18 Co 250/2024-126 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně zastavil řízení co do částky 2 173 Kč s přísl. (výrok I.), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 15.066 Kč s úrokem z prodlení v výši 14,75 % ročně z této částky od 16. 1. 2024 do zaplacení (výrok II.), zamítl žalobu co do povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 2 131 Kč se specifikovaným příslušenstvím (výrok III.) a uložil jí na náhradě nákladů řízení zaplatit žalobkyni částku 2 562,45 Kč.2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně na žalované domáhala, po jejím částečném zpětvzetí, zaplacení částky 17 197 Kč s příslušenstvím z titulu nároků vyplývajících ze smlouvy o úvěru uzavřené dne , datum, .3. Žalovaná nárok neuznala, namítla, že žalobkyně řádně neprověřila její schopnost úvěr splácet. Žalovaná se ocitla ve svízelné životní situaci, byla nucena pozastavit splátky, na což žalobkyni upozornila.4. Soud I. stupně vyšel ze zjištění, že mezi účastníky byla dne , datum, uzavřena smlouva o úvěru, na základě které byl žalované poskytnut úvěr ve výši 16 000 Kč. Žalovaná se zavázala splatit poskytnutý úvěr a sjednané úroky ve výši 64,36 % ročně ve 48měsíčních splátkách po 934 Kč. Pro případ prodlení si strany sjednaly mimo jiné smluvní pokutu a zesplatnění celého úvěru. Žalovaná hradila splátky pravidelně až do července 2023, v září 2023 informovala žalovanou o svých finančních problémech a dluzích. Do zesplatnění úvěru dne 24. 10. 2023 uhradila 934 Kč. Žalovaná byla o dluh, navýšený o smluvní pokuty a úroky, opakovaně upomínána.5. Soud I. stupně zkoumal platnost úvěrové smlouvy s ohledem na zákonnou povinnost žalobkyně posoudit schopnost spotřebitele splácet poskytnutý úvěr ve smyslu § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějšcíh předpisů (dále jen „ZSÚ“). Konstatoval, že žalobkyně spoléhala pouze na informace uvedené žalovanou, prověřila jen příjmy a výdaje týkající se jednoho měsíce, ačkoli Ústavní soud vyslovil požadavek na zjištění finanční situace spotřebitele alespoň za 3 měsíce, nadto údaje posuzované žalobkyní neodpovídají sdělením poskytnutým žalovanou. Dospěl k závěru, že žalobkyně řádně neposoudila schopnost žalované splácet úvěr co do výdajové stránky, a s odkazem na § 86 ZSÚ uzavřel, že úvěrová smlouva je neplatná. Nárok žalobkyně posoudil jako nárok z bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). Žalované uložil zaplatit rozdíl mezi částkou, kterou na základě neplatné úvěrové smlouvy skutečně čerpala, a částkou již splacenou, tj. 15 066 Kč a ve zbytku žalobu zamítl. O povinnosti žalované zaplatil žalobkyni úrok z prodlení rozhodl s odkazem na § 1968 a § 1970 o. z., počátek prodlení stanovil ode dne následujícího po doručení žaloby žalované. O náhradě nákladů řízení rozhodl s odkazem na § 142 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.) podle poměru úspěchu účastníků ve věci.6. Výrok II. rozsudku napadla včasným odvoláním žalovaná, a to v rozsahu jí uložené povinnosti zaplatit úrok z prodlení a pariční lhůty. S odkazem na vyjádření k žalobě ze dne 24. 1. 2024 navrhla, aby soud určil povinnost uhradit zbytek jistiny podle jejích možností. Tímto návrhem se však soud I. stupně vůbec nezabýval. Dále má za to, že žalované byla určena povinnost vrátit jistinu, nicméně další sankce v podobě úroků z prodlení ode dne zesplatnění listiny zákon neukládá. Poukazuje na skutečnost, že spotřebitel má vrátit jistinu v době přiměřené jeho možnostem, pokud to dodrží, nemůže být se splácením v prodlení. Úmyslem zákonodárce je netrestat sankcí spotřebitele ve chvíli, kdy zákon neporušil on, ale poskytovatel úvěru. Soud I. stupně se měl ve smyslu § 87 odst. 2 ZSÚ zabývat určením data povinnosti vrátit jistinu. Znovu soudu I. stupně vytýká, že se nezabýval okolnostmi, za jakých podmínek, v jaké výši by mohla jistinu splácet, ačkoliv z provedeného dokazování věděl, že příjmem žalované je jen invalidní důchod třetího stupně ve výši 13 905 Kč a dávka pomoci hmotné nouzi – doplatek na bydlení. Upozorňuje na skutečnost, že v řízení bylo prokázáno, že přestože žalobkyně věděla, resp. měla vědět, že žalovaná není schopna úvěr splatit, poskytla jej, tedy věděla, resp. měla vědět před uzavřením smlouvy, jak se bude situace vyvíjet, že dojde přes marné upomínky k zesplatnění a dále bude