17 Co 53/2024-637 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně určil, že žalobkyně – , Orgán veřejné moci, je vlastníkem pozemku p. č. , hodnota, o výměře 18 m², trvalý travní porost, zapsaného na LV , hodnota, katastrální území , adresa, , zapsaného u , Orgán veřejné moci, (výrok I.), a že žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady řízení 3 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.). Doplňujícím usnesením byl uvedený rozsudek doplněn o výrok III., dle nějž je vedlejší účastník na straně žalované povinen nahradit žalobkyni náklady řízení společně a nerozdílně se žalovanou, a to ve výši a lhůtě uvedené ve výroku II. napadeného rozsudku.2. Žalobkyně se určení svého vlastnictví k předmětnému pozemku domáhala s odůvodněním, že je jeho vlastníkem na základě konfiskace podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. ze dne 21. 6. 1945 (dále jen „Dekret“), na základě usnesení soudu z dědického řízení však byla jako vlastník pozemku do katastru nemovitostí zapsána žalovaná. Žalovaná namítala, že k právoplatné konfiskaci nikdy nedošlo a žalovaná nabyla vlastnictví k předmětnému pozemku jakožto jediný dědic po zůstaviteli , jméno FO, (dále jen „Zůstavitel“). Vedlejší účastník na straně žalované oznámil vstup do řízení podáním doručeným soudu dne 11. 5. 2020.3. Soud I. stupně shledal svou pravomoc ve věci rozhodnout na základě čl. 22 bod 1 nařízení Rady ES č. 44/2001 (Brusel 1) ve spojení s § 68 zákona o mezinárodním právu soukromém (zákon č. 91/2012 Sb., dále jen „ZMPS“), a dále uvedl, že dle § 96 odstavec 1 ZMPS (pozn. zřejmě jde o písařskou chybu, správně mělo být uvedeno § 69 odstavec 1 ZMPS) je rozhodným právem právo české.4. Soud I. stupně vzal za prokázané, že Zůstavitel byl vlastníkem předmětného pozemku od , datum, . Vyhláškou , Orgán veřejné moci, z 31. 7. 1945 č. j. , spisová značka, . byl Zůstavitel označen podle § 1 odst. 1 Dekretu za osobu německé národnosti. Proti vyhlášce, jíž byl označen za osobu německé národnosti, se Zůstavitel bránil stížností, rozhodnutím Zemského národního výboru v Brně č. j. , spisová značka, ze dne 16. 1. 1946 jeho stížnosti nebylo vyhověno, s tím, že byly splněny zákonné předpoklady konfiskace. Stížnost Zůstavitele proti rozhodnutí Zemského národního výboru v Brně byla zamítnuta rozsudkem Správního soudu ze dne 21. 11. 1951, mj. s tím, že konfiskace zemědělského majetku dle Dekretu nastává ex lege. Vlastnické právo žalobkyně nebylo v pozemkových knihách ani v katastru nemovitostí zapsáno, do knihovní vložky byla u předmětného pozemku poznamenána dne 28. 7. 1945 národní správa podle § 15 dekretu prezidenta republiky z 19. 5. 1945, na základě výměru , Orgán veřejné moci, z 26. 6. 1945, a dne 8. 7. 1948 bylo k oznámení , Orgán veřejné moci, poznamenáno dle § 3 zákona č. 329/20 Sb. zamýšlené převzetí; národní správa podle výměru , Orgán veřejné moci, z 26. 6. 1945 byla u předmětného pozemku zapsána i do katastru nemovitostí. Žalovaná byla jediným dědicem veškerého majetku po Zůstaviteli, vlastnické právo žalované k předmětnému pozemku bylo zapsáno do katastru nemovitostí na základě usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 27 D 2010/201224 ze dne 1. 2. 2013 (v právní moci dne 11. 2. 2013), vydaného v rámci řízení o dědictví po Zůstaviteli, když jím bylo potvrzeno dědictví žalované jako závětního dědice. Soud dále uvedl, že dopisem ze dne 12. 7. 1945, adresovaným správě velkostatku ve , adresa, , a potvrzením , Orgán veřejné moci, ze dne , datum, bylo prokázáno, že Zůstavitel byl národnosti lichtenštejnské. Soud vzal též za prokázané, že v jiném soudním sporu (vedeném u Okresního-soudu Praha-východ pod sp. zn. 20 C 70/2014) bylo vyhověno žalobě podané žalobkyní proti žalované se shodným právním odůvodněním (ohledně jiného pozemku).5. Uvedená skutková zjištění považoval soud I. stupně pro své rozhodnutí za dostatečná, z dalších provedených důkazů nezjistil žádné relevantní skutečnosti, některé důkazní návrhy zamítl jako nadbytečné.6. Soud shledal naléhavý právní zájem žalobkyně na požadovaném určení ve smyslu § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), neboť požadovaným určením bude dán do souladu stav zapsaný v katastru nemovitostí se stavem právním, když nyní je u předmětného pozemku zapsáno vlastnické právo osoby, která není jeho vlastníkem. Žaloba na určení vlastnického práva je způsobilým právním prostředkem k odstranění nejistoty o skutečných právních vztazích mezi účastníky (srov. rozsudek Nejv. soudu ČR ze dne 27. 4. 