70 Co 337/2024-70 — Městský soud v Praze

1. Rozsudkem označeným v záhlaví soud prvního stupně výrokem I. uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku , částka, spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od , datum, do zaplacení, a to do patnácti dnů od právní moci rozsudku, současně zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky , částka, spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od , datum, . Výrokem II. uložil soud žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku , částka, , do patnácti dnů od právní moci rozsudku.2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení částky , částka, s příslušenstvím jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, způsobenou nepřiměřenou délkou soudního řízení vedeného u Obvodního soudu pro , adresa, pod sp. zn. , spisová značka, . Řízení bylo zahájeno podáním žaloby dne , datum, a dne , datum, bylo usnesením Nejvyššího soudu pravomocně skončeno.3. Podle odůvodnění dospěl soud prvního stupně k závěru, že žaloba je z části opodstatněná. Po provedeném dokazování soud dovodil, že řízení trvalo od , datum, , kdy byla podána žaloba, do , datum, , kdy bylo řízení pravomocně skončeno, tudíž za celkovou délku řízení ke dni vyhlášení rozsudku považoval 8 let 5 měsíců. Sdělil, že dne , datum, Ústavní soud odmítl ústavní stížnost žalobkyně, nicméně toto období 1 roku a 2 měsíců pro nepovažoval posouzení dané věci za stěžejní. Uvedl, že žalobkyně uplatnila nárok ve výši , částka, na poskytnutí zadostiučinění u žalované podáním ze dne , datum, . Žádost žalobkyně byla projednána dne , datum, , přičemž žalovaná konstatovala, že v předmětném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu, proto nároku částečně vyhověla a poskytla žalobkyni zadostiučinění ve výši , částka, . Uzavřel, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu ust. § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., v jehož důsledku vznikla žalobkyni nemajetková újma, kterou je s ohledem na délku řízení nutno odškodnit v penězích. Sdělil, že na délce řízení se zásadní měrou podílel soud, konkrétně Nejvyšší soud, u něhož se spis zdržel 2 roky při prvním dovolání. Soud v předmětném řízení neshledal další relevantní období nečinnosti. Dále poukázal na procesní složitost předmětného řízení, spočívající v podání jak odvolání, tak dovolání, což mělo za následek, že řízení probíhalo na všech stupních soudní soustavy. Nejvyšší soud rozhodoval ve věci dvakrát, přičemž posléze rozhodoval i Ústavní soud. Soud konstatoval zvýšený význam řízení pro žalobkyni, jelikož se původně odškodňované řízení týkalo nezákonného rozhodnutí v , podezřelý výraz, řízení manžela žalobkyně, jenž byl nezákonně trestně stíhán. Při stanovení základní částky vycházel z částky , částka, za rok (za první dva roky trvání řízení vycházel z částky v poloviční výši) a dospěl k základní částce , částka, za 8 let a 5 měsíců trvání řízení. Základní částku snížil soud prvního stupně o 20 % z důvodu procesní složitosti věci a dále přistoupil k zvýšení základní částky o 25 % z důvodu významu řízení pro žalobkyni. Soud tak základní částku zvýšil o 5 %. Výsledkem úvah a výpočtů soudu prvního stupně byla částka , částka, , tedy nad rámec toho, co žalovaná již plnila, přiznal žalobkyni další částku , částka, spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od , datum, do zaplacení. Co do zbytku uplatněného nároku pak žalobu zamítl a o nákladech řízení rozhodl dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř.4. Proti části výroku I. shora uvedeného rozsudku, jíž byla žaloba zamítnuta co do částky , částka, , podala žalobkyně prostřednictvím svého právního zástupce včasné odvolání. Ztotožnila se se soudem prvního stupně, který při stanovení základní částky vycházel z částky , částka, za rok, jelikož šlo o odškodňovací řízení, již řízení odškodňovacího, které trvalo přes osm let. Namítla, že v řízení vedeném u Obvodního soudu pro , adresa, pod sp. zn. , spisová značka, , docházelo k průtahům v řízení jak z důvodu nečinnosti, tak pro to, že některé úkony nebyly činěny koncentrovaně, soustředěně a procesně správně. V řízení absentovala schopnost ujasnit si, co je ve věci podstatné, což vedlo k tomu, že řízení bylo vedeno neúměrně dlouhou dobu a zbytečně probíhalo na více stupních soudní soustavy. Vytkla soudu, že nepřihlédl ke skutečnosti, že původní žalobce se nedožil konce řízení a po dobu svého života sdílel útrapy soudního řízení spolu s nynější žalobkyní. Podotkla, že sdílené útrapy v žádném případě nesnižují