20 Co 201/2024-210 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně uznal žalovanou povinnou zaplatit žalobci 56 950 Kč, žalobu ohledně 2 333 050 Kč zamítl, ohledně 36 000 Kč řízení zastavil, žalobci vrátil na zaplaceném soudním poplatku 2 000 Kč a uložil mu povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení 909,60 Kč. Žalobce se domáhal na žalované zaplacení 2 000 000 Kč z titulu náhrady škody a nemajetkové újmy, jež mu měly být způsobeny trestním stíháním, které neskončilo jeho pravomocným odsouzením. Požadoval 55 000 Kč za nemajetkovou újmu v souvislosti s výkonem vazby v období od 7.12.2018 do 6.11.2019, 33 600 Kč za poškození zdraví ve vazbě a 335 000 Kč z titulu náhrady ušlého zisku za období výkonu vazby. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s obranou, že nárok na náhradu nemajetkové újmy je promlčený a nároky na náhradu škody jsou neprokázané a nedůvodné.2. Soud I. stupně učinil zjištění, popsaná v odstavcích 7. až 12. rozsudku, zejména zjistil z obsahu spisu , Orgán veřejné moci, sp.zn. , spisová značka, , že žalobce byl zproštěn obžaloby rozsudkem , Orgán veřejné moci, ze dne 9.2.2022, č.j. , spisová značka, , při jehož vyhlášení dne 9.2.2022 byl přítomen žalobce i jeho obhájce. Bezprostředně po vyhlášení rozsudku se státní zástupce i žalobce vzdali práva odvolání a žalobce sdělil, že netrvá na písemném odůvodnění rozsudku. Rozsudek, písemně odeslaný žalobci dne 3.8.2022, tak nabyl právní moci dne 9.2.2022. Ke dni 7. 12. 2018 v 6:30 hodin byl žalobce z důvodů uvedených v § 67 písm. b), c) trestního řádu vzat do vazby, ze které byl propuštěn dne 6. 11. 2019. Žalobce si před výkonem vazby obstarával výdělek různými brigádami, různě pomáhal vyklízet, stěhovat, převážet věci, nákupem použitých ze zahraničí, které následně prodával, žádnou smlouvu uzavřenou neměl, byl veden na úřadu práce. Žalobce uplatnil u žalované předmětný nárok dne 10.2.2023 a žalovaná jej stanoviskem ze dne 10.8. 2023 odmítla.3. Soud I. stupně pro částečné zpětvzetí žaloby zastavil podle § 96 odst. l a 2 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (o.s.ř.) řízení ohledně zaplacení 36 000 Kč, jež měly představovat náhradu nákladů léčení žalobce. S odkazem na § 1, § 2, § 5, § 7, § 8, § 9, § 30, § 31a, § 32 odst. 3 a § 35 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (náhradový zákon) a § 605 a § 619 zák.č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (o.z.) dovodil, že nárok žalobce na zadostiučinění za nemajetkovou újmu je promlčen. Žalobci počala běžet šestiměsíční promlčecí lhůta dne 9.2.2022, kdy nabyl právní moci zprošťující rozsudek , Orgán veřejné moci, , čímž žalobce nabyl vědomost o nemajetkové újmě, způsobené mu nezákonným trestním stíháním, svou žádost u žalované podal dne 10.2.2023 a žalobu dne 15.2.2023 po uplynutí promlčecí lhůty, ke kterému došlo, Anonymizováno, 9.8.2022. Předběžné projednání nároku trvalo od 10.2.2023 do 10.8.2023 a nedošlo tak ke stavení promlčecí lhůty. Žalobci bylo písemné vyhotovení rozsudku zasláno až na konci šestiměsíční lhůty k uplatnění nároku na náhradu újmy u žalované, tato skutečnost (a případné doručení rozsudku po uplynutí této lhůty) mu však neznemožnila včasné uplatnění nároku u žalované ani včasné podání žaloby. Žalobce měl být bdělý svých práv, jeho právo na řádné odůvodnění rozhodnutí nebylo porušeno, neboť se mu dostalo přesvědčivého a dostatečného ústního sdělení důvodů trestního stíhání a okolností, které vedly soud ke zproštění obžaloby. Sám žalobce po odůvodnění rozhodnutí považoval předestřené odůvodnění za dostatečné, rozuměl jeho důvodům, proto se vzdal práva na podání odvolání a netrval ani na písemném vyhotovení rozsudku. V písemném vyhotovení rozsudku ostatně nebyly ani důvody rozhodnutí uvedeny v širším rozsahu. S odkazem na judikaturu soud I. stupně uzavřel, že žalobce si zavinil marné uplynutí promlčecí doby sám, zánik jeho nároku na plnění následkem uplynutí promlčecí lhůty proto není nepřiměřeně tvrdým postihem a uplatnění námitky promlčení nepředstavuje zneužití práva na jeho úkor a nezakládá rozpor s dobrými mravy. Soud I. stupně reflektoval závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 1532/16 a dovodil, že na daný případ nedopadají, neboť na rozdíl od v něm posouzené věci bylo rozhodnutí trestního soudu při jeho vyhlášení řádně odůvodněno. Státu nelze klást k tíži, že se žalobci nemělo dařit obstarat si právní zastoupení k uplatnění nároku, k udělení plné moci jeho advokátu v tomto řízení mimo to došlo dne 28. 9. 