91 CO 171/2022-117 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem zamítl soud I. stupně žalobu s návrhem, aby žalovaná byla povinna do tří dnů od nabytí právní moci rozsudku poskytnout žalobci zadostiučinění ve formě omluvy ve znění:„ Ministerstvo spravedlnosti ČR, jednající za Českou republiku, jakožto orgán spravující Centrální registr oznámení, se tímto omlouvá [jméno] [příjmení] za porušení jeho práva na ochranu soukromí, zaručeného čl. 7 a 10 Listiny základních práv a svobod, jímž došlo tím, že byla plošně zveřejněna oznámení, která [příjmení] [příjmení] podal podle zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění pozdějších předpisů, a která tak byla protiprávně komukoliv přístupná“, jež podepíše osoba oprávněná jednat za žalovanou (výrok I.), zamítl žalobu s návrhem, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku [částka] (výrok II.), a uložil žalobci povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši [částka] do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok III.). 2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobce po žalované domáhal omluvy a zaplacení celkem částky [částka] jako náhrady újmy na jejich právu na soukromí, která mu vznikla v důsledku plošného zveřejňování oznámení v centrálním registru oznámení, která žalobci podával podle zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, a to v období od září [rok] do listopadu [rok]. 3. Soud I. stupně vyšel z mezi účastníky řízení nesporných skutečností, že žalobce byl uvolněným starostou v obci [obec a číslo] - [část obce] a že ke zveřejňování jejich majetkových přiznání docházelo setrvale od nástupu žalobce do funkce, tj. od září 2017, resp. od listopadu 2018, do listopadu 2020. Žalobce své nároky na náhradu nemajetkové újmy uplatnil u žalované, ta však jeho žádosti nevyhověla ani částečně. 4. Na podkladě těchto skutkových zjištění soud I. stupně uzavřel s odkazem na § 1 odst. 1, § 2, § 13 a § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v platném znění (dále i jen„ OdpŠk“), § 2 odst. 1, § 13 odst. 3 a § 14b odst. 1 písm. a), b) a c) zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, § 70 a § 71 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, čl. 89 odst. 1 Ústavy České republiky, že žaloba není důvodná. 5. Soud I. stupně nejprve konstatoval, že Ústavní soud svým nálezem ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17, zrušil ustanovení § 14b odst. 1 písm. a), b), c) zákona č. 159/2006 Sb. ve znění zákona č. 14/2017 Sb. a zákona č. 112/2018 Sb. upravující rozsah nahlížení do registru oznámení veřejných funkcionářů zastávající funkci starostů, primátorů a jejich zástupců, jakož i členů Rady kraje nebo hlavního města Prahy z důvodů, že způsob zpřístupňování údajů z registru oznámení u veřejných funkcionářů spočívajících v přímém zveřejnění údajů z registru oznámení není pro dosažení sledovaného legitimního cíle potřebný, tudíž porušuje právo na soukromí, konkrétně právo na informační sebeurčení dotčených osob podle článku 10 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Citované ustanovení zákona o střetu zájmů bylo zrušeno s odkladem vykonatelnosti až uplynutím dne [datum], aby Ústavní soud vytvořil zákonodárci dostatečný časový prostor pro přijetí zákonné úpravy, která bude ústavně souladná, když cíle napadené právní úpravy je možno dosáhnout srovnatelným způsobem též při nižší intenzitě zásahů do práva na soukromí, tj. nahlížením do registru oznámení na základě žádosti. 6. Soud I. stupně následně uvedl, že pokud jde o žalobcem vymezené období, je třeba je rozdělit na dvě části (období). První období stanovil soud I. stupně od září 2017 do data vydání výše citovaného nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl ÚS I. [číslo], druhé období vymezil ode dne [datum] do listopadu 2020, kdy žalovaná ukončila zveřejňování oznámení. 7. V prvním období se žalovaná dle soudu I. stupně nemohla dopustit nesprávného úředního postupu, neboť protiústavnost ustanovení § 14b odst. 1 písm. a), b), c) zákona o střetu zájmů ještě nebyla Ústavním soudem deklarována. V tomto období proto žalovaná postupovala v souladu s § 14b odst. 1 písm. a), b), c) zákona o střetu zájmů, tedy podle pravidel předepsaných právními normami. Z uvedeného důvodu nelze její postup považovat za nesprávný a tím zakládající odpovědnost státu za škodu ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk. 8. Při posuzovaní následujícího období, tj. od [datum] do listopadu 2020, poukázal soud I. stupně na čl. 89 odst. 1 Ústavy České republiky a § 70 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a vysvětlil, že účinky nálezu Ústavního soudu, kterým byl derogován právní předpis, působí v zásadě od okamžiku jeho vyhlášení ve Sbírce zákonů, pokud Ústavní soud neurčí jiné datum. 