91 CO 441/2021-226 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem zamítl soud I. stupně žalobní návrh, kterým se žalobce proti žalovanému domáhal zaplacení částky [částka] spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení (výrok I.). Současně uložil žalobci povinnost, aby žalovanému na nákladech řízení zaplatil částku [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám zástupce žalovaného. 2. Soud I. stupně takto rozhodl o návrhu, kterým se žalobce proti žalovanému domáhal zaplacení ceny opravy vozu [příjmení] [jméno], [registrační značka] s tím, že opravu provedl žalobce na základě objednávky ze dne [datum], přičemž se jednalo o vůz v majetku úpadce, jehož insolvenčním správcem byl žalovaný ustanoven ([právnická osoba]). Návrh žalobce na zaplacení peněžité částky byl vyloučen jakožto vzájemný návrh (žalovaného) [jméno] [příjmení] z jiného soudního řízení, vedeného před Obvodním soudem pro Prahu 9 pod sp. zn. 10 C 15/2013. Předmětem posledně uvedeného řízení byl návrh insolvenčního správce JUDr. [jméno] [příjmení] proti [jméno] [příjmení] (zde žalobce) o vydání věci movité (vozidlo tov. zn. Ford Tranzit, [registrační značka]). 3. Ve věci samé rozhodoval prvostupňový soud již podruhé poté, kdy byl jeho předchozí rozsudek ze dne [datum] zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 91 Co 361/2019-161 Odvolací soud ve zrušujícím usnesení soudu I. stupně především vytkl, že odůvodnění jeho rozhodnutí neobsahuje srozumitelný skutkový závěr, kterým by se soud vypořádal se všemi zjištěními, která v průběhu důkazního řízení činil z výpovědí svědků [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení]. Nebylo tak možno ani oddělit závěry, které soud I. stupně zjistil z jednotlivých důkazů od skutkového závěru, k němuž soud I. stupně dospěl. Rozhodnutí se proto stalo částečně nepřezkoumatelným. Dále soudu I. stupně vytkl, že v řízení zjistil neúplným způsobem skutkový stav věci. V této souvislosti odvolací soud vysvětlil, že se jedná o nárok, který uplatňuje třetí osoba proti insolvenčnímu správci dlužníka (úpadce). Soud I. stupně si tak měl v řízení jako předběžnou otázku nejprve vyjasnit, zda žalobce jako třetí osoba měl možnost svou pohledávku přihlásit v otevřené lhůtě podle § 109 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon (dále jen IZ). Pokud by takovou možnost neměl, jednalo by se o tzv. nový osobní dluh žalovaného, který vzniká až po uplynutí třicetidenní lhůty stanovené soudem pro přihlášení pohledávek. Náležitosti takového nároku třetí osoby proti insolvenčnímu správci jsou upraveny v ustanovení § 169 odst. 1 písm. f) IZ. S tímto podstatným odůvodněním Městský soud v Praze usnesením ze dne [datum] rozsudek soudu I. stupně zrušil podle § 219a odst. 2 o. s. ř. a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení na základě § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř. 4. Soud I. stupně se v dalším řízení řídil pokynem odvolacího soudu a po doplnění dokazování se jako otázkou předběžnou nejprve zabýval věcnou legitimací žalovaného ve sporu. Zdůraznil, že žalovaný byl označen žalobcem jako [osobní údaje žalovaného] insolvenční správce úpadce [právnická osoba] Insolvenční řízení bylo zahájeno dne [datum]. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne [datum] byl zjištěn úpadek [právnická osoba] a.s. a současně byl této společnosti ustanoven správce (žalovaný). Vozidlo bylo předáno k opravě dne [datum], přičemž otevřená třicetidenní lhůta uplynula ještě před vznikem předmětné pohledávky. Na podkladě těchto zjištění soud I. stupně uzavřel, že se v tomto případě jednalo v souladu s ustanovením § 169 odst. 1 IZ o pohledávku, postavenou naroveň pohledávkám za majetkovou podstatou, a to o náhradu nákladů, které třetí osoby vynaložily na zhodnocení majetkové podstaty úpadce. 5. Na podkladě tohoto dílčího závěru soud I. stupně poskytl žalobci poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. a vyzval jej, aby doplnil žalobní tvrzení o konkretizaci nákladů, které byly vynaloženy na zhodnocení majetkové podstaty úpadce (jaké konkrétní práce byly provedeny, jaké díly byly poskytnuty, a to včetně cen). Přestože soud I. stupně žalobce poučil a poskytl mu lhůtu k doplnění tvrzení a důkazů, tato lhůta marně uplynula, aniž by žalobce svá tvrzení před soudem doložil. Soud I. stupně v této souvislosti uvedl, že z faktury [číslo] bylo zjištěno pouze tolik, že autoopravna AUTO – [příjmení] – [jméno] [příjmení] vystavila fakturu na odběratele [právnická osoba] zaplacení částky [částka] za opravu předmětného vozidla. Je to však cena účtovaná za opravu vozidla a nikoliv za jeho zhodnocení. V řízení tak nebylo prokázáno, jaké konkrétní práce byly na vozidle provedeny a jaké díly byly žalobcem dodány. Konečně, pokud jde o žalobcem požadované DPH, soud I. stupně shledal, že k této části nelze žalobu považovat za důvodnou, neboť již ze samotných tvrzení vyplývá, že se majetková podstata o toto obohatit ani nemohla. Pokud žalobce poukazoval na plnění pojišťovnou, toto nemá souvislost s žalovaným nárokem, neboť se jedná o pojistný vztah mezi odlišnými subjekty a nijak nesouvisí s pohledávkou žalobce uplatněnou v tomto sporu. Ze všech těchto důvodů soud I. stupně žalobní návrh v celém rozsahu zamítl. 