílu na nemovitosti, která žalobci sloužila jako jeho sídlo, kde pracovali všichni jeho zaměstnanci, a bez něhož by nemohl provozovat svou činnost a nejspíš by zanikl. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a žalovanému uložil nahradit náklady odvolacího řízení. 6. Odvolací soud z podnětu podaného odvolání přezkoumal napadený rozsudek a řízení, které jeho vydání předcházelo, dle § 212 a § 212a o.s.ř. Dospěl k závěru, že odvolání