útrapy toho, kdo se s nimi má komu svěřit. Zpochybnila aplikovatelnost Stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010, na všechny případy náhrad za nesprávný úřední postup, zejména s ohledem na délku řízení a různorodost životních situací. Konstatovala, že Stanovisko Nejvyššího soudu postrádá jakýkoliv preventivní a výchovný účinek, což je patrné již z přístupu žalované, která v případě prodlevy v jejím rozhodování o žádosti o náhradu škody předem odkazuje poškozené na soud. Dodala, že za této situace Obvodní soud pro , adresa, supluje v prvém sledu příslušný odbor Ministerstva spravedlnosti a stává se součástí moci výkonné, čímž je fakticky vyprázdněno právo účastníků garantované dle čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy. Poukázala na to, že výše náhrady odpovídající jednomu dni, jež je určena Stanoviskem, je v současné době nepatrná a neodpovídá újmě poškozených. Sdělila, že posuzované řízení bylo traumatizující, do smrti původního žalobce způsobovalo újmu nejen jemu, ale i nynější žalobkyni, a toto by mělo být zohledněno v rámci modifikace základní částky, a to i s přihlédnutím k významu řízení předmětu řízení pro poškozeného. Navrhla proto, aby odvolací soud rozsudek v napadené části výroku I. změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku , částka, spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od , datum, do zaplacení, do tří dnů od právní moci rozsudku.5. Proti výrokům I. a II. rozsudku shora uvedeného podala žalovaná včasné odvolání. Předně odkázala na své vyjádření k žalobě ze dne , datum, . Vyjádřila přesvědčení, že soud prvního stupně nesprávně zhodnotil okolnosti řízení, v důsledku čehož došlo k přiznání neadekvátního zadostiučinění. Nesouhlasila s postupem soudu, jímž při stanovení základní částky vycházel z částky , částka, za rok, když tato částka odpovídá dle stávající judikatury a soudní praxe řízením přesahujícím svou délkou 11 let. Namístě je vycházet ze základní částky , částka, za rok. Dále konstatovala, že soud nedostatečně snížil výslednou částku zadostiučinění z důvodu složitosti věci. Uvedla, že soud přistoupil k modifikaci základní částky z důvodu četnosti rozhodování soudů, což lze podřadit spíše pod složitost právní, nicméně již nezohlednil složitost skutkovou a procesní. V této souvislosti poukázala na prováděné dokazování, nutnost vyzývat žalobce k doplňování žaloby a jednotlivých podání a přerušení řízení pro probíhající dědické řízení, odkázala přitom na rozhodnutí Městského soudu v Praze č. j. , spisová značka, . Adekvátním shledala snížení výsledného zadostiučinění z důvodu skutkové, právní a procesní složitosti, včetně četnosti rozhodování soudů minimálně v rozsahu 35-40 %. Namítla, že nebyl prokázán význam řízení pro žalobkyni v takovém rozsahu, jak naznačil soud prvního stupně. Z hlediska významu předmětu řízení pro poškozeného se tento typ řízení neřadí mezi řízení, jímž se přisuzuje zvýšený význam řízení pro účastníky, neboť se jedná o standardní kompenzační řízení. Poznamenala, že jakkoli nelze přehlédnout, že podkladovým řízením bylo odškodnění v , podezřelý výraz, věci, nelze pominout, že se jedná „jen“ o kompenzační řízení. Navyšování základní částky o 25 % z důvodu zvýšeného významu pro žalobkyni považovala za nedůvodné, jelikož takovýto význam nebyl prokázán. Upozornila, že výpočet, resp. procentuální úprava dle bodu 17. rozsudku nedává smysl, a rozsudek je v tomto směru vadný. Navrhla proto, aby odvolací soud rozsudek v napadených výrocích I. a II. změnil tak, že žaloba se zamítá, znovu rozhodl o nákladech řízení a přiznal jí náhradu nákladů řízení nezastoupeného účastníka.6. Žalobkyně se k odvolání písmeně vyjádřila prostřednictvím svého právního zástupce. S odvoláním žalované se neztotožnila a nepovažovala jej za důvodné. K argumentaci, kterou žalovaná zpochybňovala navýšení základní částky na , částka, za rok, sdělila, že samotné stanovisko, od něhož se odvíjí stanovená základní částka v rozmezí , částka, až , částka, , je zastaralé a neodpovídající stávající ekonomické situaci. Dále se ohradila proti žalovanou navrhovanému snížení základní částky v rozmezí 35-40 % z důvodu složitosti věci. Dodala, že sama žalovaná ve svém původním stanovisku základní částku snížila o 30 %. Zopakovala, že v řízení vedeném u Obvodního soudu pro , adresa, pod sp. zn. , spisová značka, docházelo k průtahům v řízení jednak z důvodu nečinnosti, jednak pro to, že úkony nebyly činěny koncentrovaně, soustředěně a procesně správně. Nesouhlasila s námitkou žalované, že navýšení zákl