54 Co 344/2023-557 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost, aby do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatil žalobci částku , částka, spolu s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % (ročně) z této částky od , datum, do zaplacení [výrok I], žalobci uložil povinnost, aby do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatil žalovanému částku , částka, spolu s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně z částky , částka, od , datum, do , datum, a úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení [výrok II], zamítl žalobu v části, kterou se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky , částka, spolu s úrokem z prodlení ve výši 7,5 % ročně z této částky od , datum, (do zaplacení) a úrokem z prodlení ve výši 7,75 % (ročně) z částky , částka, od , datum, do , datum, [výrok III], zamítl vzájemný návrh žalovaného v části, kterou se domáhal po žalobci zaplacení úroku z prodlení ve výši 7,05 % ročně z částky , částka, od , datum, do , datum, a úroku z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky , částka, od , datum, do , datum, [výrok IV] a o povinnosti k náhradě nákladů řízení mezi účastníky navzájem rozhodl tak, že žalobce je povinen na jejich náhradu zaplatit žalovanému částku , částka, (Kč) do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho advokáta [výrok V].2. Takto bylo rozhodnuto o žalobě podané právní předchůdkyní žalobce (matkou žalobce, , jméno FO, , nar. , datum, a zemř. , datum, ) a vzájemném návrhu žalovaného, kterými se zmíněná právní předchůdkyně žalobce a žalovaný coby podíloví spoluvlastníci budovy č. p. , číslo, , postavené na pozemku parc. č. , číslo, , vše katastrální území , adresa, , obec , adresa, (dále též jen „předmětná nemovitost“), vůči sobě navzájem domáhali vydání poměrné části tím kterým inkasovaného nájemného za pronájem předmětné nemovitosti nebo její části, jež by jim měla náležet v závislosti na velikosti ideálního spoluvlastnického podílu každého z nich na předmětné nemovitosti, tj. v případě právní předchůdkyně žalobce ve výši jedné třetiny celku a v případě žalovaného ve výši dvou třetin celku. Žalující strana se konkrétně domáhala po žalovaném zaplacení částky , částka, s příslušenstvím s tím, že předmětná částka přesně odpovídá jedné třetině součtu výhradně žalovaným v kalendářních letech 2004 - 2008 inkasovaných plateb nájemného za užívání garáží nacházejících se v předmětné nemovitosti, které tehdy užívala společnost , právnická osoba, Předmětné plnění právní předchůdkyně žalobce považovala za plnění, o které se žalovaný na její úkor bezdůvodně obohatil.3. Soud prvního stupně (dále budou reprodukována pouze skutková zjištění soudu prvního stupně a na něj navazující právní posouzení týkající se žalobou uplatněného nároku na zaplacení zmíněné částky , částka, s příslušenstvím, neboť ve zbylém rozsahu již bylo o žalobě i vzájemným návrhu žalovaného s konečnou platností věcně rozhodnuto) vyšel ze zjištění, že právní předchůdkyně žalobce a žalovaný byli (mimo jiné) v kalendářních letech 2004 - 2008 podílovými spoluvlastníky předmětné nemovitosti s tím, že právní předchůdkyni žalobce náležel ideální spoluvlastnický podíl ve výši jedné třetiny celku a žalovanému ideální podíl ve zbylé výši dvou třetin celku, že žalovaný v uvedeném období za pronájem garáží nacházejících se v předmětné nemovitosti inkasoval od společnosti , právnická osoba, veškeré platby, které tato společnost za užívání předmětných garáží v uvedeném období zaplatila, tj. celkem částku , částka, , a že žalovaný poměrnou část uvedeného peněžitého plnění odpovídající výši spoluvlastnického podílu právní předchůdkyně žalobce na předmětné nemovitosti, tj. částku , částka, , právní předchůdkyni žalobce nezaplatil ani poté, co mu dne , datum, byla doručena žaloba právní předchůdkyně žalobce s požadavkem na zaplacení uvedené částky z titulu bezdůvodného obohacení.4. Na základě takto učiněného závěru o skutkovém stavu věci soud prvního stupně s odkazem na ust. § 451 odst. 1, 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do , datum, (dále jen „obč. zák.