následovat žaloba na zaplacení a exekuce. Žalobkyni také muselo být zřejmé, že pravděpodobně bude smlouva uznána za neplatnou. Na základě těchto skutečností má žalovaná za to, že by veškeré náklady spojené s touto situací měla nést žalobkyně, rovněž tak náklady soudního řízení, neboť není spravedlivé, aby platila soudní náklady, ke kterým by nedošlo, pokud by žalovaná neporušila zákon. Uvádí, že je schopna platit maximálně částku 100–200 Kč měsíčně. Navrhuje, aby odvolací soud napadené rozhodnutí soudu I. stupně změnil tak, že žalovaná je povinna žalobkyni zaplatit jistinu ve výši 15 066 Kč dle dle svých možností schopností v měsíčních splátkách mezi 100 Kč až 200 Kč splatnými ke každému poslednímu dni daného měsíce a zároveň, aby zrušil výrok o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudem I. stupně.7. Žalovaná ve svém vyjádření k odvolání žalované považuje rozsudek soudu I. stupně za správný, a to jak co do rozsahu určeného příslušenství, tak přiznaných nákladů řízení. K namítanému plnění ve splátkách odkazuje na komentářovou literaturu, která dlouhodobě setrvává na názoru, že pokud soud umožní plnění ve splátkách, mělo by se jednat o takové splátky, aby dluhy byly splněny v dohledné době. Odkázala na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2013, sp. zn. 93 Co 96/2013, dle kterého platí, že při určení délky lhůty k plnění musí soud hodnotit nejen ekonomickou a sociální situaci dlužníka, ale i další skutkové okolnosti, jakými jsou například délka období, po kterou je dlužník v prodlení s placením svých závazků, celkovou výši dluhu, zda se dlužník pokoušel před podáním žaloby svoji situaci s věřitelem řešit, zda v průběhu sporu alespoň po částech svůj dluh hradil. V této souvislosti upozorňuje na špatnou platební morálku žalované, která vyústila v zahájení vedeného řízení. K argumentaci odvolatelky, že důvod podání žaloby leží pouze na straně žalobkyně, považuje za lichou, neboť kdyby nebylo špatné platební morálky žalované, k podání žaloby by nedošlo. Žalobkyně se musela z důvodu ochrany svých práv obrátit na soud a v souvislosti s tím jí vznikly náklady řízení, které nebudou plně kompenzovány. Specifikuje, že pokud by odvolací soud stanovil plnění ve splátkách, souhlasila by se splátkou v minimální měsíční výši 467 Kč, tj. polovinou původní splátky. Navrhuje, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně potvrdil.8. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek soudu I. stupně v rozsahu podaného odvolání, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné. Důkazy doplnil o listinu Přiznání dávky pomoci v hmotné nouzi – doplatek na bydlení ze dne 6. 9. 2024, kterou žalovaná při odvolacím jednání předložila s tím, že znovu upozornila na svojí nepříznivou finanční situaci, zdravotní stav a požadovala, aby mohla uloženou jistinu splácet ve splátkách po 200 Kč od ledna 2025.9. V daném případě soud I. stupně provedl dostatečné dokazování, učinil správná skutková zjištění a věc správně právně posoudil co do neplatnosti úvěrové smlouvy z důvodu nedostatečného posouzení schopností a možností žalované jako spotřebitelky splácet poskytnutý úvěr. Odvolací soud se plně ztotožňuje s právními úvahami a závěry, jimiž je napadený rozsudek odůvodněn ve vztahu k neplatnosti úvěrové smlouvy a povinnosti žalované zaplatit žalobkyni zbytek nesplacené jistiny, což v rámci odvolání účastnice nijak nezpochybnily. Mezi účastnicemi zůstala sporná výše splátky, o kterou žalovaná v rámci odvolání požádala, nárok žalobkyně na úroky z prodlení z přiznané částky a právo žalobkyně na náhradu nákladů řízení.10. Podle § 87odst. 1 ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.11. Soud I. stupně dospěl k správnému závěru o absolutní neplatnosti smlouvy a povinnosti žalované (spotřebitelky) vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, neboť odpadl právní důvod plnění. Odvolací soud má však za to, že na danou věc nelze aplikovat ustanovení o bezdůvodném obohacení § 2991 OZ. ZSÚ totiž obsahuje speciální úpravu v poslední větě § 87 odst. 1, podle níž je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Citovaný § 87 ZSÚ lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení, který upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů úvěrů poskytnutých v rozporu se ZSÚ, spočívající v tom, že posky