72 CO 58/2022-239 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu, kterou sed žalobce na žalovaném domáhal zaplacení částky [částka] s příslušenstvím a náhrady nákladů spojených s uplatněním pohledávky v celkové výši [částka] a zároveň žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám Mgr. Ing. [jméno] [příjmení], [anonymizováno]. 2. Takto soud I. stupně rozhodl o žalobě, kterou se žalobce na žalované domáhal zaplacení zažalované částky s tvrzení, že v období od prosince 2017 do března 2019 na základě ústně uzavřené smlouvy o zprostředkování zprostředkoval [anonymizováno] žalovanou obchody a služby spočívající v zajištění půjčení vozidel, autodopravy a reklamy. Za poskytnuté služby vystavil žalované é faktury, kterému mu žalovaná neuhradila. 3. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. Namítla, že žalobce nedoložil, jaký byl obsah zprostředkovatelské smlouvy, jaká konkrétní plnění měla být poskytnuta, jak byla stanovena provize, tj. jaký byl obsah jím tvrzené smlouvy. K uplatněnému nároku se proto žalovaná ani nemůže vyjádřit. 4. Soud I. stupně v odůvodnění rozsudku mj. uvedl, že žalobce přes poučení soudu svá žalobní tvrzení nedoplnil. Uvedl pouze, že veškeré smluvní vztahy vycházely z jedné ústně uzavřené smlouvy o zprostředkování, na jejímž základě poskytl žalované různé služby, které podle svého mínění dostatečně ve svých písemných podáních konkretizoval. Svá tvrzení považuje za určitá, a to i pokud jde o výši dojednané provize, o čemž svědčí vystavené faktury. Výši provize určoval každý měsíc jednostranným způsobem pan [příjmení], přičemž on proti takto stanovené výši nikdy neprotestoval. Přijde mu malicherné, pokud v rámci soudního sporu musí tvrdit, co konkrétně bylo předmětem plnění, zda žalované zapůjčil vozidlo nebo šlapací kolo. S ohledem na to, že v řízení přednesl tzv. opěrné body žaloby, má za to, že by soud měl uložit žalované ediční povinnost k vydání kontrolních hlášení za období, ve kterém byly vystaveny předmětné faktury. 5. V žalobě, jejím rozšíření, jakož i v jejich doplněních nadále podle soudu I. stupně absentují potřebná tvrzení (zejména co bylo stranami sjednáno ohledně předmětu, doby a ceny plnění a dále, kdy žalobce splnil svoji smluvní povinnost), ze kterých by soud mohl po jejich případném prokázání dovodit, že žalované vznikla povinnost zaplatit žalobci žalovanou pohledávku. Žalobce tato tvrzení nedoplnil ani při ústním jednání, ač byl k tomu vyzván a poučen o možných následcích nesplnění výzvy. Soud I. stupně nesouhlasil s názorem žalobce, že přednesl tzv. opěrné body skutkového stavu, což by mohlo mít za určitých okolností na následek, že by u protistrany nastoupila tzv. vysvětlovací povinnost. Závěry v žalobcem odkazovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka] na tuto věc nedopadají. Žalobci, jakožto smluvní straně musí být známo, co bylo obsahem smlouvy a stejně tak mu musí být znám rozsah a doba jednotlivých plnění, která měl poskytnout. I kdyby jím uvedené faktury byly součástí kontrolního hlášení žalované, uvedené by bez dalšího neprokazovalo poskytnutí plnění. 6. S ohledem na shora soud I. stupně konstatoval, že tvrzení žalobce, co konkrétně bylo stranami ujednáno a kdy žalobce splnil svoji smluvní povinnost, zůstala v obecné rovině. Za této situace považoval soud I. stupně za zcela bezpředmětné provádět jakékoliv dokazování vč. účastnického výslechu žalobce, neboť výslechem účastníka řízení nemohou být v žádném případě doplňována neúplná skutková tvrzení. Pokud jde o žalobcem vystavené faktury a jejich význam, soud I. stupně odkázal na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], podle kterého faktura jako účetní doklad není sama o sobě důkazem o smluvním vztahu mezi účastníky. Faktury samy o sobě tedy nemohou být důkazem o pohledávce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]). 7. Z uvedených důvodů soud I. stupně žalobu zamítl a o nákladech řízení rozhodl s odkazem na ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. 8. Proti rozsudku podal žalobce odvolání, ve kterém uplatnil odvolací důvody podle § 205 odst. 2 písm. d), g) o.s.