36 Co 197/2024-110 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zastavil řízení o zaplacení částky 176 000 Kč (výrok I), žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 85 340 Kč (výrok II), zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 138 660 Kč (výrok III) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 39 026 Kč (výrok IV).2. Takto soud prvního stupně rozhodl v pořadí svým druhým rozsudkem o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala po žalované poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 400 000 Kč z titulu odpovědnosti státu za újmu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 35 Cm 58/2006. Žádost byla žalovanou shledána částečně důvodnou, žalobkyni bylo přiznáno a poskytnuto zadostiučinění ve výši 176 000 Kč (po podání žaloby). Žalobkyně byla účastníkem soudního řízení o neplatnost usnesení valné hromady vedeného u Městského soudu v Praze pod uvedenou spisovou značkou, a to v pozici žalobkyně. Řízení bylo zahájeno dne 15. 2. 2006, ve věci bylo poprvé rozhodnuto až usnesením Městského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2011. Meritorní rozhodnutí ve věci bylo tedy vydáno po takřka 6 letech řízení. O odvolání proti výrokům I a IV výše uvedeného usnesení Městského soudu v Praze rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 6. 11. 2012. Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 2. 2018. Rozhodnutí o dovolání tedy trvalo téměř 6 let. Žalovaná společnost podala proti výše uvedeným rozhodnutím Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze žalobu pro zmatečnost dne 11. 11. 2013. O žalobě pro zmatečnost bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2014 rozhodnuto tak, že se řízení zastavuje. Toto rozhodnutí bylo potvrzeno usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 10. 2016. Proti tomuto usnesení podala společnost dovolání a zároveň požádala o prominutí povinnosti uhradit soudní poplatek. Řízení o této žádosti bylo Městským soudem v Praze zastaveno usnesením ze dne 13. 8. 2018. Toto usnesení bylo zrušeno usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 9. 2020. K datu podání žaloby tak uvedené řízení trvalo 15 let, 5 měsíců a 3 dny.3. Soud prvního stupně rozhodl o žalobě rozsudkem ze dne 26. 1. 2023, č. j. 45 C 178/2021-44, kterým uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 26 955 Kč a co do částky 197 045 Kč žalobu zamítl; žalované zároveň uložil povinnost zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 18 456 Kč.4. K odvolání žalobkyně i žalované tento rozsudek Městský soud v Praze zrušil svým usnesením ze dne 17. 8. 2023, č.j. 36 Co 215/2023-65, se závěrem, že v důsledku absence přesvědčivého odůvodnění soud prvního stupně o části nároku zřejmě vůbec nerozhodl a dále nepřezkoumatelně určil výši přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Nesprávně v prvé řadě stanovil rozhodnou délku posuzovaného řízení (když v jedné části odůvodnění rozsudku uvedl, že posuzované řízení trvalo „od 15. 2. 2006 do 11. 11. 2022, tedy necelých 16 let“ – aby pak v jiném odstavci konstatoval, že „řízení trvalo bezmála 22 let“. Odvolací soud upozornil na to, že posuzované řízení probíhá od 15. 2. 2006, a přestože ke dni jeho rozhodnutí nebylo skončeno (řešila se žaloba pro zmatečnost), doba jeho trvání nemůže dosahovat soudem prvního stupně zmiňovaných 22 let (ke dni zrušení rozsudku trvalo 17 let, 6 měsíců a 2 dny a stále pokračovalo). Soud prvního stupně však při svých výpočtech vycházel z doby trvání posuzovaného řízení 22 let, což vedlo k chybnému určení základní částku odškodnění, Anonymizováno, 410 000 Kč. Dále odvolací soud upozornil na pochybení soudu prvního stupně, který nevysvětlil, jakým způsobem naložil s částečným plněním žalované ve prospěch žalobkyně, k němuž došlo v průběhu řízení v rozsahu částky 176 000 Kč. Žalobkyně toto plnění potvrdila, žalobu však v tomto rozsahu nevzala zpět. Soud prvního stupně tak v souhrnu tak rozhodl o částce 224 000 Kč, což neodpovídalo předmětu řízení, kterým byla částka 400 000 Kč, přičemž odvolací soud mu rovněž vytkl, že nebylo nijak odůvodněno rozhodnutí o částce 197 045 Kč, v jejímž rozsahu byla žaloba zamítnuta.5. Přestože odvolací soud vyslovil závěr o nepřezkoumatelnosti rozsudku, se soudem prvního stupně se ztotožnil v tom, že posuzované řízení vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 35 Cm 58/2006 probíhalo po extrémně dlouhou