2009 sp. zn. 22 Cdo 646/2009).7. Soud dospěl k závěru, že na žalobkyni přešlo vlastnické právo k předmětnému pozemku ze Zůstavitele ke dni 23.6.1945, kdy nabyl účinnosti Dekret, neboť z § 1 odst. 1 Dekretu je zřejmé, že konfiskovaný majetek přecházel na československý stát dnem účinnosti Dekretu. Konfiskace majetku byla dovršena konfiskačním výměrem, který vymezoval nemovitosti dotčené Dekretem, aniž by však dle judikatury (rozhodnutí Nejv. soudu ČR ze dne 24. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 911/2010) muselo dojít k intabulaci. Otázkou konfiskace majetku podle Dekretu se opakovaně zabýval i Ústavní soud, např. dle nálezu ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. III. ÚS 107/04, chce-li dnešní soud hodnotit události, které se staly před více než půl stoletím, nemůže odhlédnout od dobových souvislostí válečného a poválečného období, které podmiňovaly konfiskační praxi československých orgánů po skončení nacistické okupace. I když konfiskace v období od května 1945 do února 1948 byla ovlivněna zvláštnostmi poválečného období, probíhala v relativně demokratických podmínkách pluralitní demokracie a za dodržení elementární právní garance umožňující dospět ke spravedlivému rozhodnutí. Dle Stanoviska Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚSst. 21/05 (dále jen „Stanovisko Pl. ÚS – st. 21/05“) konfiskace podle Dekretu byla zákonným aktem, který nelze posuzovat z hlediska případných vad na něj navazujících správních (deklaratorních) rozhodnutí, pokud to není výslovně zákonem připuštěno. V restitučních zákonech vydávaných po roce 1989 zákonodárce vyjádřil vůli k nápravě těch křivd, k nimž došlo v letech 1948-1989, nikoliv křivd jiných, tato vůle státu byla následně vymezená restitučními zákony a jen v rámci rozsahu těchto zákonů je náprava přípustná. V usnesení sp. zn. IV. ÚS 89/94 uvedl Ústavní soud, že pokud k vydání správního rozhodnutí došlo podle § 3 odst. 2 Dekretu, a alespoň v některých případech byl původní vlastník již těmito rozhodnutími z hlediska Dekretu „kategorizován“, tak i tam, kde rozhodnutí ve vztahu k určité části majetku nebylo vydáno nebo nebylo zapsáno v pozemkové knize, byl dán průchod účinkům přechodu konfiskovaného majetku na stát ze zákona. Ve vztahu k předmětnému pozemku tedy ačkoliv nebylo prokázáno vydání správního rozhodnutí o jeho konfiskaci, byla vydána jiná správní rozhodnutí, která jednak označila Zůstavitele za osobu, na kterou se vztahoval Dekret, a jednak bylo rozhodnuto o konfiskaci jiného majetku Zůstavitele. Proto došlo ke konfiskaci i dalšího majetku a přechodu na stát ze zákona. Skutečnost, že stát si byl vědom přechodu, je zřejmá i ze zápisu národní správy v pozemkové knize. Není významné, že provedení konfiskace nebylo vyznačeno v pozemkových knihách či následně v katastru nemovitostí, ani že Zůstavitel učinil ve prospěch žalované závěť a žalovaná byla následně v rámci projednání dědictví po Zůstaviteli zapsána jako vlastník předmětné nemovitosti. Mimo rámec správního soudnictví jsou obecné soudy oprávněny zkoumat správní akty zásadně jen se zřetelem k tomu, zda jde o akty nicotné, oproti tomu u aktů věcně vadných i aktů nezákonných platí presumpce jejich správnosti. V daném případě rozhodnutí o konfiskaci majetku Zůstavitele byla vydána příslušnými státními orgány v rámci jejich pravomoci, a to, že tato rozhodnutí jsou pravomocná a vykonatelná, lze dovodit i z toho, že rozhodnutí byla Zůstaviteli doručena a Zůstavitel proti nim podal opravné prostředky. Dle judikatury Ústavního soudu mohl soud splnění podmínek pro konfiskaci majetku podle Dekretu posuzovat sám jen tehdy, pokud by konfiskační výměry byly vydány až po 25. 2. 1948, což zde naplněno nebylo. Navíc dle usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. II ÚS 155/03, právním důvodem konfiskace je samotný Dekret, nikoliv až následná správní rozhodnutí – konfiskační výměry. K námitce nedostatku aktivní legitimace soud uvedl, že žaloba byla podána Českou republikou, která je zastupována , Orgán veřejné moci, v souladu s § 10 a § 11 odst. 2 zákona č. 219/2000 Sb. o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích. Ohledně pravomoci soudu k řízení o žalobě na určení vlastnictví soud odkázal na § 7 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 80 o.s.ř. K námitce, že v dané věci nelze aplikovat Stanovisko Pl. ÚS – st. 21/05, soud zopakoval, že k zániku vlastnického práva v daném případě došlo před 25. únorem 1948, uvedl, že nesdílí názor žalované, že nebylo vydáno žádné správní rozhodnutí, které by se týkalo předmětného pozemku, odkázal nicméně i na argumentaci, že k pře