ř. Nesouhlasil se závěrem soudu I. stupně, že jeho tvrzení k předmětnému nároku nebyla dostatečná. Reagoval na výzvy prvostupňového soudu dostatečnými skutkovými tvrzeními týkající se způsobu poskytování služeb a plnění žalovanému. Soud I. stupně však neprovedl jakékoli dokazování. Je pravdou, že žalobce nedokázal zcela přesně určit, jaké konkrétní plnění bylo kdy poskytnuto a na základě jaké konkrétní dílčí dohody, avšak vzhledem k charakteru poskytovaného plnění, kdy se jednalo o dodávku služeb ad hoc, nelze po něm ani spravedlivě požadovat konkrétní tvrzení. Žalovaná v rámci místního šetření [anonymizována dvě slova] potvrdila obchodní spolupráci se žalobcem a taktéž dodání služeb. Žalobce je přesvědčen, že uvedl opěrné body žaloby, zvláště když k důkazu označil právě úřední záznam [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno]. [anonymizováno]. Žalobce si je vědom, že faktura je účetním dokladem a v této věci opětovně poukázal na svůj důkazní návrh, aby k prokázání řádné existence jednotlivých faktur (a tím i prokázání jednotlivých obchodů), soud I. stupně vyžádal u příslušného [anonymizována dvě slova] žalované informaci, zda kontrolní hlášení žalovaného obsahuje či obsahovalo právě žalobcem označené faktury. Pokud jde o náklady řízení, žalobce namítl, že byl ve věci osvobozen od placení soudních poplatků, soud I. stupně měl proto posoudit, zda není na místě aplikace ust. § 150 o.s.ř. Zejména z uvedených důvodů žalobce navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. 9. Žalovaná navrhla potvrzení rozsudku soudu I. stupně. 10. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle § 212, § 212a o.s.ř. a odvolání neshledal důvodným. 11. Odvolací soud souhlasí se závěrem soudu I. stupně, že ačkoliv byl žalobce opakovaně soudem (naposledy při jednání konaném dne [datum]) vyzván, aby doplnil svá tvrzení obsažená v žalobě tedy, aby v případě každé jednotlivé částky uvedl podrobně obsah smluvního ujednání, co bylo předmětem smlouvy, co bylo ujednáno o výši odměny a její splatnosti a další skutečnosti, omezil se pouze na obecná tvrzení a uplatněné nároky nekonkretizoval ani poté, co byl zároveň při jednání poučen o tom, jaké mohou být následky nesplnění této výzvy (§ 118a o.s.ř.). Žalobce jen neurčitě bez konkrétních údajů uvedl, že obsahem plnění byla např. poradenská činnost, vyhledávání nových odběratelů žalovaného, zajištění dodavatelů [anonymizováno] žalovaného apod. Kromě svého výslechu navrhoval vyžádat u [anonymizována dvě slova] kontrolní hlášení žalovaného, ve kterém podle žalobce měl žalovaný uvést předmětné faktury. S návrhem výslechu žalobce jako účastníka řízení se soud I. stupně s odkazem na relevantní soudní judikaturu, podle které účastnickým výslechem nemohou být doplňována neúplná skutková tvrzení, přiléhavě vypořádal v odůvodnění svého rozsudku (srovnej odstavec 7). Stejně tak přiléhavě se soud I. stupně vypořádal i s námitkou týkající se„ opěrných bodů žaloby“. V tomto směru se odvolací soud ztotožňuje s odůvodněním napadeného rozsudku a [anonymizováno] stručnost na ně odkazuje. Údaje z kontrolního hlášení žalovaného si nevyžadoval ani odvolací soud, kterému je známo z obdobného sporu žalobce proti žalovanému [jméno] [příjmení] ve věci sp. zn. [spisová značka], že finanční úřad požadované údaje soudu odmítá sdělit s odkazem na § 52 až § 55 daňového řádu. Protože v řízení zůstalo nejasné, co mělo být předmětem plnění, zda vůbec mezi účastníky existoval nějaký smluvní vztah, byť uzavřený jen per os, odvolací soud shledal závěr soudu I. stupně o tom, že žalobce nedostál své základní povinnosti tvrzení, jako přiléhavý a z toho důvodu napadený rozsudek jako věcně správný podle § 219 o.s.ř. potvrdil, a to včetně akcesorického nákladového výroku. Odvolací soud neshledal důvod [anonymizováno] postup podle § 150 o.s.ř., když důvody, pro které bylo žalobci přiznáno osvobození od soudních poplatků, s projednávanou věcí nijak nesouvisí. 12. Výrok o nákladech odvolacího řízení má oporu v § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 ods.t 1 o.s.ř., když i v této fázi řízení úspěšné žalované vznikly náklady v důsledku právního zastoupení. Advokátovi žalované náleží odměna za dva úkony právní služby (sepis vyjádření k odvolání, účast na jednání odvolacího soudu) po [částka] (§ 7 bod 6, § 11 odst. 1 písm. d/, g/ vyhlášky č. 177/1996 Sb.), dva režijní paušály po [částka] (§ 13 odst. 1 a 4 cit. vyhl.) a 21 % DPH. Náklady odvolacího řízení činí celkem [částka].