21 Co 237/2024-122 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované uhradit žalobci 50 100 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z této částky od 21. 1. 2024 do zaplacení (výrok I), ve zbývajícím rozsahu, tj. co do částky 619 293 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II), a zavázal žalovanou zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 3 110 Kč (výrok III).2. Částečně tak vyhověl žalobě, jíž se žalobce domáhal po žalované zaplacení shora uvedené částky coby peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniknuvší mu nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení na ochranu osobnosti vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 C 30/2008, jenž trvalo celkem 14 let 11 měsíců a 10 dnů. Stran výše žalovaného nároku vyšel z částky 20 000 Kč, již o 25 % navýšil z důvodu inflace, o 50 % z důvodu jednoduchosti věci, o 50 % z důvodu postupu soudu a o 50 % z důvodu zvýšeného významu řízení pro žalobce. Žalovaná s žalobou nesouhlasila, bránila se tím, že žalobci na základě uvedeného titulu již poskytla zadostiučinění ve výši 200 400 Kč, které považovala za dostatečné.3. Soud prvního stupně vyšel ze skutkových zjištění podrobně rozvedených v písemném odůvodnění napadeného rozsudku, na něž odvolací soud pro stručnost odkazuje (viz body 4. – 6. napadeného rozsudku). Na jejich základě vzal za prokázané, že žalobce dne 7. 7. 2023 požádal žalovanou o náhradu nemajetkové újmy ve výši 869 793 Kč z důvodu nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení na ochranu osobnosti vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 C 30/2008 (dále i jen „posuzované řízení“). Žalovaná dobrovolně plnila částku 200 400 Kč.4. Dále vzal za prokázané, že žaloba v posuzovaném řízení byla podána dne 20. 2. 2008 proti 7 žalovaným společně s žádostí o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce z řad advokátů. Dne 29. 2. 2008 byl žalobce vyzván k doplnění žaloby. Usnesením ze dne 24. 6. 2008 nebylo žalobci přiznáno osvobození od soudních poplatků. K odvolání žalobce usnesením ze dne 7. 10. 2008 odvolací soud změnil usnesení soudu I. stupně tak, že ve vztahu k 2., 3. a 4. žalovaným řízení zastavil z důvodu nedostatku pravomoci soudu, rozhodl ve vztahu k nim o nákladech řízení (výroky I. a II.) a žalobci přiznal osvobození od soudních poplatků v rozsahu 1/3 (výrok III.). K výzvě soudu žalobce dne 26. 11. 2008 zaplatil soudní poplatek. Proti usnesení odvolacího soudu ze dne 7. 10. 2008 podal žalobce dne 1. 12. 2008 dovolání, k jehož doplnění byl vyzván dne 8. 12. 2008, na což žalobce obratem reagoval žádostí o ustanovení právního zástupce, jež byla soudem I. stupně zamítnuta dne 18. 3. 2009 (k odvolání žalobce bylo potvrzeno usnesením odvolacího soudu ze dne 25. 5. 2009) a prodloužení lhůty k doplnění dovolání, již soud prodloužil usnesením ze dne 18. 6. 2009. Po doplnění dovolání dne 14. 7. 2009 byla věc předložena dne 24. 7. 2009 Nejvyššímu soudu k rozhodnutí o dovolání. Dne 28. 7. 2011 Nejvyšší soud zrušil usnesení odvolacího soudu ze dne 12. 8. 2008 [správně 7. 10. 2008 – pozn. odvolacího soudu] ve výrocích I. a II. a v tomto rozsahu mu věc vrátil s tím, aby znovu rozhodl o odvolání žalobce ohledně osvobození od soudních poplatků ve vztahu k žalovanému 2., 3. a 4. Ke zrušení rozhodnutí došlo, neboť se odvolací soud nezabýval tím, zda zmíněné , podezřelý výraz, uvedené v žalobě, skutečně tento charakter mají a zda je odůvodněno je podřadit pod skupinu předpisů , podezřelý výraz, . Věc byla odvolacímu soudu vrácena dne 25. 10. 2011. Dne 30. 5. 2012 odvolací soud změnil usnesení soudu I. stupně tak, že žalobci přiznal osvobození od soudních poplatků v rozsahu 4/5 ve vztahu k 2., 3. a 4. žalovanému. Dne 20. 6. 2012 byl žalobce vyzván k zaplacení doplatku soudního poplatku usnesením, proti němuž se 13. 7. 2012 odvolal. Odvolacímu soudu byl spis předložen dne 6. 3. 2014, věc byla vrácena bez věcného vyřízení z důvodu potřeby vydání dvou opravných usnesení ze dne 2. 4. 2014 a 3. 7. 2014, přičemž proti druhému z usnesení se žalobce odvolal dne 11. 8. 2014. Věc byla předložena odvolacímu soudu dne 30. 9. 2014, odvolání proti opravnému usnesení ze dne 3. 7. 2014 odvolací soud dne 23. 2. 2015 odmítl. Usnesením ze dne 26. 3. 2015 byl žalobce opětovně vyzván k zaplacení soudního poplatku, proti tomuto usnesení se odvolal, přičemž soud prvního stupně dne 9. 7. 2015 uvedené usnesení zrušil s odůvodněním, že žalobce soudní poplatek dne 25. 7. 2012 zaplatil. Dne 7. 10. 