9. Soud I. stupně proto zkoumal důvody, pro které Ústavní soud zrušil ustanovení § 14b odst. 1 písm. a), b) a c) zákona o střetu zájmů. Soud I. stupně poukázal na to, že Ústavní soud dospěl k závěru, že veřejná kontrola ve vztahu k možnému střetu zájmů je nezbytná, a proto nezpochybnil samotnou možnost přístupu veřejnosti k některým údajům z registru oznámení. Zpřístupnění údajů formou nahlížení do registru oznámení ostatně existovalo již od doby účinnosti zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů. Transparentnost majetkových poměrů veřejných funkcionářů je dle Ústavního soudu potřebná, avšak nemá být účelem sama o sobě; jedná se o prostředek použitelný do té míry, dokud bude naplňovat cíl zákona spočívající v transparentnosti činnosti orgánů veřejné moci. Ústavní soud neshledal, že by natolik široká transparentnost majetkových poměrů spočívající v režimu zveřejňování údajů z registru oznámení bez dalšího byla pro transparentnost činností veřejné moci nezbytná, když cíle napadené právní úpravy je možno dosáhnout srovnatelným způsobem při nižší intenzitě zásahu do práva na soukromí, tedy nahlížením do registru oznámení na základě žádosti. Ústavní soud si byl zároveň vědom skutečnosti, že primární ústavní problém spočívá v ustanovení § 13 odst. 3 zákona o střetu zájmů, který umožňuje právě nahlížení do oznámení veřejných funkcionářů podle § 2 odst. 1 citovaného zákona, avšak Ústavní soud musel vycházet z okolnosti, že toto ustanovení nebylo napadeno. V důsledku zrušení ustanovení § 14 odst. 1 písm. a), b) a c) zákona o střetu zájmů se však nahlížení prostřednictvím veřejné datové sítě stalo v praxi neproveditelným, proto Ústavní soud vyzdvihl, že po derogaci provedené tímto nálezem musí zákonodárce nosné důvody nálezu zohlednit nejen ve vztahu ke zrušené části zákona o střetu zájmů, nýbrž i ve vztahu k matérii upravené v § 13 odst. 3 citovaného zákona. Z uvedeného důvodu zrušil Ústavní soud ustanovení § 14 odst. 1 písm. a), b) a c) zákona o střetu zájmů s odkladem vykonatelnosti až uplynutím dne [datum], aby tím vytvořil zákonodárci dostatečný časový prostor pro přijetí zákonné úpravy, která bude již ústavně souladná. V úvahu vzal také legitimnost a právní jistotu veřejnosti poměřenou se zásahem do osobních práv funkcionářů. 10. Soud I. stupně s ohledem na odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17, uzavřel, že do data [datum] bylo zachováno zveřejňování oznámení podle stávající právní úpravy, žalovaná se tak nedopustila nesprávného úředního postupu. Z uvedených důvodů soud I. stupně žalobu zamítl jako neopodstatněnou. 11. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud I. stupně s poukazem na § 142 odst. 1 a § 151 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), a úspěšné žalované přiznal právo na náhradu nákladů řízení ve výši [částka]. Uvedl, že náklady se skládají z náhrady hotových výdajů za 1 úkon dle § 1 odst. 1, odst. 3 písm. a), b) a c) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu. 12. Žalobce napadl rozsudek soudu I. stupně včasným a přípustným odvoláním z důvodů podle § 205 odst. 2 písm. b), d), e) a g) o. s. ř. Zejména nesouhlasil s hodnocením významu odložené vykonatelnosti nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17, soudem I. stupně, když dle jejich názoru odložená účinnost nálezu byla stanovena pro Parlament ČR, aby protiústavní úpravu nahradil ve lhůtě stanovené Ústavním soudem, nikoli pro úřady, aby mohly porušovat ústavně zaručená práva až do posledního dne odložené vykonatelnosti nálezu Ústavního soudu. Žalobce měl za to, že derogační nález má bezprostřední aplikační dopad na jiné řešené případy, v nichž by měla být dotčená právní úprava aplikována (např. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 15/09), proto považoval zveřejňování oznámení podle zákona o střetu zájmů po zveřejnění výše citovaného nálezu Ústavního soudu v březnu 2020 jako již zcela neakceptovatelné. Stát tak závažným způsobem porušil osobnostní práva žalobců, za což musí přijmout odpovědnost. Žalobce proto podal žalobu na ochranu osobnosti, a nesouhlasí se soudem I. stupně, že se jedná o žalobu v intencíc