91 CO 155/2022-110 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně zamítl návrh žalobce na přerušení řízení do skončení řízení o dovolání ve věci u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 47 C 184/2020 (výrok I.), zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku [částka], a poskytnout žalobci zadostiučinění ve formě omluvy, doručené žalobci ve znění:„ Ministerstvo spravedlnosti ČR, jednající za Českou republiku jakožto orgán spravující Centrální registr oznámení, se tímto omlouvá [jméno] [příjmení] za porušení jeho práva na ochranu soukromí, zaručeného čl. 7 a 10 Listiny základních práv a svobod, jímž došlo tím, že byla plošně zveřejněna oznámení, která [jméno] [příjmení] podal podle zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění pozdějších předpisů, a která tak byla protiprávně komukoli přístupná.“ podepsané osobou oprávněnou jednat za žalovanou (výrok II.) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.). 2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobce po žalované domáhal omluvy a zaplacení [částka] jako náhrady újmy na jeho právu na soukromí, která mu vznikla v důsledku plošného zveřejňování oznámení v centrálním registru oznámení, která žalobce jako veřejný funkcionář (uvolněný starosta obce Nová Včelnice) podával podle zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, v období od nástupu do funkce v roce 2019 do listopadu 2020. 3. Soud I. stupně vyšel ze zjištění, že Ústavní soud nálezem ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17, zrušil ustanovení § 14b odst. 1 písm. a), b) a c) zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění zákona [číslo] Sb., kterým se mění zákon č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a zákona č. 112/2018 Sb., kterým se mění zákon č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění pozdějších předpisů, a to uplynutím dne [datum] Ústavní soud v odůvodnění tohoto nálezu uvedl, že povinnost poskytnout informace o majetku, příjmech a závazcích, které jsou obsahem oznámení podle zákona o střetu zájmů, představuje zásah do práva na informační sebeurčení veřejných funkcionářů; tato povinnost obecně sleduje legitimní cíl„ nejen vyloučit výkon veřejné moci v zájmu soukromém, tedy vyloučit či minimalizovat možnost zneužití mocenského postavení v soukromém zájmu, ale též zajišťovat zodpovědný a transparentní výkon veřejné moci sloužící adresátům veřejné moci a v důsledku též udržovat důvěru veřejnosti v činnost orgánů veřejné moci“. Ústavní soud uzavřel, že sama povinnost podávat oznámení v zákonem vymezeném rozsahu není protiústavní, představuje přiměřený zásah do práva na soukromí i u veřejných funkcionářů podle § 2 odst. 1 písm. q) zákona o střetu zájmů, i když může jít o neuvolněné funkcionáře malých obcí. Vybrané informace jsou nicméně u části veřejných funkcionářů, mj. právě u veřejných funkcionářů podle § 2 odst. 1 písm. q) zákona, následně automaticky zpřístupňovány komukoli, anonymně, bez jakékoli žádosti, a to prostřednictvím veřejné datové sítě (internetu). Tento (druhý) zásah do práva na informační sebeurčení již podle Ústavního soudu neprojde testem proporcionality, neboť je podstatně intenzivnější a zároveň není nezbytný, protože k naplnění legitimního cíle by postačoval i přístup veřejnosti do registru oznámení na základě žádosti. Protiústavnost shledal Ústavní soud výhradně v neanonymním a zcela nediferencovaném elektronickém zpřístupnění majetkových oznámení u všech„ politiků“, nikoliv v rozsahu poskytovaných informací. Ústavní soud zrušil § 14b odst. 1 písm. a), b) a c) zákona o střetu zájmů s odloženou vykonatelností uplynutím dne [datum], aby poskytl zákonodárci dostatečný časový prostor pro přijetí zákonné úpravy. 4. Soud I. stupně dále zjistil, že SMS ČR ([ulice] místních samospráv ČR – pozn. odvolacího soudu) zveřejnila dne [datum] na svých webových stránkách informace komunálním politikům k podání průběžného oznámení s tím, že svým členským obcím rozeslala manuál, jak správně vyplnit průběžné oznámení s termínem podání do 30. 