55 Co 28/2024-177 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud zamítl žalobu na určení, že žalovaná 1) je vlastníkem pozemku parc. , číslo, , parc. , číslo, v katastrálním území , adresa, , obec , adresa, a části pozemku parc. , číslo, v rozsahu parcely pozemkového katastru číslo , hodnota, v katastrálním území , adresa, , obec , adresa, . Soud dále výroky II., III. rozhodl o nákladech řízení.2. Žalobkyně ve smyslu zákona o církevních restitucích se domáhala určení, že skutečným vlastníkem shora uvedených pozemků je Česká republika s tím, že se jedná o původní církevní majetek, žalovaná 2) je zapsána v katastru nemovitostí jako vlastník, nicméně pozemky na ní za podmínek zákona č. 172/1991 Sb. neměly přejít.3. Soud po provedeném dokazování vycházel z toho, že žalobkyně je registrovanou církví a její právní předchůdce byl vlastníkem shora uvedených pozemků. Pozemky jsou nyní vlastnicky zapsány v katastru nemovitostí pro žalovanou 2) s poukazem na to se zabýval námitkou, že k podání žaloby došlo po uplynutí promlčecí doby. Soud I. stupně vycházel z toho, že tato námitka není důvodná, neboť ve smyslu ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 418/2012 Sb. nelze podání návrhu nijak časově limitovat.4. Žalovaná tvrdila, že na ni pozemky přešly řádně, nicméně s ohledem na odstup času zaměřila svou argumentaci a obranu proti uplatněné žalobě na to, že splnila podmínky řádného vydržení nemovitostí dle občanského zákoníku. S ohledem na tuto obranu žalované na tuto otázku soud I. stupně zaměřil dokazování. Na jeho základě dospěl k závěru, že žalovaná 2) pozemky parc. , číslo, . , číslo, a , číslo, držela nejméně od roku 1996, a to nikoliv v nepoctivém úmyslu, když byly prokazatelně pronajaty třetí osobě k zemědělským účelům, přičemž smlouva byla uzavřena na dobu 20 let. U pozemku parc. č. 1448/86 bylo zjištěno, že tento pozemek byl součástí staveniště při výstavbě , právnická osoba, a byl veden v územním plánu jako izolační zeleň. Tu spravuje žalovaná ad 2). Tato skutečnost byla rovněž zjištěna i z řízení vedeného u Obvodního soudu pro , adresa, pod sp. zn. , spisová značka, . S ohledem na to, že nebyla ze strany žalobkyně uvedena žádná relevantní tvrzení ohledně nepoctivého úmyslu žalované 2) soud uzavřel, že , název, , adresa, prokázalo držbu uvedeného pozemku ve smyslu ustanovení § 1095 občanského zákoníku po dobu trvající více než 20 let před podáním žaloby a rovněž nebylo zjištěno, že by se Hlavní město , adresa, chopilo držby v nepoctivém úmyslu. Tomuto závěru se mohla žalobkyně vyhnout v případě, že by žalobu podala dříve, přinejmenším v letech 2014-2018, kdy by k mimořádnému vydržení nemohlo dojít. Soud z tohoto důvodu žalobu zamítl, neboť bylo zjištěno, že žalovaná 2) je řádným vlastníkem pozemku, což vylučuje vlastnictví státu, a tedy i důvodnost žaloby. O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle zásady úspěchu ve věci.5. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včas odvolání, v němž zpochybnila závěry soudu I. stupně, že ohledně předmětných pozemků došlo k mimořádnému vydržení. Dle tvrzení žalobkyně žalovaná 2) s pozemky nikdy nejednala jako s věcmi vlastními. Dále uvedla, že se soud I. stupně nedostatečně zabýval tvrzeným nepoctivý úmyslem žalované 2). Dle názoru žalobkyně žalovaná 2) musela vědět, že vykonává právo k předmětným pozemkům, které jí fakticky nenáleží, což lze dovodit z listin, které žalovaná 2) podala za účelem zápisu pozemků do katastru nemovitostí záznamem. Odvolatelka rovněž zpochybnila možnost obrany žalované bránit se proti žalobě námitkou mimořádného vydržení podle občanského zákoníku. Navrhla, aby v odvolacím řízení byl napadený rozsudek změněn a žalobě vyhověno.6. K odvolání se písemně vyjádřila žalovaná 2) tak, že odkázala na jiné rozhodnutí odvolacího soudu a na jeho závěr, že jestliže církevní subjekt podal žalobu mnoho let po nabytí účinnosti zákona o církevních restitucích, tak nelze spravedlivě požadovat, aby , název, , adresa, dlouhodobě uchovávalo potřebné listiny k prokázání svého vlastnictví a důvodnosti evidence majetku v katastru nemovitostí. Odkázala na provedené dokazování soudu, jakož i skutkové závěry z něho učiněné a odkázala na své dosavadní procesní vyjádření k žalobě. Nepoctivý úmysl žalobkyně prokazovala tím, že navrhla v řízení výslech svědků, nicméně z nich nepoctivý úmysl žalované 2) zjištěn nebyl, když z nich bylo zjištěno, že žádosti na katastr nemovitostí byly podány řádně a odpovědně. Poukázala i na rozhodovací praxi soudů v tom, že je zcela legitimní se uvedenému typu žaloby bránit námitkou mimořádného vydržení. Podmínky tohoto mimořádného vydržení žalobkyně pouze zpochybňovala, nicméně nenabídla žádnou jinou skutkovou verzi, kterou by důvodnost žaloby prokázala. Žalovaná 2) proto navrhla, aby v odvolacím řízení byl napadený rozsudek potvrzen.7. Žalovaná ad 1) se k odvolání vyjádřila u jednání odvolacího soudu, ztotožnila se s vyjádřením žalované 2) a navrhla potvrzení napadeného rozsudku s odkazem na argumentaci před soudem I. stupně.8. Odvolací soud přezkoumal rozsudek obvodního soudu v celém rozsahu, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo dle § 212, § 212a odst. 1, 5 o.s.ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu I. stupně, která jsou dostatečná a tvoří ucelený základ pro právní posouzení věci. Nebyly shledány důvody pro doplnění či opakování dokazování.9. Odvolání žalobkyně činí výtky ve vztahu k napadenému rozsudku v tom směru, že obvodní soud nesprávně hodnotil provedené důkazy a vyvodil z nich nesprávná skutková zjištění ve smyslu ustanovení § 132 o. s. ř. Podstatou zásady uvedené v § 132 o.s.ř., tedy zásady volného hodnocení důkazů je to, že soud hodnotí provedené důkazy dle vlastní úvahy a zjištění z nich učiněná vyjádří v odůvodnění svého rozhodnutí. Odchýlit se od skutkových zjištění soudu I. stupně může odvolací soud pouze v případě, kdyby obvodní soud postupoval v rozporu s požadavky na něj kladenými v ustanovení § 132 o. s. ř., nicméně k takovému pochybení v daném případě nedošlo. Obvodní soud učinil svá skutková zjištění jednak z listinných důkazů, jednak z výpovědi svědků vyslechnutých při jednání a své závěry obšírně a logicky rozvedl ve smyslu ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. a v rámci jejich hodnocení z nich vyvodil odpovídající skutkové závěry, na nichž založil svá zjištění.10. Odvolací soud přisvědčil po právní stránce i závěru obvodního soudu, že je legitimní se bránit žalobě dle § 18 odst. 1 citovaného zákona na určení vlastnictví nemovitostí námitkou mimořádného vydržení. Jde o to, že je nutno zachovat právní jistotu a vyřešit situace, kdy titul držby je obtížně dohledatelný, když institut mimořádného vydržení má k tomuto účelu speciální konstrukci. Její podmínkou je poctivá držba a čas dvojnásob dlouhý než u situace řádného vydržení, tedy doba 20 let u nemovitostí. Tyto podmínky nelze shledat pouze za situace, kdy u držitele bude prokázán nepoctivý úmysl, když koncepce zákona vychází z předpokladu dobré víry dle § 7 občanského zákoníku a její opak se musí prokazovat. Tento nepoctivý úmysl musí prokázat a tvrdit ten kdo se vydržení brání. Obecně lze k mimořádnému vydržení rovněž dodat, že do vydržecí doby se započítává i doba, po kterou měl držitel, popřípadě jeho předchůdce věc nepřetržitě v držení v době přede dnem nabytí účinnosti současně platného občanského zákoníku, přičemž doba neskončí dříve, než uplynutím dvou let od nabytí účinnosti zákona jde-li o věc movitou a pěti let jde-li o věc nemovitou. Lze tak dovodit, že v případě mimořádného vydržení se započítává i doba před účinností občanského zákoníku provedeného zákonem číslo 89/2012 Sb.11. Dále lze uvést, že průkaz právního důvodu uchopení se držby není pro mimořádné vydržení nezbytný, neboť samotná absence platného právního titulu ještě nevytváří nepoctivý úmysl a není tak na překážku nabytí vlastnického práva mimořádným vydržením. Tím se již podrobně zabýval Nejvyšší soud České republiky ve své judikatuře (například v rozhodnutí sp. zn. , spisová značka, ,) kde vyslovil, že podmínkou mimořádného vydržení není poctivá držba, ale držba oprávněná, kde postačuje, že držitel věc drží v přesvědčení, že jeho držba nepůsobí nikomu újmu. Oproti tomu žalobkyně se po nabytí účinnosti zákona o majetkovém vyrovnání státu s církvemi jako vlastník nechovala, vlastnictví žalované 2) nezpochybnila, byla zcela nečinná a svá domnělá práva uplatnila až v roce 2021.12. Rozhodnutí soudu tak záviselo na závěru, zda jsou naplněny podmínky mimořádného vydržení pozemků, když soud k této otázce provedl všechny účastníky navržené relevantní důkazy. Okolnost, že odvolatelka nabízí jinou verzi zhodnocení důkazů pak nevede ke zpochybnění správnosti napadeného rozsudku. Námitky žalobkyně vyjádřené v odvolání jsou polemikou se skutkovými i právními závěry obvodního soudu, kterou však odvolací soud nepovažuje za důvodnou, neboť zjištění soudu se opírají o důkazy, jejichž korektnost nebyla zpochybněna a opak neplyne ani z obsahu spisu. K tomu, že by byl prokázán nepoctivý úmysl žalované 2