53 Co 227/2024-83 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení částky 526 600 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od 23. 6. 2023 do zaplacení (výrok I.), uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému , jméno FO, částku 15 492,84 Kč (výrok II.), uložil žalobci povinnost zaplatit žalované , Jméno zainteresované osoby 1/0, částku 15 492,84 Kč (výrok III.) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovaným náhradu nákladů řízení v částce 54 406 Kč (výrok IV.).2. Rozhodl tak o žalobě o vydání bezdůvodného obohacení za období od 3. 4. 2021 do 2. 2. 2023 s tvrzením, že žalobce je vlastníkem pozemků parc. č. , číslo, a parc. č. , číslo, v katastrálním území , adresa, , obec , adresa, , zapsaných na LV č. , číslo, (dále jen „pozemky“), které na něho přešly podle zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí (dále jen „zákon 172/1991“), přičemž žalovaní tyto pozemky užívají bez právního důvodu, jelikož právo stavby jim zaniklo dne 15. 6. 2002.3. Žalovaní namítli, že žalobce není aktivně legitimován, neboť nesplnil zákonné podmínky pro přechod pozemků z vlastnictví státu podle zákona č. 172/1991 Sb. Z procesní opatrnosti se dovolali mimořádného vydržení pozemků. Současně uplatnili nárok na náhradu škody, každý ve výši 15 492,84 Kč, představující náklady právního zastoupení vynaložené v souvislosti s neoprávněnými výzvami žalobce k vydání bezdůvodného obohacení.4. Soud prvního stupně učinil skutková zjištění, která popsal v odůvodnění napadeného rozsudku (bod 5. až 34.), přičemž se vypořádal i s tím, z jakých důvodů další důkazy neprováděl. Poté se po citaci § 1 odst. 1 a § 8 zákona č. 172/1991 Sb. zabýval otázkou aktivní legitimace žalobce, tj. zda je žalobce vlastníkem pozemků. Vyšel z toho, že zákon stanoví podmínky přechodu majetku (jednalo se o majetek, který ve stanovené době náležel České republice, ke dni 23. 11. 1990 měl k tomuto majetku právo hospodaření právní předchůdce obce a s tímto majetkem obce ke dni 24. 5. 1991 hospodařily), které musí být splněny kumulativně. Zabýval se předně tím, zda žalobce s předmětnými pozemky reálně či fakticky hospodařil. S poukazem na ustálenou rozhodovací praxi k výkladu pojmu „hospodaření“ ve smyslu § 1 citovaného zákona, tedy, že se jedná o faktické užívání majetku (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 600/11, sp. zn. IV. ÚS 185/96, nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 1399/11 a sp. zn. IV. ÚS 2566/14), poučil žalobce, aby tvrdil a prokázal, že ke dni účinnosti zákona o přechodu majetku, tj. 24. 5. 1991 s předmětnými pozemky reálně hospodařil. Prvostupňový soud pak uzavřel, že pozemky byly v rozhodné době fakticky užívány žalovanými a jejich právními předchůdci v rámci práva stavby, žalovaní pozemky užívali a jejich správu vykonávali pro sebe na základě smlouvy o stavebním právu a následně i bez existence této smlouvy. Žalobce tedy nemohl s pozemky fakticky hospodařit, a to ani prostřednictvím žalovaných. Neměl za prokázané, že by žalobce s pozemky aktivně a s péčí řádného hospodáře hospodařil. Smlouva o stavebním právu byla sjednána jako úplatná, žalobce byl oprávněn vybírat stavební činži (pachtovné) a tuto každých 10 let o 10 % zvyšovat. Povinnost hradit stavební činži lze považovat za významnou, když nesplněním této povinnosti po dobu dvou let mělo stavební právo zaniknout. Žalobce však stavební činži nevybíral, nezvyšoval, neprojevil ani vůli nabýt následně vlastnické právo ke stavbě umístěné na pozemku v souladu se smlouvou. Ponechání věci v nájmu nemůže být chápáno jako faktické hospodaření, když proti němu nestojí odpovídající protiplnění ani jiná aktivita směřující k vymožení tohoto protiplnění. Pro závěr o hospodaření nepovažoval za dostačující ani to, že žalobce byl zapsán v evidenci nemovitostí jako vlastník (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1573/2010). Žalobce se o pozemky prakticky vůbec nezajímal, žalované v souvislosti s jejich užíváním oslovil až výzvou ze dne 19. 7. 