12 Co 200/2025-163 — Městský soud v Praze

1. V záhlaví uvedeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni náhradu škody za psychickou újmu ve výši 2 280 000 Kč (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost uhradit žalované k rukám právního zástupce žalované náhradu nákladů řízení ve výši 150 088,40 Kč (výrok II).2. Soud I. stupně takto rozhodl o žalobě, kterou žalobkyně podala původně ke Krajskému soudu v , adresa, dne 18. 2. 2022 pod sp. zn. , spisová značka, a jíž se domáhala, aby žalované bylo uloženo zaplatit žalobkyni částku 2 800 000 Kč (správně 2 280 000 Kč – pozn. odvolacího soudu) jako náhradu škody. Škodu jí měla způsobit žalovaná tím, že jako insolvenční správkyně žalobkyně vydala nezákonný souhlas ke vstupu na pozemek, který se nachází na adrese , adresa, , parc. č. , číslo, zapsaný na LV č. , číslo, , pro k. ú. , adresa, u Katastrálního úřadu pro , adresa, , , adresa, (dále také též jen „předmětný pozemek“) a tím umožnila, aby na předmětný pozemek vstoupili dne 3. 2. 2020 a dne 1. 9. 2021 exekutoři. Tímto jednáním měla žalovaná žalobkyni způsobit psychickou újmu s následným zhoršením zdravotního stavu vedoucí k její pracovní neschopnosti a k neschopnosti žít řádný život. Exekutoři navíc zničili dveře, zámky, rozbili sklo, a proto požadovala rovněž úhradu částky 20 000 Kč. Žalobkyni tak byla způsobena osobní újma, kterou vyčíslila na částku 2 160 000 Kč. K tomu doplnila, že dluhy řešené v insolvenčním řízení splácela od prosince 2015, insolvenční řízení mělo být ukončeno v prosinci 2020 a každý následující rok od jeho ukončení mohla mít plnou mzdu na plný úvazek. V důsledku jednání žalované tak přišla o mzdu ve výši 12 000 Kč měsíčně za 20 měsíců, tj. o částku 288 00 Kč ročně. O další částky pak přijde do důchodového věku, tj. od září 2022 do srpna 2037, tj. za období 15 let, (12 x 12 měsíců, tj. 144 000 Kč). Celkově se tak jedná o částku ve výši 2 160 000 Kč. Dále žalobkyni vznikla nepřímá osobní újma ve výši 120 000 Kč spočívající v tom, že v důsledku jednání insolvenční správkyně nemohla jet s dětmi dvakrát na dovolenou za částku zhruba ve výši 20 000 Kč a dopřát jim více pohodlí ve svém domově, který vyžadoval opravy, tj. výměnu střešních oken, výměnu nábytku a opravu koupelny, tj. asi 40 000 Kč ročně. Za dva roky se tak jedná o částku ve výši 2 × 60 000 Kč, tj. 120 000 Kč. Celková dlužná částka tak činí 2 280 000 Kč. Další porušení povinností insolvenční správkyně spočívalo ve skutečnosti, že po žalobkyni v rámci insolvenčního řízení požadovala placení 3/5 z hrubé tržby, toho však žalobkyně nebyla schopna, neboť měla pouze malý obchod, ve kterém prodávala oblečení. Žalovaná navíc nepostupovala podle § 285 odst. 3 a 4 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona (dále též jen „insolvenční zákon“), neboť do kupní smlouvy týkající se bytové jednotky žalované sepsané do majetkové podstaty neuvedla, že kupující má povinnost zajistit žalobkyni náhradní byt.3. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s tím, že nárok žalobkyně je nedůvodný. V soupisu majetkové podstaty žalobkyně coby dlužnice v insolvenčním řízení byl sepsán veškerý majetek, a to i podíl o velikosti jedné čtvrtiny na předmětném pozemku náležející žalobkyni. Ve vztahu k němu pak udělila žalovaná coby insolvenční správkyně exekutorovi souhlas se vstupem. Ve věci probíhalo incidenční řízení vedené u Krajského soudu v , adresa, pod sp. zn. , incidenční spisová značka, , které skončilo rozsudkem ze dne 23. 9. 2021, č. j. , incidenční spisová značka, , jímž byla žaloba na vyloučení majetku z majetkové podstaty zamítnuta. Žalovaná následně udělila souhlas soudnímu exekutorovi , tituly před jménem, , jméno FO, z , právnická osoba, ke vstupu na pozemek za účelem výkonu rozhodnutí, a to vyklizení bytové jednotky č. , číslo, podle § 229 odst. 3 písm. c) insolvenčního zákona, jako osoba s dispozičním oprávněním k majetkové podstatě žalobkyně. Bytová jednotka č. , číslo, pak byla zpeněžena jako předmět zajištění v insolvenčním řízení žalobkyně a jejím novým vlastníkem se stala společnost , právnická osoba, , IČO: , IČO, . Žalobkyně byt dobrovolně neopustila, proto nový vlastník podal žalobu na vyklizení, na jejímž základě exekutor vstoupil do bytu. Žalovaná nicméně zpochybnila tvrzení žalobkyně, že z důvodu této újmy nemůže žalobkyně pracovat na plný úvazek, neboť žalobkyně sama požádala o částečný pracovní úvazek z důvodu nevyhovující pracovní doby a dojíždění. Žalovaná postupovala na základě prohlášeného konkursu a konala svoje povinnosti