13 Co 212/2025-143 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 1 600 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75% ročně od 13. 1. 2024 do zaplacení (výrok I) a na náhradu nákladů řízení částku 158 463 Kč k rukám její zástupkyně (výrok II), obojí do tří dnů od právní moci rozsudku.2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala na žalovaném zaplacení uvedené částky s příslušenstvím (úrokem z prodlení ve výši 14,75% ročně od 13. 1. 2024 do zaplacení) s tím, že s žalovaným (a svými dvěma nezletilými dětmi) partnersky žila od ledna do října roku 2023 zprvu ve svém bytě na adrese , adresa, , poté se (v červnu 2023) všichni společně přestěhovali do bytu (rovněž žalobkynina) na adrese , adresa, . V této době pojali žalobkyně s žalovaným záměr koupit motorové vozidlo „pro potřeby rodiny“. Žalobkyně uvažovala, že by si domů vzala svoji nezletilou sestru žijící v dětském domově, proto uvažovala o sedmimístném vozidlu. Na internetu s žalovaným vyhledali motorové vozidlo tov. značky , název, (dále jen „vozidlo“), které bylo na prodej v autosalonu , právnická osoba, , byli se tam na něj společně podívat a dohodli se, že poté, co žalovaná obdrží prostředky z prodeje prvně uvedeného bytu, pro ni žalovaný vozidlo koupí a přiveze ho. K výplatě kupní ceny bytu na žalobkynin účet došlo dne 25. 9. 2023, v týž den žalobkyně na účet žalovaného převedla částku 1 500 000 Kč, kterou měl žalovaný podle dohody s žalobkyní použít předně na koupi vozidla (1 300 000 Kč), zbývajících 200 000 Kč pak na pořízení vybavení bytu na adrese , adresa, . Dne 25. 9. 2023 žalobkyně žalovanému rovněž zaslala částku 100 000 Kč, kterou měl použít na úhradu svých dluhů, dne 27. 9. 2023 pak ještě dalších 100 000 Kč; k důvodům poukázání posledně uvedené částky žalobkyně uvedla právě jen tolik, že jí o ni žalovaný požádal. Když chtěla žalobkyně v následujících dnech od žalobce předat doklady k vozidlu, žalovaný to odmítl a oznámil jí, že vozidlo bude „napsané“ na něj, neboť žalobkyně nemá řidičský průkaz. Dohodu o pořízení vybavení bytu dodržel jen potud, že koupil stůl se židlemi, pračku a autosedačku. Krátce nato, na konci října 2023, se žalobkyně s žalovaným rozešli, žalovaný si vozidlo odvezl, na výzvy k jeho vrácení (dopis ze dne 15. 11. 2023), resp. zaplacení (vrácení) částky 1 600 000 Kč (posledně předžalobní výzvou k plnění učiněnou dopisem ze dne 5. 1. 2024 s poskytnutím lhůty k plnění do 12. 1. 2024) nereflektoval s nepravdivou argumentací, že mu žalobkyně jak vozidlo, tak veškeré další peníze darovala. Tato (posléze zažalovaná) částka ve výši 1 600 000 Kč sestává z částek 1 300 000 Kč a 200 000 Kč zaslaných žalovanému dne 25. 9 2023 a dále částky 100 000 Kč připsané na jeho účet 27. 9. 2023. Částku 100 000 Kč poukázanou žalovanému dne 25. 9. 2023 na úhradu jeho dluhů žalovaná zpět nežádá, oceňujíc zhruba na ni jeho finanční příspěvek na společné (cca desetiměsíční) partnerské soužití účastníků.3. Soud prvního stupně vyšel po provedeném dokazování, zahrnujícím i účastnický výslech žalovaného, ze zjištění, podle nichž mezi účastníky, v té době partnery, došlo k peněžním transakcím popsaným shora v žalobě, pokud jde o výše částek a data jejich poukázání z bankovního účtu žalobkyně na bankovní účet žalovaného. Vzal rovněž za prokázané, že částka 1 500 000 Kč byla žalobci zaslána za účelem uvedeným v žalobě, tj. za účelem obstarání koupě vozidla a pořízení vybavení bytu, že následně poté, co žalovaný vozidlo koupil, žalobkyně požadovala předání kupní smlouvy, v čemž jí žalovaný nevyhověl, sdělil jí, že vozidlo bude „napsané“ na něj, a konečně, že částku 200 000 Kč na pořízení vybavení bytu použil žalovaný pouze částečně ke koupi stolu, židlí, pračky a autosedačky. Žalovaný žalobkyni přes její výzvy ani vozidlo ani peníze nevrátil.4. Obranná tvrzení žalovaného, že šlo o dar, poskytnutý mu žalobkyní z lásky, jako výraz vděku za péči (mj. i o děti žalobkyně) a podporu v průběhu společného soužití, zahrnující i práce vykonané žalovaným v obou žalobkyniných bytech, soud prvního stupně naopak za prokázaná nevzal s tím, že byla i po poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. podpořena toliko účastnickým výslechem žalovaného. Zdůraznil, že u žalovaným tvrzeného uzavření ústní darovací smlouvy neměl být i podle žalovaného nikdo další. Soud prvního stupně dále uvedl, že tvrzením, podle nichž by žalobkyně po pár měsících vztahu darovala žalovanému z vděčnosti tak vysokou finanční částku, neuvěřil, že