2019. Je zřejmé, že žalobce pozemky jako své vlastnictví evidoval, neprokázal však, že by vykonal jakékoliv úkony, které by bylo možné podřadit pod pojem hospodaření s nimi ve smyslu ustálené judikatury.5. K poukazu žalobce na odůvodnění usnesení Městského soudu v , Anonymizováno, č. j. , spisová značka, , rozsudku č. j. , spisová značka, a rozsudku č. j. , spisová značka, uvedl, že se jedná o menšinový názor odvolacího soudu, kdy většinová praxe odvolacího soudu a již sjednocená praxe Nejvyššího soudu zastává právní názor vyjádřený v napadeném rozsudku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 889/2022, č. j. 28 Cdo 2599/2022-253, č. j. 22 Cdo 1061/2022-226 nebo sp. zn. 28 Cdo 3843/2022). S odkazem na zásadu legitimního očekávaní podle § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) rozhodl v souladu s rozhodovací praxí Městského soudu v , Anonymizováno, (např. sp. zn. , spisová značka, , č. j. , spisová značka, , č. j. 55 Co 174/2023-328 nebo č. j. 16 Co 68/2023-210), jakož i ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (např. sp. zn. 28 Cdo 1052/2020, sp. zn. 28 Cdo 3843/2022, sp. zn. 28 Cdo 889/2022, sp. zn. 28 Cdo 204/2023, sp. zn. 28 Cdo 1110/2023 i sp. zn. 28 Cdo 2599/2022) a v neposlední řadě rovněž i soudu Ústavního (sp. zn. IV. ÚS 185/96, sp. zn. I. ÚS 2049/22). Vzhledem k tomu, že žalobce neprokázal faktické hospodaření ke dni účinnosti zákona o přechodu majetku, nebyla splněna třetí podmínka upravená v § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. K přechodu vlastnického práva na žalobce nedošlo, a proto žalobci nesvědčí aktivní legitimace.6. Prvostupňový soud pak přiznal žalovaným nároky na zaplacení částek 15 492,84 Kč (škoda podle § 2894 a násl. o. z.), které vynaložili na právní zastoupení před podáním žaloby v souvislosti s výzvami žalobce k vydání bezdůvodného obohacení, jelikož si žalobce musel být s ohledem na rozsáhlou a již konstantní judikaturu vědom neoprávněnosti svého nároku. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř.7. Proti výrokům I., II. a III. podal žalobce odvolání. Namítal nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, neboť se soud prvního stupně nijak věcně nevypořádal s jeho argumentací opírající se o rozhodnutí Městského soudu v , Anonymizováno, ve věci sp. zn. , spisová značka, , sp. zn. , spisová značka, a sp. zn. , spisová značka, , když se pouze omezil na to, že již bylo v souvisejících řízeních většinově zamítavě rozhodováno o aktivní věcné legitimaci žalobce. Žalobce má za to, že jsou splněny všechny tři zákonné podmínky přechodu vlastnického práva k pozemku na žalobce podle zákona č. 172/1991 Sb. Žalobce s pozemky ke dni 24. 5. 1991 hospodařil ve vlastním slova smyslu, a to prostřednictvím žalovaných, resp. jejich právních předchůdců. Vybírání pachtovného v symbolické výši k uvedenému datu přitom nepředstavovalo jakoukoliv adekvátní náhradu za umožnění výkonu práva užívacího a požívacího k pozemkům. Zdůraznil odlišnost judikatorní závaznosti od právní závaznosti podle § 159a odst. 1 o. s. ř. a rovněž problematiku předběžných otázek. Měl za to, že není-li v soudních rozhodnutích, o které se rozsudek ve svém odůvodnění opírá, řešena otázka vlastnického práva k pozemkům v jejich výroku, nýbrž pouze v odůvodnění, dřívější řešení není závazné. Poukaz na § 13 o. s. ř. lze považovat za nesprávné právní posouzení věci, zvláště proto, že k prvnímu posouzení otázky přechodu vlastnického práva k pozemkům došlo k rozsudku Městského soudu v , Anonymizováno, ve věci sp. zn. , spisová značka, , a to ve prospěch žalobce. Navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobě v plném rozsahu vyhoví, případně napadený rozsudek zruší a věc vrátí soudu prvního stupně k dalšímu řízení.8. Žalovaní ve vyjádření k odvolání s poukazem na předchozí zamítavá rozhodnutí, a to jak v řízení o určení vlastnického práva, tak o vydání bezdůvodného obohacení za předcházející dvě období, zdůraznili, že žalobce není ve věci aktivně legitimován. Pozemky na žalobce podle zákona č. 172/1991 Sb. nepřešly, když zůstaly ve vlastnictví České republiky. Poukázali přitom na § 2 odst. 1 písm. b) ve spojení s § 4 odst. 1 písm. a) zákona. Rovněž na žalobce nepřešly z důvodů, že s pozemky reálně nehospodařil. Žalobce neprokázal ani existenci vlastnického práva státu ke dni 23. 11. 1990, když výpis LV č. , číslo, to neprokazuje. Podrobně rozebrali související judikaturu a použití § 13 o. z. Navrhli napadené výroky rozsudku potvrdit.9. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.), když neshledal důvodnou výtku žalobce, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný. Rozhodnutí zpravidla není nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly, podle obsahu odvolání, na újmu uplatnění práv odvolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2543/2011 nebo usnesení sp. zn. 30 Cdo 3102/2014), což v projednávané věci vzhledem k odvolacím námitkám žalobce zjevně nebyly. Postupem soudu prvního stupně mu nemohla být způs