insolvenční správkyně v souladu s insolvenčním zákonem. Neexistuje žádné ustanovení, které by insolvenčnímu správci ukládalo, povinnost poskytnout náhradního bydlení žalobkyni (§ 285 insolvenčního zákona). K tvrzení, že žalovaná po žalobkyni měla neoprávněně požadovat 3/5 z hrubého příjmu, tedy srážky v insolvenci pro přednostní pohledávku, poukázala žalovaná na skutečnost, že tato povinnost vyplývá z ustanovení § 318 ve spojení s ust. § 279 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Krajský soud v , adresa, v bodě tři výroku usnesení č. j. , spisová značka, navíc uvedl, že konkurs žalobkyně bude projednán jako nepatrný konkurs a v odůvodnění zmíněného rozhodnutí zmínil, že žalobkyně v insolvenčním řízení neplnila řádně svoje povinnosti, a proto došlo k prohlášení konkursu.4. Krajský soud v , adresa, usnesením ze dne 14. 12. 2022, č. j. , spisová značka, , které nabylo právní moci dne 20. 12. 2022, vyloučil řízení o žalobě na náhradu škody za způsobenou psychickou újmu k samostatnému projednání. Následně Vrchní soud v , adresa, usnesením ze dne 25. 1. 2023, č. j. , číslo, , jež nabylo právní moci dne 28. 2. 2023, rozhodl, že k projednání této části žaloby jsou věcně příslušné okresní soudy a po právní moci usnesení byla věc postoupena Obvodnímu soudu pro , adresa, k dalšímu řízení.5. Z provedeného dokazování zjistil soud I. stupně následující skutečnosti – usnesením ze dne 12. 4. 2017, č. j. , spisová značka, nařídil Krajský soud v , adresa, konkurz na majetek žalobkyně. Na základě žaloby podané nabyvatelem bytu bylo žalobkyni uloženo vyklidit bytovou jednotku, kterou užívala, rozhodnutím soudu sp. zn. , spisová značka, , které nabylo právní moci dne 24. 1. 2019. Žalobkyně se však dobrovolně nevystěhovala a na základě rozhodnutí sp. zn. , spisová značka, byla nařízena exekuce a na předmětný pozemek vstoupil exekutor. Žalovaná dne 18. 10. 2020 coby insolvenční správkyně udělila soudnímu exekutorovou souhlas se vstupem na pozemek. Krajský soud v , adresa, vydal dne 2. 3. 2023 rozsudek pod sp. zn. 2. 3. 2023 (ve vztahu ke zbytku původního předmětu řízení, tj. v řízení o zaplacení částky 20 000 Kč představující majetkovou škodu za zničené zámky při vstupu na pozemek – pozn. odvolacího soudu), v němž dospěl k závěru, že insolvenční správkyně žádné povinnosti neporušila. (Uvedený rozsudek byl následně zrušen usnesením Vrchního soudu v , adresa, ze dne 21. 8. 2023, č. j. , spisová značka, a věc byla postoupena Obvodnímu soudu pro , adresa, jako soudu věcně příslušnému).6. Poté dospěl soud I. stupně s odkazem na ust. § 318 o. s. ř., ust. § 7, § 9 odst. 1, § 228, § 229 a § 285 odst. 3 a 4 insolvenčního zákona k závěru, že přes poučení dle ust. § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. žalobkyně neunesla břemeno tvrzení a ani břemeno důkazní, neboť řádně netvrdila a ani neprokázala, že by žalovaná porušila nějaké povinnosti jako insolvenční správkyně. Žalobu proto jako nedůvodnou zamítl.7. Výrok o nákladech řízení odůvodnil ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. a tyto přiznal ve věci plně úspěšné žalované, přestože v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že plně úspěšná byla žalobkyně, a to za právní zastoupení advokátem, konkrétně za sedm úkonů právní služby po 17 420 Kč za jeden úkon-za převzetí a přípravu zastoupení, vyjádření ze dne 28. 4. 2023 a ze dne 21. 8. 2023, účast na jednání dne 13. 11. 2023, vyjádření k odvolání a účast na jednání dne 17. 2. 2025 a dne 26. 2. 2025, tj. celkem 121 940 Kč. Po připočtení 21 % DPH tak odměna činila 147 547,40 Kč, k níž náležely režijní paušály včetně DPH ve výši 2 541 Kč. Celkové náklady řízení žalované tak podle soudu I. stupně činily 150 088,40 Kč.8. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání a namítala v něm, že rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že soud I. stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním. Nesprávně totiž vyložil ustanovení § 318 o. s. ř., když dovodil výši částky, kterou měla žalobkyně hradit v insolvenčním řízení k rukám žalované. Takový výklad by totiž žalobkyni fakticky znemožnil podnikat, neboť počítat měsíční odvod z příjmů bez zohlednění nákladů znamená, že by musela dosahovat dvojnásobného obratu oproti nákladům, aby udržela podnikání. Úmyslem zákonodárce však nebylo, aby podnikatel odváděl 60 % příjmů, nýbrž aby se částka odvíjela od zisku. Soud I. stupně nevyužil teleologický výklad, který je jediným logickým a spravedlivým řešením, a tím se dopustil nesprávného právního posouzení. Dále zopakova