72 Co 199/2024-92 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem ve znění opravného usnesení ze dne 27. 3. 2024 soud I. stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 119 236 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I), zamítl žalobu co do částky 40 741 Kč, úroku ve výši 5,99 % ročně z částky 157 541 Kč od 20. 9. 2023 do zaplacení, úroku ve výši 15 % ročně z částky 157 541 Kč od 30. 9. 2023 do zaplacení a kapitalizovaného úroku ve výši 3 145,45 Kč od 18. 5. 2022 do 19. 9. 2023 (výrok II), a žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení 3 581,38 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III).2. Soud I. stupně vycházel ze zjištění, že mezi společností Zonky s.r.o. a žalovanou byla dne 5. 8. 2019 uzavřena Smlouva o hotovostním úvěru, na jejímž základě žalované bylo poskytnuto 235 000 Kč s roční úrokovou sazbou 5,99 %. Podle projektu fúze ze dne 4. 5. 2021 došlo ke sloučení společnosti Zonky s.r.o. se společností žalobkyně. Žalovaná se zavázala úvěr splatit v 84měsíčních splátkách ve výši 3 820 Kč vč. měsíčního pojistného ve výši 312 Kč. Dle článku 5. smlouvy mohla žalobkyně odstoupit při prodlení se splacením dvou měsíčních splátek po sobě nebo s prodlením úhrady jedné splátky déle než 3 měsíce. Nedílnou součástí smlouvy byly Úvěrové podmínky. Žalobkyně zaslala žalované dne 20. 9. 2023 dokument pod názvem Ztráta výhody splátek a zesplatnění úvěru, kterým úvěr zesplatnila a informovala žalovanou o možnosti soudního řešení. Žalovaná v průběhu úvěrového vztahu zaplatila žalobkyni částku 33 x 3 508 Kč = 115 764 Kč. Úvěruschopnost žalované žalobkyně zjišťovala výpisem z běžného účtu žalované za období od 1. 5. 2019 do 4. 8. 2019 s z úvěrové zprávy, podle které měla žalovaná sjednaný osobní úvěr od 25. 9. 2017, na který splácela 2 304 Kč měsíčně a zbývalo jí doplatit 144 825 Kč.3. Při právním hodnocení věci soud I. stupně vycházel z aplikace § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (ZoSÚ), ve znění účinném do 23. 4. 2020, judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu ČR. Dospěl k závěru o částečné důvodnosti žaloby. Podle soudu I. stupně totiž žalobkyně náležitě pečlivě nezkoumala úvěruschopnost žalované před uzavřením smlouvy, jak jí ukládá § 86 odst. 1 a 2 ZoSÚ, a to stránku výdajovou. Proto je třeba v daném případě považovat smlouvu o spotřebitelském úvěru za absolutně neplatnou ve smyslu § 580 odst. 1. a § 588 odst. 1 o.z. a provést vypořádání mezi účastníky jako bezdůvodné obohacení ve smyslu § 2991, § 2993 o.z.4. Protože v řízení bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované 235 000 Kč a ke dni ukončení žalovaná smlouvy uhradila celkem 115 764 Kč, na jistině zbývalo uhradit 119 236 Kč. Z toho důvodu soud I. stupně v tomto rozsahu žalobě vyhověl. Zbytek jistiny v částce 40 741 Kč včetně smluvního úroku z prodlení, zákonného úroku z prodlení, smluvní pokuty ve výši 1 500 Kč, dlužného pojistného 936 Kč, žalobu zamítl. Pokud jde o požadavek žalobkyně na zaplacení úroků z prodlení, soud I. stupně uvedl, že vycházel z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, podle kterého ustanovení § 87 odst. 1 ZoSÚ je speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci neprověřených úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok pouze na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších poplatků a úroků, navíc v nové době splatnosti, která je buď dohodnuta mezi stranami nebo v případě sporu určena soudem a neodvisí od výzvy věřitele ale od možností a schopností dlužníka (žalované). Nárok na zákonný úrok z prodlení dle § 1968 a § 1970 o. z. tak věřiteli vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka se splacením poskytnuté jistiny. Protože podle soudu I. stupně mezi účastníky k dohodě o splatnosti povinnosti vrátit poskytnutou jistinu nedošlo a žalovaná ji nevrátila ani na výzvu žalobkyně, vyšel soud I. stupně z toho, že mezi účastníky je spor o stanovení této splatnosti a fakticky ji určil až svým rozhodnutím. Z toho důvodu žalobkyni požadované úroky z prodlení nepřiznal. O nákladech řízení pak rozhodl s odkazem na 142 odst. 2 ve spojení s § 151 odst. 3 o.s.