36 Co 412/2024-134 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně výroky I a II zamítl žalobu na určení existence žalobcova vlastnického práva k bytovým jednotkám č. , číslo, a č. , číslo, a spoluvlastnickým podílům na společných částech budov a pozemcích blíže specifikovaných v enunciátu rozhodnutí. Výrokem III žalobci uložil povinnost zaplatit úspěšnému žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 10 164 Kč.2. Zamítl tak požadavek žalobce, který se domáhal určení, že je vlastníkem předmětných nemovitostí jako jediný zákonný dědic po zemřelé matce , jméno FO, . Uvedl, že ta byla jejich vlastnicí v době své smrti (, datum, ), když nedobrovolné dražby č. , číslo, a , číslo, , realizované , datum, podle § 36 odst. 1 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, byly zejména z důvodu absence vymáhaného úvěrového dluhu v době sepsání přímo vykonatelného notářského zápisu nezákonné, a tedy neplatné.3. Žalovaný navrhl zastavení řízení pro překážku věci pravomocně rozhodnuté či zamítnutí žaloby s tím, že předběžná otázka platnosti dražeb je již mezi účastníky definitivně vyřešena, když tuto negativní určovací žalobu, podanou žalobcem, jeho matkou a společností , právnická osoba, , obecné soudy jako věcně nedůvodnou pravomocně zamítly (Obvodní soud pro , adresa, rozsudkem ze dne 24. 5. 2019, č. j. , spisová značka, , který byl potvrzen v odvolacím řízení rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2020, č. j. , spisová značka, ).4. Soud prvního stupně se nejprve v souladu ustanovením § 80 o. s. ř. zabýval existencí naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, bez které nelze určovací žalobě vyhovět.5. Vyšel ze zjištění, že námitku neplatnosti dražeb, která představuje zásadní předběžnou otázku pro posouzení, zda na žalovaného přešlo vlastnické právo k předmětným nemovitostem, žalobce v soudních řízeních neúspěšně vznáší opakovaně (naposledy v řízení o vyklizení předmětných bytových jednotek, vedeném u Obvodního soudu pro , adresa, pod sp. zn. , spisová značka, ). Meritorně, s přímým dopadem do výroku rozhodnutí, byla již pravomocně vyřešena v řízení o neplatnosti dražby, ve kterém byl žalobce ve stejném procesním postavení neúspěšný (viz rozhodnutí bod 3 shora).6. S ohledem na shora uvedené a s odkazem na ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího i Ústavního soudu [např. z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cz 8/71 (R 17/1972) nebo rozhodnutí Ústavního soudu zn. III. ÚS 17/95] uzavřel, že není dán naléhavý právní zájem žalobce na požadovaném určení, když jím podaná určovací žaloba nepůsobí preventivně, neodstraňuje definitivně spory účastníků, a nestaví tak jejich právní vztahy najisto. Zároveň poukázal i na ustanovení § 13 o. z., které ukládá soudům, aby v obdobných případech rozhodovaly shodně.7. Nad rámec uvedeného pak uvedl, že byť absence naléhavého právního zájmu na určení postačuje k zamítnutí žaloby, aniž by se soud zabýval věcnou oprávněností žalobního požadavku, žalobě nelze vyhovět ani na základě zjištěného skutkového stavu (popsaného v bodech 10 až 16 rozsudku). Konstatoval, že veškeré relevantní námitky žalobce byly pravomocně vyřešeny již v jiných soudních řízeních, zejména v řízení o neplatnost dražeb či vyklizení předmětných nemovitostí, na jejichž základě lze uzavřít, že žalovaný je vlastníkem předmětných bytových jednotek a žalobce je dosud užívá bez právního důvodu (do doby rozhodnutí je nevyklidil). Žalobu proto jako nedůvodnou zamítl a o nákladech řízení rozhodl podle zásady úspěchu ve věci, vyjádřené v ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř.8. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné odvolání. Ohradil se zejména proti závěru o absenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení. Uvedl, že tato podmínka je splněna již tím, že se domáhá vydání rozhodnutí, kterým může docílit změny zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí. Odmítl pak i odkaz na ustanovení § 13 o. z. s tím, že nelze vycházet z rozhodnutí, kterým byla jeho žaloba o určení neplatnosti dražeb zamítnuta, když legitimní očekávání obdobného rozhodnutí může založit pouze ustálená rozhodovací praxe. Navíc rozhodování o určení vlastnictví a určení neplatnosti dražby nevykazují natolik shodné znaky, aby bylo možné § 13 o. z. aplikovat. Závěrem pak zopakoval i výhrady ke správnosti již pravomocných rozhodnutí. Navrhl, aby odvolací soud napadené rozhodnutí změnil, jeho žalobě v plném rozsahu vyhověl a přiznal mu i plnou náhradu účelně vynaložených nákladů řízení.9. Žalovaný se ztotožnil s napadeným rozhodnutím a odmítl odvolací námitky žalobce s tím, že představují pouze negaci závěrů soudu prvního stupně, aniž by obsahovaly logickou polemiku, se kterou se již prvostupňový soud dostatečně nevypořádal. Navrhl proto potvrzení rozsudku a požádal o přiznání nákladů odvolacího řízení podle tohoto výsledku.10. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a to dle ustanovení § 212 a § 212a o. s. ř., a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.11. Soud prvního stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu, provedené důkazy řádně hodnotil v souladu s ust. § 132 o. s. ř. a učinil správný závěr o absenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení.12. Podle ustanovení § 80 o. s. ř. se lze žalobou domáhat určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem. Základním předpokladem úspěšnosti žaloby o určení je tak zjištění, že účastníci mají věcnou legitimaci a je dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení.13. Soudní praxe (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdo 1338/96 a ze dne 20. 3. 2002, sp. zn. 20 Cdo 54/2001, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 6/2003, nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 17/95) je ustálena v názoru, že žaloba na určení je preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, není ani naléhavý právní zájem na takovém určení dán.14. V daném případě bylo třeba hodnotit, jak se požadované určení promítne do právních poměrů žalobce, tedy zda může být způsobilým procesním prostředkem ochrany jeho práv a je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků.15. Lze plně souhlasit se soudem prvního stupně, že určovací žaloby mají sloužit potřebám praktického života a nemohou vést ke zbytečnému rozmnožování sporů. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení je proto současně dán jen tehdy, jestliže je (objektivně vzato) podání způsobilé odstranit stav právní nejistoty žalobce nebo ohrožení jeho práva; tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo se stalo jeho právní postavení nejistým, a za situace, kdy určovací žaloba je způsobilá vytvořit pevný základ pro právní vztahy účastníků sporu a předejít tak případným dalším žalobám. Pomocí tohoto institutu nelze řešit otázky, které mají význam jen pro jiné řízení, ve kterém lze řešit předmět určovací žaloby jako otázku prejudiciální (předběžnou), nebo které mají být dle zákona v tomto jiném řízení řešeny. Způsobilým naléhavým právním zájmem tak nemůže být zájem žalobce na vyřešení otázky, zda určitá movitá či nemovitá věc (zde bytová jednotka) je jeho vlastnictvím, když jde o předběžnou otázku, kterou soud pravomocně již vyřešil v řízení o vyklizení nemovitosti. Rozhodnutí o ní tak již není objektivně způsobilé předejít případným dalším soudním sporům účastníků, a podaná určovací žaloba tak nemá preventivní funkci.16. V této souvislosti je možné odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 31 Cdo 2740/2012, které se zabývalo závazností pravomocného rozhodnutí, překážkou věci rozsouzené (res iudicata) a dopady do existence naléhavého právního zájmu v určovací žalobě v případě, že hlavní otázka určení již byla vyřešena v předchozím pravomocně ukončeném řízení účastníků o splnění povinnosti jako otázka předběžná. Dovolací soud dospěl k závěru, že žaloba na plnění, ve které byla současně posouzena existence či neexistence určitého právního vztahu nebo práva, z něhož bylo žalováno na plnění, sice zásadně nepředstavuje překážku věci rozhodnuté, má však vliv na posouzení existence naléhavého právního zájmu na určení předběžně řešené otázky (zásadně její existenci vylučuje). Konstatoval, že pokud soud pravomocně vyhoví žalobě na plnění, nemůže mít žalovaný naléhavý právní zájem na pozdější určovací žalobě vůči žalobci.17. Byť jak správně poznamenal i soud prvního stupně z pohledu naléhavého právního zájmu na určení není důležité, zda v řízení bude prokázáno žalobcovo tvrzení o skutečnostech odůvodňujících žalobu na určení, přesto lze přisvědčit i věcnému a právnímu posouzení žalobního požadavku na určení, které soud uči