6. Výrok o nákladech řízení odůvodnil odkazem na ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., přičemž náklady na straně procesně úspěšného žalobce vypočetl podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. na výsledných [částka]. 7. Proti tomuto rozsudku podal žalobce dne [datum] včasné odvolání, které k výzvě soudu I. stupně ještě doplnil podáním z [datum]. Odvolání žalobce směřovalo proti oběma výrokům napadeného rozhodnutí. Žalobce zopakoval průběh dosavadního řízení a rozebral již provedené důkazy. Zdůraznil, že žalovaný má předmětné vozidlo v držení na základě rozhodnutí soudu, přičemž se jedná o vozidlo, které bylo řádně opraveno na náklady žalobce a současně bylo žalovanému vyplaceno i pojistné plnění. Žalobce tak na své náklady opravil vozidlo, avšak pojistné plnění za opravu vozidla bylo vyplaceno žalované straně. Vše na základě soudních rozhodnutí. Žalobce proto tvrdí, že na straně žalovaného došlo k bezdůvodnému obohacení. Žalobce je proto přesvědčen, že má právo na náhradu nákladů, které vynaložil na opravu vozidla, nikoliv na zhodnocení předmětného vozidla. 8. Odvolatel současně soudu I. stupně vytkl, že neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl navržený důkaz připojení spisů pojišťovny [právnická osoba], ze kterého je zřejmá výše nákladů, které žalobce vynaložil. Zopakoval přitom, že po žalovaném požaduje náhradu nákladů za opravu uvedeného vozidla, vyplývající z faktury [číslo] znějící na částku [částka], k tomu DPH v částce [částka], dále částku za odtah vozidla ve výši [částka] a k tomu daň z přidané hodnoty ve výši [částka] a dále částku za zapůjčení náhradního vozidla ve výši [částka], včetně DPH v částce [částka] Celkem [částka]. 9. S tímto podstatným odůvodněním žalobce navrhl, aby odvolací soud napadené rozhodnutí změnil tak, že žalobnímu návrhu v celém rozsahu vyhoví a právo na náhradu nákladů řízení přizná žalobci. 10. Žalovaný se ve vyjádření k odvolání žalobce ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu I. stupně. Zdůraznil, že žalobce provedl bez vědomí a bez souhlasu insolvenčního správce nákladnou opravu uvedeného auta, které bylo již na konci životnosti a mělo v době opravy najeto více než 300 000 km. Dovodil, že předmětný vůz byl tak téměř bezcenný a pokud by bylo na úvaze insolvenčního správce, nikdy by nedovolil opravu provádět. Tomu ostatně nasvědčuje i skutečnost, že předmětný vůz byl v rámci zpeněžení majetkové podstaty úpadce prodán za [částka], tedy za cenu výrazně nižší, než je žalobcem požadovaná částka. Nemohlo tak dojít ani ke zhodnocení tohoto auta opravou. 11. Z těchto důvodů žalovaný navrhl, aby odvolací soud napadené rozhodnutí potvrdil jako věcně správné. Současně požadoval náhradu nákladů odvolacího řízení. 12. V dané věci se má za to, že účastníci souhlasili s rozhodnutím věci bez nařízení odvolacího jednání. K výzvě odvolacího soudu zástupce žalovaného dne [datum] výslovně sdělil, že s tímto procesním postupem souhlasí, zástupce žalobce se k výzvě odvolacího soudu dosud nevyjádřil. Odvolací soud proto postupoval podle ustanovení § 214 odst. 3 o. s. ř. a o odvolání žalobce rozhodl bez nařízení jednání. Rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno veřejně dne [datum]. 13. Odvolací soud přezkoumal podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. správnost rozsudku soudu I. stupně, včetně správnosti postupu v řízení, které jeho vydání předcházelo. Poté dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné. 14. Žalobce v odvolání z [datum] citoval bez dalšího pouze odvolací důvody podle ustanovení § 205 odst. 2 písm. b), c), d), e) a f) o. s. ř. Přes výzvu soudu I. stupně však ani v rámci doplňku odvolání z [datum] nespecifikoval, v čem konkrétně spatřuje naplnění odvolacího důvodu podle § 205 odst. 2 písm. b) a c) o. s. ř. V této souvislosti je třeba uvést, že odvolací důvod podle § 205 odst. 2 písm. b) o. s. ř. může být dán pouze v těch ří