ř., když žalované přiznal 3 581,38 Kč, přičemž tato částka představuje 49,06 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu žalobkyně 74,53 % a úspěchu žalované v rozsahu 25,47 %).5. Proti rozsudku podala žalobkyně včas odvolání, kterým napadla výroky II a III. Soudu I. stupně vytkla nesprávné právní hodnocení věci. Za nesprávné právní posouzení považuje žalobkyně soudem I. stupně popsanou aplikaci ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ. Podle ní pravidlo o času plnění zakotvené ZoSÚ, vyjadřující odchylku od obecného pravidla pro splatnost bezdůvodného obohacení, se použije pouze pro případy, kdy není v možnostech spotřebitele jako dlužníka splnit závazek bez zbytečného odkladu po výzvě věřitele. Žalobkyně tak má za to, že pravidlo o času plnění povinnosti spotřebitele vrátit bezdůvodné obohacení vzniklé z neplatné smlouvy o úvěru se uplatní jen tam, kdy věřitel spotřebitele vyzval k plnění a současně spotřebitel prokázal, že není v jeho možnostech, aby částku uhradil bez zbytečného odkladu po doručení výzvy. Vztah mezi obecnou a zvláštní právní úpravou času plnění lze proto vyjádřit tak, že obecná právní úprava se podpůrně použije tam, kde zvláštní právní úprava nestanoví něco jiného. Zvláštní právní úprava však otázku času plnění nevyčerpává do té míry, že by použití obecné právní úpravy zcela vyloučila.6. Určení možností spotřebitele splnit věřiteli dluh prodlužuje splatnost pohledávky, a tím prospívá i postavení spotřebitele. Jde tedy o skutečnosti, kterých se spotřebitel dovolává jako pro sebe příznivých a přinášejících výhodu. Podle žalobkyně je to právě spotřebitel, kdo je nositelem procesní povinnosti tvrdit a prokázat, jaké jsou jeho možnosti splnit uvedený dluh. V daném případě však soud I. stupně neprovedl žádné důkazy, na jejichž základě by dospěl k závěru, že není v možnostech žalované splatit bezdůvodné obohacení po výzvě věřitele. Žalovaná zůstala během celého řízení pasivní a nijak se k návrhu žalobkyně nevyjádřila. Soud tak měl podle žalobkyně postupovat podle obecného pravidla a přiznat žalobkyni zákonný úrok z prodlení, když žalobkyně žalovanou vyzvala k plnění přípisem ze dne 20. 9. 2023. Z uvedených důvodů žalobkyně navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně v napadeném výroku II změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni úrok z prodlení 15 % ročně z částky 119 236 Kč od 30. 9. 2023 do zaplacení.7. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu I. stupně v mezích podaného odvolání podle § 212, § 212a o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 214 odst. 3 o.s.ř.) a odvolání shledal opodstatněným.8. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle odst. 2 je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.9. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, uvedl, že účelem § 87 ZoSÚ je mj. ochrana spotřebitele spočívající ve zvláštní úpravě vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy. Odkázal přitom na důvodovou správu k uvedenému ustanovení, ve které se uvádí že s ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o.z. (logický výklad). Komentářová literatura uvedené rozvádí v tom směru, že důsledkem porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost žadatele (a tedy soukromoprávní sankcí) je neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru a to, že spotřebitel vrací jistinu úvěru podle svých možností. Pokud je spor o vracení jistiny, rozhodne o jejím splácení soud.10. Odvolací soud se přiklonil k argumentaci žalobkyně v tom smyslu, že ap