94 C 3/2022-116 — Městský soud v Praze

1. Žalobkyně se svou žalobou ze dne 3. října 2022 došlou stejného dne zdejšímu soudu ve znění její změny učiněné podáním ze dne 16. listopadu 2022 došlé soudu stejného dne a připuštěné jeho usnesením ze dne 4. června 2024, čísla jednacího 94 C 3/2022-60, ve znění opravného usnesení ze dne 26. září 2024, čísla jednacího 94 C 3/2022-110, domáhala na žalované zaplacení částky uvedené ve výroku I. tohoto rozsudku z titulu dlužné mzdy a náhrady mzdy za dobu trvání pracovního poměru žalobkyně u žalované. Odůvodňovala pravomoc českých justičních orgánů k projednání věci odkazy na ustanovení § 2 zákona čísla 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém (dále jen ZMPS), v platném znění, v návaznosti na články 20 odstavce 2, 21 bodu 1. písmena a) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) čísla 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských obchodních věcech (dále jen nařízení Brusel I bis), ze kterých citovala. Odkazovala rovněž na ustanovení § 9 odstavce 2 písmena c), § 85a a § 85 odstavce 3 zákona čísla 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.), v platném znění.2. Žalobkyně líčila, že na základě dvou pracovních smluv uzavřených na dobu určitou byla zaměstnankyní žalované v době od 23. března 2020 do dne 21. prosince 2021. Ke dni 23. srpna 2021 s ní žalovaná rozvázala pracovní poměr neplatnou výpovědí bez uvedení jakéhokoliv výpovědního důvodu ve smyslu § 52 zákona čísla 262/2006 Sb., zákoníku práce (dále jen ZP), v platném znění. Určení neplatnosti výpovědi se domáhala v samostatném soudním řízení, ve kterém bylo její žalobě vyhověno. Pracovní poměr žalované tak zanikl až uplynutím sjednané doby určité ke dni 21. prosince 2021. Navíc oznámila žalované dopisem ze dne 23. září 2021 doručeným dne následujícího, že trvá na dalším zaměstnávání. Do konce trvání pracovního poměru jí však žalovaná nepřidělovala práci, čímž nesplnila svou základní pracovněprávní povinnost plynoucí z ustanovení § 38 odstavce 1 písmena a) ZP. Žalobkyni z popsaných důvodů přísluší dle ustanovení § 69 odstavce 1 ZP náhrada mzdy za období od 21. září 2021 do 21. prosince 2021 v částkách po , částka, eurech za každý jednotlivý měsíc, celkem tedy v částce , částka, .3. Žalobkyně doplňovala, že jí žalovaná neuhradila ani mzdu za období trvání pracovního poměru a faktického výkonu práce, tedy za období ode dne 21. srpna 2021 do 20. září 2021 ve výši , částka, . Tato mzda měla být uhrazena šekem, jenž však nikdy nebyl žalobkyni proplacen. Žalovaná své závazky neuhradila ani po zaslání předžalobní výzvy. Další dílčí doplatky představuje částka , částka, za období ode dne 23. března 2020 do dne 20. dubna 2020, tedy za první měsíc trvání pracovního poměru, za který jí žalovaná vyplatila pouze , částka, . Dále za období ode dne 21. března 2021 do dne 20. dubna 2021 jí žalovaná vyplatila mzdu pouze v částce , částka, eura, zůstala jí dlužna částku , částka, eura. Nakonec jí žalovaná dluží částku , částka, za období ode dne 21. května 2021 do dne 20. června 2021, za který jí namísto smluvně sjednané mzdy ve výši , částka, uhradila pouze částku , částka, . Doplňovala, že požaduje úroky z prodlení z jednotlivých dílčích dlužných částek ode dne následujícího po posledním dni kalendářního měsíce bezprostředně následujícího po měsíci, ve kterém vznikl nárok na mzdu či náhradu mzdy s odkazem na ustanovení § 141 odstavce 1 ZP.4. Žalobkyně nesouhlasila s argumentací žalované, že by se na pracovněprávní vztah účastnic řízení mělo aplikovat právo Afghánské islámské republiky. Neobstojí odkaz na ustanovení článku 3 odstavce I. pracovní smlouvy ze dne 21. prosince 2020, podle kterého budou řešeny podle zákonů a předpisů Afghánské islámské republiky pouze otázky nouzového volna a nemocenské dovolené. Ve vztahu k možnosti rozvázat pracovní poměr a ke mzdovým nárokům žalobkyně žádná volba práva učiněna nebyla. Sjedná pracovní smlouva má vztah k právu různých zemí, takže se při určení rozhodného práva postupuje podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) čísla 593/2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (dále jen nařízení Řím I) účinného ode dne 17. prosince 209. Dle jeho článku 3 odstavce 1 platí, že se smlouva řídí právem, které si strany zvolí, přičemž volba může dopadat na celou smlouvu nebo pouze její část. Podle ustanovení článku 8 odstavce 1 nařízení Řím I nesmí být bez ohledu na článek 3 zaměstnanec, zde žalobkyně, v případě pracovních smluv v důsledku volby rozhodného práva stranami zbaven