72 CO 401/2021-56 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu s návrhem, aby žalovaná byla povinna zaplatit prvému žalobci částku [částka] se zákonným úrokem z prodlení z částky [částka] od [datum] do zaplacení ve výši 10 % (výrok I.), zamítl žalobu s návrhem, aby žalovaná byla povinna zaplatit druhé žalobkyni částku [částka] se zákonným úrokem z prodlení z částky [částka] od [datum] do zaplacení ve výši 10 % (výrok II.), prvému žalobci uložil povinnost uhradit žalované na nákladech řízení částku [částka] do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok III.) a druhé žalobkyni uložil povinnost uhradit žalované na nákladech řízení částku [částka] do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok III.). 2. Soud prvního stupně takto rozhodl o žalobě podané dne [datum], kterou se každý ze žalobců domáhal na žalované zaplacení částky [částka] s příslušenstvím z titulu odškodnění podle Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004 ze dne [datum], kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letu a kterým se zrušuje nařízení (EHS) č. 295/91 (dále jen„ Nařízení /ES/ [číslo]“), a to za zpoždění letu provozovaného žalovanou č. QS [číslo] z [anonymizováno] do [obec] ze dne [datum]. 3. Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby s tím, že žalobou uplatněný nárok je promlčen, neboť žalobci jej uplatnili po uplynutí lhůt stanovených v § 2553 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ o. z“). 4. Na základě provedeného dokazování vyšel soud prvního stupně ze zjištění, že žalobci dne [datum] cestovali letem č. QS [číslo] z [anonymizováno] do [obec]. Let měl plánovaný přílet do cílové destinace v 21:45 hodin téhož dne, avšak ve skutečnosti přiletěl do cílové destinace až v 01:01 hodin následujícího dne, tedy po více než 3 hodinovém zpoždění. Žalobci vyzvali žalovanou k úhradě kompenzace dopisem ze dne [datum]. 5. Soud prvního stupně dovodil svou pravomoc věc projednat a rozhodnout z článku 7 bod 1 písm. b) Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne [datum] o příslušnosti uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen„ Nařízení /ES/ Brusel I bis“). S ohledem na obranu žalované soustředil svou pozornost na posouzení otázky promlčení žalobou uplatněného nároku. Konstatoval, že Nařízení (ES) č. 261/2004, z něhož žalobci odvíjejí svůj nárok na odškodnění, neobsahuje vlastní úpravu promlčení, a proto je nutno otázku promlčení posuzovat podle vnitrostátní právní úpravy. Aplikoval § 2553 odst. 3 o. z., z něhož plyne, že cestující musí právo na náhradu škody podle § 2553 odst. 1, 2 o. z. uplatnit u dopravce bez zbytečného odkladu s tím, že nebylo-li takové právo uplatněno nejpozději do šesti měsíců, soud je nepřizná, namítne-li dopravce, že právo nebylo uplatněno včas. Vzal v úvahu, že v projednávané věci se dotčený zpožděný let uskutečnil dne [datum] a žalobci uplatnili u žalované nárok na odškodnění až dne [datum]. Dovodil tak, že žalobou uplatněný nárok je promlčen, neboť žalobci uplatnili nárok u žalované po uplynutí šestiměsíční promlčecí lhůty a žalovaná se promlčení dovolala. Z uvedených důvodů žalobu v celém rozsahu zamítl a o náhradě nákladů řízení rozhodl dle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) tak, že v řízení úspěšné žalované přiznal vůči žalobcům právo na náhradu nákladů řízení spočívající v paušální náhradě hotových výdajů dle vyhl. č. 254/2015 Sb. 6. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali žalobci odvolání. Namítali, že rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vyjádřili nesouhlas se závěry soudu prvního stupně o promlčení žalobou uplatněného nároku. Argumentovali ve prospěch závěru, že Nařízení (ES) č. 261/2004 je přímo aplikovatelným právním předpisem Evropské unie a nelze jej považovat za přepravní řád ve smyslu § 2553 o. z. Vyjádřili názor, že přepravním řádem ve smyslu § 2553 o. z. je třeba vždy rozumět pouze podzákonný prováděcí právní předpis. Dále poukazovali na to, že lhůta dle § 2553 odst. 3 o. z. se týká uplatnění práv cestujícího dle § 2553 odst. 1, 2 o. z. a upozornili, že v řízení v této věci se žádného z těchto práv nedomáhají. Dále namítali, že uvedené zákonné ustanovení se týká náhrady škody, což je třeba s ohledem na rozlišování termínů„ újma“ a„ škoda“ v občanském zákoníku, vykládat tak, že se jedná o majetkovou škodu. Současně zdůraznili, že v případě kompenzace dle Nařízení (ES) č. 261/2004 se