2015 soud I. stupně usnesením připustil vstup dalších účastníku do řízení na straně žalované, 6. 1. 2016 vyzval žalované k vyjádření k žalobě a dne 18. 1. 2016 soud nařídil jednání na 2. 3. 2016, které bylo nejprve odročeno nejprve na 17. 6. 2016 a posléze z důvodu pokusu o mimosoudní dohodu na 30. 9. 2016, kdy se konalo a bylo odročeno na neurčito. V mezidobí činili účastníci podání a návrhy na doplnění dokazování. Další jednání se konala dne 24. 3. 2017, 27. 10. 2017 (odročeno z 26. 5. 2017 k žádosti žalovaných). Na jednání dne 3. 11. 2017 soud žalobu zamítl s odůvodněním, že žalobce neprokázal tvrzená jednání žalovaných, kterými žalovaní měli zasáhnout do jeho osobnostních práv. Proti rozsudku se žalobce dne 21. 12. 2017 odvolal, dne 9. 2. 2018 odvolání doplnil a věc byla odvolacímu soudu předložena dne 13. 3. 2018. Dne 10. 9. 2019 se odvolací soud účastníků s negativním výsledkem dotazoval, zda souhlasí s rozhodnutím bez nařízení jednání. Dne 18. 11. 2019 se konalo odvolací jednání, které bylo odročeno na neurčito za účelem specifikace zásahů do osobnostních práv žalobce, což žalobce učinil podáním dne 23. 1. 2020. Další jednání u odvolacího soudu na 8. 4. 2020, jež bylo dne 23. 3. 2020 zrušeno z důvodu pandemie covid-19. Na jednání dne 3. 6. 2020 odvolací soud potvrdil rozsudek soudu I. stupně s odůvodněním, že i přes rozsáhlé dokazování před soudem prvního stupně a podrobné poučení, které žalobci soud I. stupně poskytl i soud odvolací, žalobce žádné konkrétní skutečnosti o údajném zásahu do osobnostních práv netvrdil a neprokazoval, dále že žalované fyzické osoby 1., 5., 6. a 7. dospěl soud k závěru, že tyto nejsou věcně pasivně legitimovány. Dále pak uvedl, že přes žalobu, kde se žalobce dovolává zásahu do osobnostních práv, usiloval a usiluje o určení, že byl neoprávněně vyloučen z , podezřelý výraz, , a to přesto, že byl opakovaně poučován o tom, že soud není oprávněn zkoumat, zda byl žalobce oprávněně nebo neoprávněně vyloučen z , podezřelý výraz, , když o zániku poměru žalobce k , podezřelý výraz, nerozhodují a nemohou rozhodovat soudy, ale pouze orgány , podezřelý výraz, . Dne 23. 9. 2020 žalobce podal dovolání a požádal o ustanovení advokáta pro dovolací řízení, které doplnil dne 25. 9. 2020. Dne 29. 9. 2020 soud usnesením zamítl žádost žalobce o ustanovení advokáta pro dovolací řízení. Dne 27. 10. 2020 žalobce podal odvolání proti tomuto usnesení. Dne 10. 11. 2020 byl spis předložen odvolacímu soudu. Dne 26. 2. 2021 odvolací soud potvrdil usnesení soudu I. stupně. Dne 23. 4. 2021 byl spis předložen Nejvyššímu soudu. Dne 10. 2. 2022 Nejvyšší soud zčásti odmítl a zčásti zamítl dovolání žalobce. Dne 12. 5. 2022 žalobce podal ústavní stížnost. Dne 24. 1. 2023 Ústavní soud odmítl ústavní stížnost pod sp. zn. III. ÚS 1254/22. Rozhodnutí bylo žalobci doručeno dne 30. 1. 2023.5. Soud prvního stupně rovněž zjistil, že přípisem ze dne 16. 2. 2009 adresovaným předsedovi Městského soudu v Praze žalobce inicioval kontrolu spisu v posuzovaném řízení, nicméně průtahy v té době nebyly ve spisu shledány.6. Pro nadbytečnost zamítl návrhy na provedení následujících důkazů: rozvrh práce Městského soudu v Praze pro rok 2018, článek ohledně soudce , tituly před jménem, , jméno FO, , údaje , Orgán veřejné moci, , výslech , jméno FO, , , jméno FO, a , jméno FO, .7. Po právní stránce věc posoudil podle § 1, § 2, § 5 písm. a), b), § 13 odst. 1, § 14 odst. 1, § 15 odst. 2, § 26, § 31a, zákona č. 82/1998 Sb. (dále jen „OdpŠk“). Konstatoval, že předmětné řízení vůči žalobci trvalo od 20. 2. 2008, kdy soudu byla doručena žaloba žalobce, do 30. 1. 2023, kdy bylo žalobci doručeno rozhodnutí Ústavního soudu o odmítnutí ústavní stížnosti, tedy 14 let a 11 měsíců. Po vyhodnocení kritérií § 31a odst. 3 OdpŠk uzavřel, že odpovědnostní titul nesprávného úředního postupu v podobě nepřiměřené délky řízení je ve věci dán.8. Shledal období dílčích průtahů v období od 24. 7. 2009 do 28. 7. 2011 (2 roky, rozhodování o dovolání), od 13. 7. 2012 do 6. 3. 2014 (1 rok a 8 měsíců, od podání odvolání do předložení věci odvolacímu soudu), od 13. 3. 2018 do 10. 9. 2019 (1 rok a 5 měsíců od předložení věci odvolacímu soudu do prvního úkonu odvolacího soudu v odvolacím řízení). Konstatoval rovněž, že posuzované řízení nebylo složité po stránce skutkové ani hmotněprávní, bylo složitější po stránce procesněprávní s ohledem na četnost podaných opravných prostředků a podanou ústavní stížnost.9. Pokud jde o formu odškodnění, dospěl soud prvního stupně k závěru, že intenzita nesprávného úředního po