“), implicitně ve spojení s § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od , datum, , žalobnímu požadavku na zaplacení částky , částka, jako nároku oprávněnému vyhověl. Konstatoval přitom, že dostalo-li se žalovanému za užívání spoluvlastněné věci bez dalšího veškerého peněžitého plnění (užitku), pak se v části přesahující jeho spoluvlastnický podíl na předmětné věci v rozsahu dvou třetin celku na úkor právní předchůdkyně žalobce coby tehdejší ideální spoluvlastnice téže věci v rozsahu jedné třetiny celku bezdůvodně obohatil a v souladu s již zmíněnou hmotněprávní úpravou byl povinen uvedené bezdůvodné obohacení právní předchůdkyni žalobce na výzvu vydat. Implicitně přitom odkázal na závěry ustálené judikatury (k tomu srovnej například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 1598 – poznámka odvolacího soudu), že hmotněprávní úkon žalobce určený druhé procesní straně může být obsažen i v žalobě a jeho právní účinky nastávají okamžikem, kdy je taková žaloba doručena. Soud prvního stupně tedy konstatoval splatnost uvedeného nároku, a protože s účinností od , datum, shledal prodlení žalovaného s úhradou žalující stranou po právu nárokovaného vydání bezdůvodného obohacení ve výši , částka, , podle § 517 odst. 1 a 2 obč. zák. a § 1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb., kromě zmíněné jistiny zavázal žalovaného též k úhradě žalující stranou požadovaného zákonného občanskoprávního úroku z prodlení od uvedeného data do zaplacení. Pro právní posouzení věci samé přitom shledal nepodstatným, že nájemní smlouva, na jejímž základě žalovaný inkasoval od společnosti , právnická osoba, zmíněné platby nájemného, byla v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , spisová značka, shledána neplatnou, neboť ve výsledku lze považovat za irelevantní, zda žalovaný plnění za užívání společné věci nabyl z titulu nájemného na základě platně sjednané nájemní smlouvy anebo z titulu bezdůvodného obohacení odpovídající výši tehdy obvyklého nájemného, pakliže by nájemní smlouva nebyla platně uzavřena. Nad rámec výše zmíněného plnění, ohledně něhož žalovanému stanovil povinnost k jeho zaplacení (viz výrok I napadeného rozsudku), soud prvního stupně žalobu zamítl (blíže viz výrok III napadeného rozsudku).5. O povinnosti k náhradě nákladů řízení soud prvního stupně rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř., a protože žalobce byl v řízení procesně úspěšný jen co do 33 % předmětu řízení, zavázal jej, aby v řízení procesně úspěšnějšímu žalovanému, který v řízení uspěl co do 67 % předmětu řízení, nahradil účelně vynaložené náklady řízení v rozsahu rozdílu procentně vyjádřených úspěchů obou procesních stran sporu, tedy ve výši 34 % jejich celkové výše, konkrétně v částce , částka, .6. Proti tomuto rozsudku, avšak výslovně jen proti výrokům I, IV a V, podal žalovaný včasné odvolání s tím, že v uvedené části považuje napadené rozhodnutí za nesprávné jak po stránce skutkové, tak i právní. Soudu prvního stupně v něm vytýká, že podstatnou část svých skutkových zjištění stran žalovaným od společnosti , právnická osoba, v období kalendářních let 2004 – 2008 přijatých plateb za užívání předmětných garáží, včetně identifikace právního důvodu uvedeného plnění, v rozporu se zásadou přímosti opřel o zdůvodnění soudního rozhodnutí v jiné právní věci, pročež má za to, že za této situace bylo v uvedeném části řízení rozhodnuto na základě nesprávně a neúplně zjištěného skutkového stavu věci. Navíc i na to navazující právní posouzení považuje za chybné, neboť i kdyby bylo v řízení prokázáno, že žalovaný od společnosti , právnická osoba, přijal z titulu nájemného za užívání předmětných garáží v kalendářních letech 2004 - 2008 peněžité plnění ve výši , částka, , nájemní smlouva, na jejímž základě bylo takto plněno, byla v mezidobí shledána neplatnou, a tudíž z žalující stranou tvrzeného titulu nájemného nic nezískal a na úkor právní předchůdkyně se nijak neobohatil. Při neplatnosti předmětné nájemní smlouvy totiž teoreticky přichází v úvahu jen bezdůvodné obohacení na úkor společnosti , právnická osoba, Žalovaný je tedy přesvědčen o tom, že i v části, které bylo soudem prvního stupně vyhověno, měla být žaloba zamítnuta z důvodu nedostatku potřebné věcné legitimace. Výrok o věci samé IV žalovaný napadl odvoláním čistě z procesní opatrnosti, a to s poukazem na evidentně chybnou formulaci části vzájemného návrhu žalovaného, která soudem prvního stupně nebyla shledán důvodnou. Připomněl, že zamítavý výrok by komplementárně měl identifikovat část vzájemného návrhu, jemuž nebylo vyhověno, což se nestalo. V uvedeném výroku by správně mělo být uvedeno jiné období, za které nebylo požadavku na zaplacení úroku z prodlení vyhověno, a taktéž jiná částka jistiny, které se zamítaný úrok z prodlení měl týkat. Jeho vzájemný návrh tedy měl být správně zamítnut v části týkající se povinnosti žalobce za