dobu. S ohledem na jeho délku a význam pro žalobkyni považoval za správnou úvahu o nezbytnosti poskytnutí přiměřeného zadostiučinění v penězích, přičemž souhlasil i se závěrem, že nepřiměřená délka posuzovaného řízení (v trvání přesahujícím 17 let) odůvodňuje stanovení základní částky ročního zadostiučinění ve výši, Anonymizováno, 20 000 Kč (za první dva roky řízení její polovinou). Neztotožnil se však s úvahou soudu prvního soudu o moderaci základní částky odškodnění v té části, která vycházela z posouzení významu řízení pro žalobkyni jako sníženého, čemuž měla odpovídat korekce odškodnění v rozsahu 25 %, přičemž uvedená úvaha ani nebyla v rozsudku vysvětlena.6. Soud prvního stupně poté o věci rozhodl napadeným rozsudkem, když doplnil dokazování pouze o aktualizaci obsahu podkladového spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 35 Cm 58/2006, z něhož učinil skutková zjištění zachycená v odstavci 6 odůvodnění napadeného rozsudku, na která odvolací soud pro stručnost odkazuje. Tato skutková zjištění poté shrnul v závěru o skutkovém stavu (odstavec 7 a 8 rozsudku), z něhož plyne, že uvedené řízení v mezidobí pokračovalo a od 11. 11. 2022 (u tohoto data soud prvního stupně skončil posuzování délky řízení v době předchozího rozhodování o nároku žalobkyně) do 5. 12. 2023 (kdy byla vyznačena právní moc) bylo rozhodováno o žalobě pro zmatečnost. Uzavřel, že řízení před Městským soudem v Praze trvalo od 15. 2. 2006 do 5. 12. 2023, tedy 17 let a 10 měsíců.7. Po právní stránce odkázal na § 1 odst. 1, § 5, § 13 a § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, zabýval se i aplikací Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (publikováno sdělením federálního ministerstva zahraničních věcí pod č. 209/1992 Sb., dále jen Úmluva) a zohlednil příslušnou judikaturu ESLP, přičemž dospěl k závěru (srov. odstavce 15 až 20 odůvodnění napadeného rozsudku), že žalobkyně požadovala zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 400 000 Kč z titulu nepřiměřené délky řízení vedeného před Městským soudem v Praze pod sp. zn. 35 Cm 58/2006, žádost byla žalovanou shledána částečně důvodnou a žalobkyni bylo přiznáno a poskytnuto zadostiučinění ve výši 176 000 Kč. Protože žalobkyně vzala z tohoto důvodu po zahájení řízení žalobu zpět, soud prvního stupně v tomto rozsahu řízení zastavil a nadále vycházel pouze ze zbývající částky požadovaného odškodnění, tedy z částky 224 000 Kč. Dovodil, že předmětné řízení probíhalo na všech stupních soudní soustavy, vyskytly se v něm průtahy a jeho celkovou délku hodnotil jako nepřiměřenou, neboť trvalo 17 let a 10 měsíců. Průběh řízení označil za složitý zejména po procesní stránce a upozornil na to, že byl zvláště komplikován procesní aktivitou žalované. Ta se výrazně podílela na délce řízení, a to opakovanými žádostmi o odročení jednání, návrhy na přerušení řízení, nedůvodnou námitkou podjatosti soudkyně, žádostí o osvobození od soudního poplatku a ustanovení advokáta. Zmínil, že i žalobkyně celkem třikrát žádala o odročení jednání. Poukázal na to, že řízení je procesně zatíženo zejména nejasnostmi ohledně osob oprávněných jednat za žalovanou a také komplikováno množstvím nejasných podání žalované. Dále zhodnotil význam řízení pro žalobkyni jako standardní, neboť dle obsahu a předmětu žaloby posuzované řízení nepatří mezi ta, se kterými judikatura ESLP spojuje požadavek na rychlejší postup, jako v řízeních opatrovnických, trestních, nebo řízeních o náhradu škody na zdraví.8. Při rozhodování o výši přiměřeného zadostučinění nemajetkové újmy soud prvního stupně s odkazem na judikaturu citovanou v odstavci 17 napadeného rozsudku dovodil, že žalobkyni náleží odškodnění ve výši 20 000 Kč za rok posuzovaného řízení, neboť se jedná již o extrémní délku (tak jak výši odškodnění nakonec stanovila i žalovaná). Vysvětlil, že za první dva roky jde o jednu polovinu této částky tohoto odškodnění, což ocenil celkovou částkou 10 000 Kč, za dalších 15 let se má potom jednat o 300 000 Kč. K tomu připočetl dalších 10 měsíců trvání řízení, což má odpovídat částce 16 660 Kč a dohromady tedy odškodnění stanovil částkou 326 660 Kč. Tuto výši následně korigoval tak, že ji snížil o 10 % pro význam řízení pro žalobkyni s odůvodněním, že se nejednalo o řízení s typově zvýšeným významem řízení, jako je např. opatrovnické, nebo trestní řízení, škodu na zdraví, nebo pracovně-právní spor, které jsou považovány z hlediska