14 Co 332/2025-94 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem uložil soud I. stupně žalované zaplatit žalobci 4 687,50 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), zamítl žalobu na zaplacení 109 156,50 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 113 844 Kč od 14.3.2025 do zaplacení (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).2. Žalobou podanou dne 17. 3. 2025 se žalobce domáhá po žalované poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu 113 844 Kč s příslušenstvím z titulu újmy za nepřiměřené délce řízení vedeného Obvodním soudem pro , adresa, pod sp. zn. , spisová značka, (dále také jen „posuzované řízení“).3. Žalovaná ve vyjádření k žalobě ze dne 26. 5. 2025 učinila nesporným, že u ní žalobce dne 4. 2. 2025 uplatnil nárok ve výši 188 844 Kč. Žalovaná nároku žalobce částečně vyhověla stanoviskem ze dne 25.3.2025, když žalobci přiznala zadostiučinění 75 000 Kč. Navrhla zamítnutí žaloby, přiznaná zadostiučinění je přiměřené.4. Soud I. stupně provedl dokazování obsahem spisu Obvodním soudem pro , adresa, sp. zn. , spisová značka, , na jehož skutková zjištění z tohoto spisu odvolací soud odkazuje.5. Soud I. stupně posoudil věc po právní stránce podle § 13 odst. 1 a § 31a odst. 1, 2 a 3 zák. č. 82/1998 Sb. (OdpŠk). V řízení bylo nesporné, že žalobce svůj nárok u žalované řádně předběžně uplatnil dle § 14 odst. 1, 3 OdpŠk.6. Posuzované řízení trvalo od podání žaloby dne 21. 8. 2017 a skončeno bylo dne 6. 12. 2024, tedy trvalo 7 let a 3 měsíce, což je délka již nepřiměřená.7. Při výpočtu výše finančního zadostiučinění vycházel soud I. stupně ze Stanoviska Nejvyššího soudu, sp. zn. Cpjn 206/2010 (dále také jen „Stanovisko“), které stanoví základní částku zadostiučinění v rozmezí mezi 15 000 Kč a 20 000 Kč za jeden rok řízení, za první dva roky částka poloviční. Při délce řízení 7 let a 3 měsíce byla přiznána částka 15 000 Kč ročně (srov. rozsudek NS ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009). Horní hranice doporučeného rozmezí je soudy přiznávána v řízení o extrémních délkách 20 let (srov. rozhodnutí NS sp. zn. 30 Cdo 1320/2011 či 30 Cdo 5440/2014, kde byla základní částka 20 000 Kč/rok přiznána u řízení, jehož délka přesahovala 23 let). Základní částka 17 000 Kč byla přiznána v řízení trvajícím 16 let (rozhodnutí NS sp. zn. 30 Cdo 1612/2009). Zadostiučinění, které by žalobci náleželo, je tedy 93 750 Kč 6 x 15 000 + 3 x 1 250.8. Tuto základní částku soud I. stupně modifikoval. dle kritérií uvedených v § 31a odst. 3 OdpŠk.9. Z hlediska kritéria postupu orgánu veřejné moci obecně se za přiměřenou lhůtu k učinění úkonu soudu považují 3 měsíce. Jen soudy vyšších stupňů, jako je Nejvyšší soud a Ústavní soud, nečiní ve věci jiné úkony než samotné rozhodnutí, za průtah nelze označit dobu jednoho roku od zahájení řízení před těmito soudy (viz SIMON, Pavel. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. V Praze: C.H. Beck, 2019. Právní praxe. ISBN 978-80-7400-768-2. str. 286).10. Soud I. stupně neučinil žádný úkon v období mezi jednáními dne , datum, a dne , datum, , v období mezi jednáními dne , datum, a , datum, . Dále ve věci byl ustanoven znalec až po více než 4 měsících od konání jednání dne , datum, . Jednání nařízené na den , datum, pak bylo zrušeno s ohledem na ochranu zdraví přísedících. Uvedená situace zapříčiněná epidemií COVID-19 však není přičitatelná státu. Dále soud neučinil úkon mezi vydáním usnesení o vrácení náhrady nákladů řízení dne 27. 4. 2023 a konáním ústního jednání dne , datum, . Ve spise byl pak učiněn úřední záznam, proč bylo nařízeno jednání až na tento den (zaplněný jednací kalendář předsedy senátu). Soud si je však vědom, že nepřiměřenou délku řízení lze jen výjimečně omlouvat přetížením konkrétního soudce (srov. rozhodnutí NS ze dne 31. 7. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3151/2016). V případě dovolacího řízení bylo Nejvyšším soudem o věci rozhodnuto po více než roce a půl od předložení spisu prvostupňovým soudem (28. 4. 