nejedná o majetkovou škodu, nýbrž o paušální náhradu nemajetkové újmy způsobené nepohodlím cestujících. Namítali také, že Nařízení (ES) č. 261/2004 nevyžaduje notifikaci nároku na paušální kompenzaci u leteckého dopravce, a tudíž s ohledem na jeho aplikační přednost nelze vyžadovat notifikaci ani vnitrostátním předpisem. Upozornili rovněž na skutečnost, že právní posouzení věci soudem prvního stupně by zakládalo nedůvodnou nerovnost mezi právy cestujících v jednotlivých zemích s ohledem na rozdílnost právní úprav délky promlčecí lhůty. Závěrem vyjádřili přesvědčení, že nárok na paušální kompenzaci dle Nařízení (ES) č. 261/2004 nelze podmiňovat notifikováním leteckého dopravce o uplatnění práva cestujících a navrhli, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě v celém rozsahu vyhoví. 7. Žalovaná se k podanému odvolání nevyjádřila. 8. Žalobci v průběhu odvolacího řízení navrhli přerušení řízení do doby skončení dovolacího řízení v obdobné věci, vedeného u Nejvyššího soudu České republiky pod sp. zn. [spisová značka] o dovolání, které podali žalobci proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], a jehož předmětem je posouzení otázky promlčení dle § 2553 o. z. 9. Pokud soud neučiní jiná vhodná opatření, může řízení přerušit, jestliže probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu, nebo jestliže soud dal k takovému řízení podnět (§ 109 odst. 2 písm. c/ o. s. ř.). Smyslem přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. je především zajistit hospodárnost řízení. Žalobci v návrhu na přerušení řízení nekonkretizují, jakou konkrétní právní otázku učinili předmětem dovolacího řízení. Pokud pouze obecně uvádějí, že předmětem dovolacího řízení je posouzení otázky promlčení dle § 2553 o. z., pak se jedná o otázku, kterou je soud na podkladě zjištěného skutkového stavu schopen posoudit v řízení v této věci samostatně. Nadto je třeba vzít v úvahu, že dle informací o průběhu řízení v aplikaci Info Soud označené dovolací řízení je na samotném počátku (dovolání bylo Nejvyššímu soudu předloženo [datum]). Vyčkání výsledku dovolacího řízení by tak nepochybně podstatným způsobem prodloužilo řízení v této věci. S přihlédnutím k uvedenému odvolací soud neshledal navrhované přerušení řízení účelným a souladným se zásadou hospodárnosti řízení, a proto návrh žalobců na přerušení řízení jako nedůvodný zamítl. 10. Odvolací soud z podnětu podaného odvolání, aniž za souhlasu účastníků dle § 214 odst. 3 o. s. ř. nařizoval k projednání odvolání jednání, přezkoumal podle § 212 a § 212a o. s. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které jeho vydání předcházelo. Poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. 11. Soud prvního stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatek skutkových zjištění, vyšel ze správně zjištěného skutkového stavu věci a věc posoudil správně i po právní stránce. Odvolací soud je ve shodě se soudem prvního stupně v názoru, že také v případě nároků na odškodnění cestujících v souvislosti s významným zpožděním letu ve smyslu článku 5 odst. 1 písm. c) ve spojení s článkem 7 Nařízení (ES) č. 261/2004 se uplatní lhůty pro notifikaci nároků u dopravce upravené v § 2553 odst. 3 o. s. ř. Odvolací námitky žalobců zpochybňující správnost uvedeného závěru nelze považovat za opodstatněné. 12. Žalobci v řízení v této věci uplatňují nárok na odškodnění dle článku 5 odst. 1 písm. c) ve spojení s článkem 7 Nařízení (ES) č. 261/2004 Nařízení (ES) č. 261/2004 neobsahuje právní úpravu lhůt, v nichž musí být uvedené nároky uplatněny. Z ustálené judikatury Soudního dvora Evropské unie (dále jen„ SDEU“) přitom plyne, že při neexistenci unijní právní úpravy v dané oblasti přísluší vnitrostátnímu právnímu řádu každého členského státu upravit procesní podmínky soudních řízení určených k zajištění ochrany práv, která jednotlivcům vyplývají z unijního práva, pokud tyto podmínky dodrží zásady rovnocennosti a efektivity, tj. že podmínky náhrady újmy stanovené vnitrostátními právními předpisy nejsou měně příznivé než podmínky platné pro obdobné nároky vzniklé na základě vnitrostátního práva, respektive nejsou upraveny tak, aby v praxi znemožňovaly nebo nadměrně ztěžovaly získání náhrady újmy (srovnej rozsudek SDEU ze dne [datum] ve věci C [číslo], [jméno] [příjmení]). K obdobným závěrům pak dospěla judikatura SDEU i ve vztahu k nárokům, jejichž předmětem je získání náhrady škody dle článků 5 a 7 Nařízení (ES) č.