2022 a přesto vyčkával s uplatněním nároku i s podáním žaloby až do února 2023. S ohledem na promlčení nároku žalobce soud I. stupně jeho žalobu v rozsahu nároku na zadostučinění za nemajetkovou újmu zamítl.4. Soud I. stupně dále dovodil částečnou důvodnost nároku na náhradu škody, spočívající v ušlém výdělku, vzniklou v souvislosti s výkonem vazby žalobcem v období od 7. 12. 2018 do 6. 11. 2019. Konstatoval, že žalobce nemohl v souvislosti s úkony trestního stíhání vykonávat svou výdělečnou činnost. Vzal za prokázané, že před vzetím do vazby si přivydělával příležitostně uvedenými bezesmluvními brigádami, platby za něž mu byly hrazeny hotově, tzv. z ruky do ruky. Po žalobcově vzetí do vazby museli jeho manželce finančně vypomáhat synové a tato začala pobírat i sociální dávky na živobytí. Po propuštění z vazby si žalobce založil živnost a v dovozu použitých autodílů pokračoval. Soud proto dovodil, že by uvedené činnosti vykonával i v období, kdy byl ve vazbě a měl by z nich příjem. Současně s odkazem na judikaturu k otázce ušlého zisku dovodil, že žalobce přes poučení podle § 118a o.s.ř. neprokázal konkrétní výši svého potencionálního příjmu jako reálně dosažitelného nikoliv hypotetického prospěchu, který by v předmětném období za obvyklých podmínek s přihlédnutím k nákladům na jeho dosažení získal. Žalobce uváděl, že nedisponuje žádnými doklady k prokázání výše výdělku, a proto si jej stanovil v průměrné částce 1 000 Kč za den. Svědci uvedli, že tento výdělek činil průměrně 7 až12 000 Kč týdně a žalobce pracoval různě, někdy 2x do týdne, někdy každý den a když měl čas, odjel 2x až3x týdně pro autodíly do Rakouska. Tato tvrzení neprokazují konkrétní výši ušlého výdělku žalobce, soud I. stupně mu proto podle § 30 náhradového zákona přiznal paušální náhradu ušlého výdělku za každý den výkonu vazby v celkové výši 56 950 Kč (335 dní ve vazbě x 170 Kč) a ve zbylém rozsahu žalobu zamítl. O vrácení části soudního poplatku žalobci ve výši 2 000 Kč za nárok na náhradu újmy na zdraví rozhodl podle § 10 odst. 2 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích a nákladech řízení podle § 142 odst. 2 a § 146 odst. 2 o.s.ř. při převažujícím neúspěchu žalobce, jemuž uložil povinnost. zaplatit žalované náklady řízení v rozsahu 75,8 % ve vyčíslení dle odstavce 43 rozsudku.5. Proti zamítavému výroku ve věci samé a výroku o náhradě nákladů řízení rozsudku podal žalobce včasné odvolání. Namítl, že výše jeho ušlého výdělku byla prokázána výslechem jeho manželky a syna, kteří potvrdili, že měl průměrný měsíční příjem 7 000 Kč i 12 000 Kč týdně, tedy minimálně 1 000 Kč denně. Dále namítl nesprávné posouzení námitky promlčení soudem I. stupně a prosazoval, že tato námitka je rozporná s dobrými mravy. Zdůraznil, že má jen základní vzdělání, nevěděl, koho má žádat o náhradu, když za odpovědné považoval policii a soud, a bez písemného vyhotovení rozsudku, které mu bylo doručeno až za půl roku, neměl šanci získat právní zastoupení. Není podstatné, že při vyhlášení zprošťujícího rozsudku byla přítomna jeho obhájkyně, neboť tehdy ještě náhradu své újmy neřešil, a odůvodnění rozsudku při jeho vyhlášení se takového jeho nároku netýkalo. Žalobce dovozoval, že jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné, pro které je dán rozporu námitky promlčení s dobrými mravy, k čemuž měl soud podle jeho návrhu vyslechnout jeho manželku a syna, jakož i provést další důkazy k prokázání nepříznivých následků trestního stíhání. Žalobce navrhl, aby odvolací soud zamítavý a nákladový výrok rozsudku soudu I. stupně zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. Žalovaná navrhla potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného.6. Z obsahu odvolání žalobce se podávají odvolací důvody ve smyslu § 205 odst. 2 písm. d), e) a g) o.s.ř. Odvolací soud proto z jeho podnětu přezkoumal napadený rozsudek soudu I. stupně a řízení, jež jeho rozhodnutí předcházelo, v intencích §§ 212 a 212a o.s.ř., odvolání však neshledal důvodným. Odvolací soud se plně ztotožnil se správnými a pregnantně argumentovanými závěry soudu I. stupně, na které lze pro stručnost převážně odkázat. K otázce ušlého zisku soud I. stupně s odkazem na přiléhavou judikaturu zdůraznil, že tato forma škody vyžaduje, aby bylo postaveno na jisto, že v důsledku škodné události nedošlo k rozmnožení majetkových hodnot poškozeného, ač se to dalo s ohledem na pravidelný běh věcí očekávat. Žalobce v rozhodné době neměl žádný pravidelný příjem z řádného pracovního poměru ani z vlastní výdělečné činnosti a byl ved