55 Co 89/2024-70 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu o zaplacení částky 8 945 320,47 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 16. 10. 2022 do zaplacení a dále uložil žalobkyni povinnost nahradit žalované náklady řízení 1 800 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.2. Žalobkyně v řízení tvrdila, že s žalovanou od roku 2007 postupně uzavřela tři smlouvy v rámci realizace veřejných zakázek. První a druhá smlouva obsahuje ujednání o smluvní pokutě, na kterou vznikl objednateli nárok v případě, pokud zhotovitel ve stanovené lhůtě nepředloží doklad o sjednání nové bankovní záruky po konci platnosti té předchozí nebo o jejím prodloužení. Žalobce po konci realizace projektu žalované vyfakturoval cenu díla z třetí smlouvy, žalovaná však uhradila tuto cenu díla částečně s tím, že si proti pohledávce žalobkyně započetla několik smluvních pokut, na jejichž uhrazení jí vznikl nárok v letech 2020-2021. Žalobkyně s takovým postupem nesouhlasila a žalovala úhradu rozdílu mezi skutečně uhrazenou částí faktury a tím co bylo žalovanou započteno z titulu smluvních pokut. Dle smlouvy žalované náležela pokuta ve výši 10 % ze sjednané ceny díla, nicméně žalovaná smluvní pokutu sama moderovala a namísto ní požadovala pokutu jen ve výši 0,5 % denně ze sjednané ceny díla za každý den prodlení. Spornou otázkou mezi stranami byl vznik nároku na úhradu smluvních pokut a platnost jejich započtení. Možnost započíst pohledávky z první a druhé smlouvy vůči kterékoliv jiné pohledávce byla ve smlouvách výslovně sjednána.3. Soud I. stupně věc uzavřel tak, že žaloba není důvodná, když smluvní pokuta plnila funkci prevenční i sankční. Samotnou výši smluvní pokuty žalovaná řádně uplatnila a její výši moderovala. Učinila tak s ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu (usnesení tohoto soudu sp. zn. 31 Cdo 927/2016, 33 Cdo 14/2021, 31 Cdo 2273/2022). Soud věc uzavřel tak, že pokuta uplatněná a započtena žalovanou vůči pohledávce žalobkyně je přiměřená, přičemž nelze hovořit o neurčité a nejisté pohledávce, když smlouvy mezi účastníky jednoznačně stanovily způsob výpočtu pokuty a vymezily skutkové okolnosti, na které pokuta dopadá a žalobkyni tak muselo být zřejmé, jaké porušení povinností zakládá oprávnění žalované tento nárok uplatnit. Žaloba byla proto zamítnuta a o nákladech řízení rozhodnuto dle úspěchu ve věci.4. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání, v němž namítla, že nárok na zaplacení smluvních pokut považuje za neopodstatněný z důvodů, které rozvedla již před soudem I. stupně. Dle jejího názoru soud I. stupně nedostatečně zjistil skutkový stav věci, když nepřihlédl ke všem skutečnostem tvrzeným žalobkyní a věc nesprávně právně posoudil. Jednání státu považuje žalobkyně za šikanózní a v rozporu se zásadou poctivého obchodního styku, jakož i se zásadou o dobrých mravech. Navíc autonomie vůle žalobkyně při uzavření smlouvy s žalovanou byla omezená, neboť reálně neměla možnost na smluvním textu cokoliv měnit. Navrhla, aby v odvolacím řízení byl napadený rozsudek změněn a žalobě vyhověno, případně zrušen a věc vrácena soudu I. stupně k dalšímu řízení.5. Žalovaná se k odvolání žalobkyně písemně vyjádřila s tím, že se ztotožnila se skutkovými i právními závěry soudu I. stupně a navrhla, aby v odvolacím řízení byl napadený rozsudek potvrzen.6. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu I. stupně v celém rozsahu, včetně řízení, které předcházelo jeho vydání dle § 212, § 212a odst. 1, 5 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.7. Vycházel přitom ze skutkových zjištění soudu I. stupně, která považuje za úplná a neshledal důvod pro opakování či doplnění dokazování. Ztotožnil se v zásadě i s právními názory a závěry soudu I. stupně.8. Skutková zjištění se opírají o korektně provedené dokazování, když účastníci řízení byli v průběhu doby řádně poučeni ve smyslu § 118a i § 118b o. s. ř., když soud I. stupně správně nepřihlédl k tvrzením a důkazům při koncentraci řízení. Rozhodnutí bylo řádně odůvodněno a nelze ho považovat za nepřezkoumatelné, když jeho odůvodnění vychází ze zásad uvedených v § 157 odst. 2 o. s. ř.9. Z řízení byla osvědčena existence nároku žalované na úhradu smluvních pokut, které byly platně započteny na pohledávku žalobkyně a tu lze proto ze strany soudu považovat za zcela uhrazenou. Započtená výše smluvních pokut nebyla nijak nepřiměřená s ohledem i na shora uvedenou judikaturu nejvyššího soudu. Námitka žalobkyně, že pokuty představují nejistou a neurčitou pohledávku není důvodná za situace, kdy obchodní zákoník v době uzavření těchto smluv takovou právní úpravu neznal.10. Rozhodnutí soudu I. stupně nelze považovat za nepřezkoumatelné i z toho důvodu, když soud I. stupně srozumitelně vysvětlil, proč nepovažuje ujednání o smluvní pokutě za neplatné a zabýval se přiměřeností výše pokut. Bylo nepochybně smluvní povinností žalobkyně v dohodnuté lhůtě doručit žalované bankovní záruku. Pokud tak žalobkyně neučinila porušila svou povinnost, k níž se zavázala ve smlouvě. Vyžadování plnění smluvních povinností ze strany státu nelze hodnotit jako zneužití práva dle § 8 občanského zákoníku či jednání v rozporu se zásadou o dobrých mravech.11. Jak bylo již bylo shora uvedeno výše smluvních pokut byla žalovanou moderována, a to i s odkazem na závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 2273/2022, který dospěl k závěru, že moderaci nelze chápat jako zvláštní případ obsahové kontroly smlouvy, nýbrž jako způsob dodatečné kontroly přiměřenosti konkrétního nároku, když bylo přihlédnuto i k jiným okolnostem než pouze k těm, které byly dány při sjednání smluvní pokuty. Navíc lze souhlasit i s argumentací žalované s odkazem na citovanou judikaturu Nejvyššího soudu, dle níž se každá smluvní pokuta vyznačuje preventivní (nátlakovou funkcí) neboť vytváří na protistranu dodatečný nátlak, aby smluvní povinnosti dostál a neporušil ji. Pokud tyto skutečnosti v obecném rozsahu obvodní soud uvedl, jedná se o obecné vysvětlení institutu smluvní pokuty a o pojmenování jeho základních funkcí, nikoliv o odlišný právní názor ve vztahu k judikatuře nejvyššího soudu s nutností poučení dle ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř., navíc tohoto poučení se v dostatečném rozsahu odvolatelce v průběhu celého řízení dostalo.12. Ze všech těchto důvodů odvolací soud postupoval dle § 219 o. s. ř. a v obou napadených výrocích shledal rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný a potvrdil ho.13. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení vyplývá z ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. a § 151 odst. 3 o. s. ř. a § 224 odst. 1 o. s. ř. Procesně úspěšné žalované byly přiznány náklady za 3 úkony právní služby v paušální výši po 300 Kč dle vyhlášky č. 254/2015 Sb. (vyjádření k odvolání, příprava a účast u odvolacího jednání).