ochrany, kterou mu poskytují ustanovení, od nichž se nelze smluvně odchýlit podle práva, které by v případě neexistence volby práva bylo použito na základě odstavců 2, 3 a 4 tohoto článku, tedy práva. českého. Citovala z ustanovení článku 8 odstavce 2 věty první, odstavců 3 a 4 nařízení Řím I, podle nichž se vztah mezi účastnicemi řízení ze dvou pracovních smluv řídí právem České republiky v otázkách, na které nedopadá výslovně volba práva. Zmiňovala i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. června 2022, spisové značky 31 Cdo 833/2022, v němž dovolací soud uzavřel, že při rozvázání pracovního poměru založeného pracovní smlouvou, jež má vztah k různým zemím a v níž bylo sjednáno místo výkonu práce v České republice, nesmí být zaměstnanec v důsledku volby práva rozhodného podle článku 3 odstavce 1 Římské úmluvy o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy zbaven ochrany, kterou mu poskytují kogentní ustanovení ZP. Závěry Nejvyššího soudu plně dopadají na vztah žalobkyně a žalované.5. Žalobkyně rovněž odmítala námitky žalované a nedůvodná nařčení o účelovosti jejího postupu a o snaze obohatit se na úkor bývalého zaměstnavatele. Žalovaná se žalobkyní neplatně rozvázala pracovní poměr, což potvrdila soudní rozhodnutí vydaná v souvisejícím řízení spisové značky 94 C 2/2021 vedeném rovněž u Městského soudu v Praze. Žalobkyně nepostupuje nijak účelově, pouze se brání nezákonnému jednání žalované a domáhá se svých oprávněných zákonných nároků na doplatek dlužné mzdy a náhradu mzdy ve smyslu § 69 ZP. Odkazovala na odstavce 40., 41. a 43. odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2023, čísla jednacího 2 Co 33/2023-203, podle nichž mezi stranami se sjednaná volba práva týkala jen nouzového volna a nemocenské dovolené, nikoliv celého vztahu založeného pracovní smlouvou. Aplikace cizího práva na celý kontrakt mezi účastnicemi řízení při sjednání pracovní smlouvy dohodnuta nebyla. Jedná se o rozsudek vydaný právě v řízení o neplatnosti výpovědi, kterým Vrchní soud v Praze jako odvolací potvrdil napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. prosince 2022, čísla jednacího 94 C 2/2021-127, jímž soud určil neplatnou výpověď z pracovního poměru danou žalobkyni dopisem žalované ze dne 23. srpna 2021. Citovala z článku 6 odstavce 2 písmena a) Úmluvy o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy čísla 80/934/EHS (dále jen Římská úmluva) se zdůrazněním, že sjednaným místem výkonu práce dle pracovní smlouvy bylo Velvyslanectví Afghánské islámské republiky v Praze, přičemž území zastupitelských úřadů, tedy i velvyslanectví, jsou součástí území přijímajícího státu. Zdůrazňoval nutnost aplikace práva České republiky na vztah mezi účastnicemi řízení s citací článku 10 odstavce 1 písmen b) a c) Římské úmluvy. Doplňovala i citace ustanovení § 109 odstavce 1, § 141 odstavce 1 a § 69 odstavce 1 ZP ohledně úroků z prodlení. Zmiňovala též § 513, 1968 věty první a 1970 zákona čísla 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o.z.), v platném znění. Žalovaná se dostala se splněním oprávněných mzdových nároků žalobkyně do prodlení a stíhá jí povinnost hradit vedle dlužné mzdy či náhrady mzdy též úroky z prodlení jako příslušenství pohledávky podle právního řádu České republiky.6. Žalobkyně rozebírala nedůvodnost argumentace žalované odkazující na příkrý rozpor požadavku na placení úroků z prodlení s právním řádem Afghánské islámské republiky, konkrétně se zásadami islámu s odkazem na verš číslo 2279 obsažený v Sunam ibn majah, svazek 3, hadíth. Podle žalobkyně správný překlad odkazované části textu zakazuje pouze přijímání nadměrných nebo nezákonných úrokových sazeb za půjčené peníze. Nevztahuje se tak na úroky z prodlení se splněním běžného smluvního závazku, ale pouze zákazu lichvy považované za nezákonnou i v českém právním řádu s odkazem na ustanovení § 1796 o.z. a § 218 zákona čísla 40/2009 Sb., trestního zákoníku, v platném znění. Odmítala popsaný způsob překladu zásadních právních pojmů, které mají naprosto odlišný význam a důsledky, jak jej provádí žalovaná. Na pracovněprávní vztah mezi žalobkyní a žalovanou a na práva a povinností z něj plynoucí nedopadají, netýkají se jej ani vzdáleně, neboť se nejedná o půjčení finančních prostředků za nepřiměřeně/nemravný vysoký úrok. Zákonný úrok z prodlení představuje sankci za nesplnění, zde sjednané smluvní povinnosti, na kterou nelze rozhodně nahlížet totožnou optikou jako na lichvu, jež má zcela jiné definiční znaky. Za nepravdivé považovala i tvrzení žalované, že prá