2021). Tyto dílčí průtahy na straně soudů se již plně projevily v závěru soudu o nepřiměřenosti celkové délky řízení, soud I. stupně proto základní částku již nijak nemodifikoval, neboť by došlo k duplicitnímu posouzení téhož kritéria ve prospěch žalobce.11. Z hlediska významu řízení pro žalobce se jednalo o spor o náhradu újmy na zdraví a současně o pracovněprávní spor, u něhož se vyšší význam v souladu s ustálenou judikaturou civilních soudů presumuje (srov. např. rozsudek NS ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 987/2015, nebo rozsudek NS ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2138/2013). Základní částku byla zvýšena o 15 %.12. Řízení bylo po skutkové stránce složitější. Předmětem žaloby byly peněžité nároky v souvislosti s fyzickým napadením žalobce u zaměstnavatele, jednalo se o bolestné, zadostiučinění za další nemajetkovou újmu, náhradu nákladů spojených s péčí o zdraví a náhradu za ztrátu na výdělku. Bylo prováděno obsáhlejší dokazování listinami, výslechy více svědků i znaleckým posudkem z oboru kybernetika, kriminalistika. Rozsah provedeného dokazování nebyl standardní. Po stránce procesní bylo třeba rozhodnout o svědečném a znalečném. Po stránce právní byla Nejvyšším soudem řešena zásadní otázka procesního práva (zda skutečnost, že osoba, která vystupuje v občanském soudním řízení jako svědek, je zaměstnancem účastníka řízení, odůvodňuje závěr o nevěrohodnosti svědecké výpovědi), která dosud nebyla v rozhodovací praxi vyřešena. V rámci kritéria složitosti (srov. NS ČR, sp. zn. 30 Cdo 1112/2011) soud I. stupně vzal v úvahu, že posuzované řízení probíhalo na třech stupních soudní soustavy, a to opakovaně. Ve věci rozhodovaly soud prvního stupně dvakrát, soud odvolací dvakrát a soud dovolací jednou. Snížením základní částky se do celkového poskytnutého zadostiučinění promítá prodloužení řízení způsobené tím, že jsou (lhostejno kým) podávány opravné prostředky, jejichž vyřízení si objektivně vyžaduje určitou dobu, o niž se řízení prodlužuje. Soud I. stupně proto základní částku snížil o 30 % (z toho 15 % za instančnost).13. Pro chování žalobce soud I. stupně základní částku nemodifikoval. Pokud žalobce doplňoval skutková tvrzení a označoval důkazy na výzvy soudu, činil tak ve stanovených lhůtách, o odročení jednání žádal toliko jednou z důvodu kolize jednání právního zástupce žalobce.14. Žalobci tak náleží přiměřené zadostiučinění ve výši 93 750 Kč minus 15 %, tedy 79 687,50 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaná již žalobci poskytla zadostiučinění ve výši 75 000 Kč, soud žalobci přiznal zbývající částku 4 687,50 Kč.15. Do zbytku 109 156,50 Kč byla žaloba zamítnuta (výrok II).16. Soud I. stupně žalobci nepřiznal zákonný úrok z prodlení dle § 1970 o.z. a § 15 odst. 2 OdpŠk. (výrok II.). K prodlení žalované dochází až marným uplynutím šestiměsíční lhůty určené k předběžnému projednání nároku, která začala běžet dne 4. 2. 2025 a uplynula dne 4. 8. 2025. Žalovaná se tak ke dni vyhlášení rozsudku do prodlení nedostala (srov. rozhodnutí NS ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 2060/2001, rozhodnutí NS, sp. zn. 30 Cdo 3359/2022, či 30 Cdo 895/2023).17. O nákladech řízení (výrok III.) soud I. stupně rozhodl dle § 142 odst. 1, 2, 3 o.s.ř. Výše odškodnění za nemajetkovou újmu závisela na úvaze soudu (plný úspěch do základu nároku), bylo přiznáno 4 867,50 Kč. Ovšem příslušenství, kapitalizované ke dni vyhlášení rozsudku v částce 4 903,08 Kč bylo požadováno bezdůvodně. Jelikož úspěch i neúspěch účastníků byl přibližně stejný, rozhodl soud I. stupně, že žádný z nich nemá právo na náhradu nákladů řízení.18. Žalobce napadl uvedený rozsudek ve výroku II. a III. včasným odvoláním. Namítal následující.Přiznání základní částky zadostiučinění 15 000 Kč za rok představuje nepřijatelný mechanický formalismus a ignoruje závažnost případu, když řízení trvalo přes 7 let, bylo prováděno rozsáhlé dokazování a řízení mělo pro žalobce zásadní význam, když se jednalo kompenzaci zásahu do osobnostních práv spojených se ztrátou zaměstnání a zhoršením psychického stavu žalobce. Měla být přiznána částka 20 000 Kč, tedy za celé řízení 125 000 Kč. Při stanovení výše náhrady by měla být reflektována i vyvíjející se cenová hladina a inflace.Vadně byla základní částka modifikována snížením o 30 % z důvodu složitosti řízení. Tato složitost byla způsobena výhradně na straně soudu, kdy žalobce se snažil urgencemi celý postup zefektivnit. Podávání opravných prostředků, navíc úspěšných (dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu) nelze přičítat k tíži žalobce a nelze tedy v neprospěch žalobce zohlednit, že řízení probíhalo ve více stupních.Průtažné řízení se týkalo újmy na zdraví a pracovněprávních nároků. Do života žalobce mělo mimořádně závažné dopad ztrátou zaměstnání, stigmatizací v pracovním prostředí, dlouhodobou psychickou zátěží a prodloužením doby životní nejistoty, což představuje zvýšení o 30 – 40 %.Příslušenství (úrok z prodlení) bylo zamítnuto nesprávně. Žalovaná plnila 25. 3. 2025, od tohoto okamžiku bylo zřejmé, že dále plnit nebude, a proto byl žalobce nucen podat žalobu. Závěr soudu I. stupně by vedl k absurd