to byla žalobkyně, kdo žalovaného po dobu společného soužití beztak finančně saturovala a že se do částky 100 000 Kč, kterou žalobkyně po žalovaném vrátit nechce, „bohatě vejdou“ i jím tvrzené výdaje za zakoupení židlí, stolu, počítače a pračky. Žalovaný podle soudu prvního stupně neprokázal „ani takovou svou snahu, úsilí či výdaje, které by ho snad mohly opravňovat domnívat se, že by mu žalobkyně (resp. kdokoliv) z vděku mohl darovat tak vysokou částku (…) při tak velmi krátkém partnerském vztahu účastníků“. V této souvislosti soud prvního stupně konečně akcentoval, že žalovaný již podle svých tvrzení vozidlo posléze prodal, výtěžek si ponechal a uhrazoval z něj vybavení své (nové) domácnosti. Pokud žalovaný sám opakovaně zdůrazňoval, že vše dělal z lásky, pak k tomu soud prvního stupně uzavřel, že „pravá láska finanční vděk nežádá“. Žalovaným navržený výslech svědkyně , jméno FO, soud prvního stupně neprovedl jako nadbytečný s tím, že nebyla přítomna při uzavření darovací smlouvy a že pokud měla údajně od žalobkyně slyšet, že „žalovaný má konečně auto“, pak ani to by neprokazovalo uzavření darovací smlouvy. Z téhož důvodu (pro nadbytečnost) soud prvního stupně neprovedl ani žalovaným navržený výslech svědka , jméno FO, , pozdějšího partnera žalobkyně, o němž žalovaný ani netvrdil, že by měl o okolnostech týkajících se sporných majetkových transferů mezi účastníky jakékoliv (byť i jen zprostředkované) informace.5. Uvedené soud prvního stupně právně posoudil podle ustanovení § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a uzavřel, že pokud zde za takto zjištěného stavu věci není žádný důvod, na jehož podkladě by si byl žalovaný oprávněn předmětnou (jemu žalobkyní prokazatelně transferovanou) částku ponechat, pak je povinen jí žalobkyni vrátit.6. Proto soud prvního stupně žalobě vyhověl, žalovanou částku uložil žalovanému zaplatit v zákonné lhůtě k plnění spolu s žalovaným úrokem z prodlení (aniž by jeho přiznání právě ve výši 14,75% ročně a právě od 13. 1. 2024 jakkoliv odůvodnil – poznámka odvolacího soudu) a o nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále „AT“), podle nichž přiznal v řízení zcela úspěšné žalobkyni plnou náhradu nákladů řízení, sestávajících ze zaplaceného soudního poplatku za žalobu a nákladů jejího zastoupení advokátem.7. Žalovaný napadl rozsudek včasným a přípustným odvoláním.8. V něm předně namítl, že soud prvního stupně věc nesprávně právně posoudil, pokud se nezabýval otázkou, zda žalobkyně prokazuje svá tvrzení o uzavření dohody s žalovaným o koupi vozidla (tj. dohody mající zjevně příkazní povahu), potažmo tím, zda žalobkyně právně jednala či jedná způsobem opravňujícím ji podle takové dohody transferované prostředky žádat zpět (např. že by od dohody odstoupila). Když už pak soud prvního stupně hodnotil nárok (byť mylně) jako nárok z bezdůvodného obohacení, pak podle žalovaného pochybil, pokud neuvedl, o který způsob (skutkovou podstatu) bezdůvodného obohacení se má jednat. Z pohledu posledně uvedeného deficitu je napadený rozsudek dle názoru žalovaného rovněž nepřezkoumatelný.9. Dále žalovaný vytkl soudu prvního stupně, že v důsledku neprovedení jím navržených důkazů neúplně zjistil skutkový stav věci a dokazování jím provedené nesprávně hodnotil. V řízení najevo vyšlé okolnosti, že žalobkyně neudělila žalovanému plnou moc ani ke koupi vozidla ani k jednání s evidencí motorových vozidel, jsou podle žalovaného v ostrém kontrastu s tvrzením žalobkyně, že jejím skutečným úmyslem bylo nabýt vozidlo do svého vlastnictví, a podle žalovaného spíše svědčí o pravdivosti jeho skutkové verze o společném úmyslu účastníků přenechat poskytnuté prostředky žalovanému k volnému užití. Před svědkyní , jméno FO, se žalobkyně vyjadřovala v tom smyslu, že vozidlo je (bylo) vlastnictvím žalovaného, pročež ji měl soud prvního stupně vyslechnout, stejně jako svědka , jméno FO, (nového partnera žalobkyně), ze kterého by vyplynulo, že s ním žalobkyně navázala intimní vztah ještě před rozchodem se žalovaným, „což se ve vztahu k žalobkyni jeví jako běžný postup (s ohledem na okolnosti navázání partnerského vztahu s žalovaným)“. Závěry, podle nichž „[v]zhledem ke shora uvedenému má soud za prokázané, že žalobkyně převedla na účet žalovaného v době, kdy účastníci byli v partnerském vztahu dne 25.9.2023 částku 1 500 000 Kč, stejného dne částku 100 000 Kč a dne 27.9.2023 částku 100 000 Kč, za účelem obstarání koupě osobního vozidla , název, pro její osobu a za účelem pořízení vyb