72 CO 15/2022-78 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši [částka] s 10 % zákonným úrokem z prodlení ročně od [datum] do zaplacení, do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), zamítl žalobu s návrhem, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši [částka] s příslušenstvím a příslušenství za dobu od [datum] do [datum] z částky [částka] (výrok II.) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši [částka], do 15 dnů od právní moci rozsudku, k rukám právního zástupce žalobkyně [jméno] [příjmení], advokáta (výrok III.). 2. Soud prvního stupně takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala poskytnutí peněžitého zadostiučinění ve výši žalované částky za nemajetkovou újmu, která jí vznikla nepřiměřenou délkou dědického řízení po zemřelém [jméno] [příjmení], vedeném u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. [spisová značka]. 3. Žalovaná navrhovala, aby žaloba byla v celém rozsahu zamítnuta. Nesporovala, že v daném případě došlo k nesprávnému úřednímu postupu v podobě nepřiměřené délky dotčeného řízení. Tvrdila však, že řízení mělo pro žalobkyni snížený až nicotný význam, a tudíž že k odškodnění nemajetkové újmy žalobkyně postačuje zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva, které jí již poskytla. 4. Soud prvního stupně za souhlasu účastníků řízení rozhodl ve věci postupem dle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) bez nařízení ústního jednání. Vyšel z nesporných tvrzení účastníků o tom, že žalobkyně dne [datum] uplatnila svůj nárok na poskytnutí peněžitého zadostiučinění u žalované k předběžnému projednání. Žalovaná ve stanovisku ze dne [datum] sdělila žalobkyni, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu, neboť délka posuzovaného řízení byla nepřiměřená, a jako zadostiučinění poskytla žalobkyni konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Skutková zjištění o průběhu posuzovaného řízení, a to jak co do chronologie úkonů účastníků řízení i ve věci rozhodujících soudů, tak ohledně podstatného obsahu těchto úkonů, si soud prvního stupně opatřil ze spisu Okresního soudu v Jihlavě sp. zn. [spisová značka] a detailně je popsal odůvodnění napadeného rozsudku, na které odvolací soud v tomto ohledu plně odkazuje. 5. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen„ zákon č. 82/1998 Sb.“). Uzavřel, že posuzované řízení trvalo ve vztahu k žalobkyni čtyři roky a jedenáct měsíců, a to od [datum], kdy žalobkyně byla notářkou vyzvána ke sdělení, zda přijímá dědictví po zemřelém [jméno] [příjmení], do [datum], kdy nabylo právní mocí usnesení Okresního soudu v Jihlavě ze dne [datum], kterým bylo řízení skončeno. Poukázal na to, že žalobkyně se teprve počínaje dnem [datum] dozvěděla o vedeném řízení a mohla jí tak teprve od této chvíle vznikat případná nemajetková újma, když do té doby nebylo se žalobkyní jako s účastnicí dědického řízení jednáno. Následně soud prvního stupně hodnotil posuzované řízení z pohledu kritérií vymezených v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. K postupu orgánů státu v rámci řízení uvedl, že v řízení nebylo postupováno plynule a koncentrovaně, neboť některé úkony soudu prostřednictvím notáře nebyly činěny v přiměřené lhůtě. Poukázal na to, že v řízení došlo k průtahům v obdobích od [datum] do [datum] a od [datum] do [datum]. Současně se na celkové délce řízení podílela rovněž skutečnost, že usnesení Okresního soudu [obec] ze dne [datum] bylo odvolacím soudem zrušeno pro nepřezkoumatelnost. Při hodnocení kritéria počtu stupňů soudní soustavy, na kterých řízení probíhalo, vzal soud prvního stupně v úvahu, že věc byla pouze jednou projednávána u odvolacího soudu. Z hlediska složitosti řízení nehodnotil věc jako obtížnou po stránce právní, skutkové a ani procesní. V rámci hodnocení kritéria jednání poškozeného dospěl k závěru, že žalobkyně se na celkové délce řízení výrazným způsobem podílela, když opakovaně žádala o změnu termínu ústního jednání – celkem třikrát, a navrhovala termín dalšího jednání s časovým odstupem v rozmezí od dvou měsíců do sedmi měsíců. Současně zohlednil, že žalobkyně řádně a včas nereagovala na procesní výzvy soudu, když byla urgována k vyjádření ohledně odměny správce dědictví. Význam předmětu řízení pro žalobkyni pak z objektivního hlediska hodnotil jako standardní. Současně však přihlédl i k hledisku subjektivnímu a uzavřel, že již ze samotného chování žalobkyně v průběhu řízení (opakované žádosti o odročení jednání s několikaměsíčními odstupy), lze usuzovat, že řízení nebylo pro žalobkyni nikterak významné. Přisvědčil rovněž námitkám žalované v tom smyslu, že pokud žalobkyni uplynula prekluzivní lhůta ke sdělení o odmítnutí dědictví, nebyla žalobkyně v nejistotě ohledně výsledku dědického řízení v tom smyslu, že se stane dědičkou a bude za dluhy zůstavitele odpovídat jen do výše nabytého dědictví. S přihlédnutím k uvedenému proto hodnotil význam předmětu řízení pro žalobkyni jako snížený. Na základě uvedeného pak soud prvního stupně dospěl k závěru, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., neboť délka řízení byla již nepřiměřená. Konstatoval, že v důsledku porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, vznikla žalobkyni nemajetková újma, jejíž vznik se předpokládá. Nepřisvědčil obraně žalované a uzavřel, že je třeba přistoupit k odškodnění nemajetkové újmy žalobkyně v peněžité formě, neboť ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu zadostiučinění v morální podobě je možné poskytnout pouze v případech, kdy poškozený se na délce posuzovaného řízení výrazným a až obstrukčním způsobem podílel, a dále v případech, kdy újma způsobená poškozenému se vzhledem k okolnostem případu jeví jako minimální či zanedbatelná, a lze tak uzavřít, že nesprávný úřední postup nemohl nikterak ovlivnit a negativně zasáhnout psychickou sféru poškozeného. Byť bylo v řízení zjištěno, že žalobkyně se na délce řízení podílela, nejednalo se dle soudu prvního stupně o případ, kdy by podíl žalobkyně na délce řízení byl až obstrukčního charakteru, a současně, byť význam předmětu řízení pro žalobkyni byl snížený, nelze hovořit o významu minimálním či dokonce zanedbatelném. Při výpočtu peněžitého zadostiučinění vyšel soud prvního stupně ze základní částky ve výši [částka] za rok trvání řízení a za první dva roky řízení ve výši poloviční. Základní částku zadostiučinění za celkovou délku řízení tak stanovil ve výši [částka], přičemž od této částky odečetl 30 % z důvodu nízkého významu řízení pro žalobkyni a 30 % z důvodu podílu žalobkyně na celkové délce řízení. U ostatních kritérií neshledal soud důvod ani pro navýšení ani pro snížení základní částky. Za důvod pro moderaci základní částky nepovažoval zjištěné průtahy v řízení, když v rámci posuzovaného řízení nedocházelo k nečinnosti soudu dlouhodobého či pasivního charakteru, respektive nedocházelo k další excesivní činnosti ze strany orgánů státu. Celkem tedy soud prvního stupně od základní částky peněžitého zadostiučinění odečetl 60 %, odpovídající částce [částka], a žalobkyni tak na přiměřeném zadostiučinění přiznal částku ve výši [částka] O povinnosti žalované zaplatit úrok z prodlení z částky [částka] rozhodl dle § 15 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. a nařízení vlády č. 351/2013 Sb. s ohledem na skutečnost, že žalobkyně svůj nárok předběžně u žalované uplatnila dne [datum] a žalovaná se tak ocitla v prodlení dnem [datum] O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně dle § 142 odst. 1 o. s. ř. a s poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu tak, že v řízení plně úspěšné žalobkyni přiznal náhradu nákladů řízení spočívajících v zaplaceném soudním poplatku a v nákladech právního zastoupení. 6. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalovaná odvolání, které směřovala do vyhovujícího výroku o věci samé I. a do výroku o nákladech řízení III. Namítala, že rozsudek soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uvedla, že v rámci mimosoudního posouzení nároku žalobkyně dospěla k závěru, že dostačujícím odškodněním nemajetkové újmy žalobkyně je konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, přičemž odškodnění peněžitým zadostiučiněním není na místě. Ztotožnila se se závěrem soudu prvního stupně o tom, že řízení trvalo pro žalobkyni 4 roky a 11 měsíců. Vyjádřila názor, že v daném případě jsou dány takové okolnosti, které naplňují podmínky pro poskytnutí zadostiučinění v morální podobě, vymezené judikaturou Nejvyššího soudu. Zdůraznila, že význam řízení pro žalobkyni byl zásadně snížený až zanedbatelný. Poukázala na to, že žalobkyně nemohla být v nejistotě ohledně výsledku dědického řízení, když od začátku bylo zřejmé, že dědictví je předlužené a žalobkyni nehrozí žádná finanční újma, neboť nemůže odpovídat za dluhy zůstavitele. Upozornila, že žalobkyni nehrozila ani povinnost hradit náklady dědického řízení,