6. Doporučovala, aby veřejní funkcionáři při vyplňování do poznámky uvedli, že s ohledem na nález Ústavního soudu z [datum] nesouhlasí s tím, aby údaje z průběžného oznámení byly komukoli zpřístupněny bez dostatečné identifikace nahlížejícího. Pokud by k plošnému zveřejnění takovýchto údajů došlo a soud uznal, že se jednalo o nesprávný úřední postup, bude stát se všemi důsledky odpovídat za porušování ústavních práv komunálních politiků na ochranu jejich soukromí. Dopisem SMS ČR ze dne [datum], adresovaným ministryni spravedlnosti [jméno] [příjmení], upozorňovalo SMS ČR na to, že přetrvávající praxí plošného zveřejňování podaných oznámení stále dochází k porušování ústavně zaručených práv, jak toto ve svém nálezu konstatoval Ústavní soud. To vedlo řadu komunálních politiků k tomu, že v termínu do [datum] nepodali průběžné oznámení, což na nich dle SMS ČR nelze vymáhat pod hrozbou sankce. SMS ČR tak vyzývala, aby stát respektoval ústavně zaručená práva komunálních politiků, tj. jejich práva na ochranu soukromí zaručeného čl. 7 a 10 LZPS, a přestal bezodkladně plošně zveřejňovat jejich podaná oznámení v CRO do doby, než zaručí soulad svého postupu s dotčenými ústavně zaručenými právy veřejných funkcionářů. Sdělením tiskového mluvčího Ministerstva spravedlnosti ze dne [datum] s názvem„ Nejvyšší správní soud omezil nahlížení do Centrálního registru oznámení“ žalovaná v reakci na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], omezila od [datum rozhodnutí] plošný přístup k oznámením veřejných funkcionářů s tím, že údaje v registru budou dostupné pouze na základě individuální žádosti, od čehož si žalovaná slibovala zaručení práva na soukromí a informační sebeurčení veřejných funkcionářů a současně odpadnutí důvodu, proč nepodat oznámení. Ministerstvo spravedlnosti zveřejnilo dne [datum] na webových stránkách [webová adresa], že s ohledem na rozsudek NSS ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], omezilo od [datum rozhodnutí] přístup k oznámením politicky veřejných funkcionářů evidovaným v CRO s tím, že oznámení těchto veřejných funkcionářů budou nově dostupná pouze na základě předchozí individualizované žádosti. Rozsah zpřístupňovaných údajů se touto změnou nijak nemění. Popsaný postup zajistí, že nadále nebude docházet k nepřiměřenému zásahu do práva na soukromí a práva na informační sebeurčení veřejných funkcionářů, který byl motivem přijetí citovaného nálezu Ústavního soudu i rozsudku NSS. 5. Soud I. stupně měl za prokázané, že žalobce u žalované uplatnil dne [datum] nárok na zadostiučinění způsobené nesprávným úředním postupem popsaným v žalobě, žalovaná svým stanoviskem ze dne [datum] žalobce odškodnit odmítla. 6. Soud I. stupně nakonec vyšel z nesporných tvrzení účastníků o tom, že žalobce byl v rozhodném období politicky činným veřejným funkcionářem, jehož oznámení podle zákona o střetu zájmů byla v nelimitovaném rozsahu zveřejňována v Centrálním registru oznámení, a to jak v době před vydáním nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 38/17, tak v době po vydání tohoto derogačního nálezu, konkrétně do [datum]. 7. Na podkladě těchto skutkových zjištění soud I. stupně uzavřel s odkazem na § 1 odst. 1, § 2, § 3 odst. 1, § 5, § 7, § 8, § 13, § 14 odst. 1 a 3, § 15 odst. 2, § 26 a § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v platném znění (dále i jen„ OdpŠk“), § 13 odst. 3 a § 14b odst. 1 písm. a), b) a c) zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, § 70 odst. 1 a § 71 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, čl. 89 odst. 1 Ústavy České republiky, že žaloba není důvodná. 8. Soud I. stupně uvedl, že především rozhodl o nepřerušení řízení s ohledem na zásady procesní ekonomie ve věci a s ohledem na typ řízení, kdy jde o řízení o náhradu nemajetkové újmy, kdy by mělo být rozhodnutí rychlé a účinné, a dále s ohledem na judikaturu soudu I. stupně a Městského soudu v Praze. 9. Soud I. stupně dále konstatoval, že žalobcem vymezené období, tj. od roku 2019 do listopadu 2020, je třeba je rozdělit na dvě části (dvě období). Konkrétně se jedná o období od roku 2019 do data vydání ústavního nálezu ze dne [datum], sp. zn. Pl ÚS I. [číslo], kterým byla deklarována protiústavnost ustanovení § 14b odst. 1 písm. a), b) a c) zákona o střetu zájmů, a dále od data [datum], tj. vydání předmětného ústavního nálezu do listopadu [rok], kdy bylo ze strany žalované ukončeno zveřejňování. 10. Pokud jde o prvé období, je dle soudu I. stupně zjevné, že v daném případě nemohlo jít o nesprávný úřední postup žalované, neboť v uvedeném období ještě nebyla protiústavnost § 14b odst. 1 písm. a), b) a c) zákona o střetu zájmů Ústavním soudem deklarována. V tomto období proto žalovaná postupovala v souladu se zákonem, tedy podle pravidel předepsaných