15 Co 269/2025-205 — Městský soud v Praze

1. Soud prvního stupně rozsudkem uvedeným v záhlaví uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 91 384,23 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od , datum, do zaplacení (výrok I), co do částky 38 498 Kč se zákonným úrokem z prodlení od , datum, do zaplacení žalobu zamítl (výrok II) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 46 967 Kč k rukám právního zástupce žalobce ve lhůtě 15 dnů od nabytí právní moci rozsudku (výrok III).2. Uvedeným způsobem soud prvního stupně rozhodl svým v pořadí druhým rozhodnutím o žalobě, kterou se žalobce dle zákona 82/1998 Sb. domáhá vůči státu (po částečném zpětvzetí žaloby) přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 129 882,23 Kč způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce insolvenčního řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , spisová značka, ve věci dlužníka , jméno FO, a to na základě insolvenčního návrhu žalobce v postavení věřitele. Insolvenční řízení trvalo 8 let a 6 měsíců, žalobce v něm vůči dlužníkovi uplatnil pohledávku ve výši 407 500 Kč, která nebyla zpochybněna. Popsanou nepřiměřenou délkou řízení vznikla žalobci nemajetková újma, za kterou požadoval poskytnout zadostiučinění v penězích, když vyšel ze základní částky 17 500 Kč za rok řízení snížené na polovinu za první 2 roky řízení, základní částku zadostiučinění požadoval navýšit o 20 % za jeho pozitivní vliv na délku trestního řízení.3. Dne , datum, žalobce tvrzený nárok předběžně uplatnil u žalované, která ve stanovisku ze dne , datum, konstatovala porušení práva žalobce na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě a toto konstatování považovala za dostatečnou náhradu škody. Postavení žalobce se oproti ostatním věřitelům odlišovalo v blízké obchodní, respektive pracovní provázanosti s dlužníkem, jelikož každý z nich vlastnil poloviční podíl ve společnosti , právnická osoba, IČO , IČO, . Tvrzená nemajetková újma měla spočívat jednak v pochybnostech o vymožení pohledávky s tím, že v úvodu insolvenčního řízení mohl na základě vyjmenovaných skutečností předpokládat vyšší uspokojení, než se mu nakonec dostalo a dále v nejistotě o osud společnosti , právnická osoba4. Žalovaná s žalobou nesouhlasí s odkazem na své stanovisko, kterým shledala za dostačující náhradu nemajetkové újmy formou konstatování porušení práva žalobce na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Navrhla zamítnutí žaloby na základě tvrzení a argumentů podrobně uvedených v bodě 2 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.5. Soud prvního stupně provedl rozsáhlé dokazování zejména obsahem insolvenčního spisu, žalobcem předloženými listinnými důkazy a jeho slyšením, zjištěné skutečnosti podrobně rozvedl bod body 12-36 odůvodnění rozhodnutí, pokud se jedná o doplnění dokazování pod body 38 odůvodnění rozhodnutí, když pozornost zaměřil zejm. na posouzení žalobcem tvrzeného a žalovaným sporovaného významu předmětného insolvenčního řízení pro poškozeného. Poté rozhodl na základě skutkových zjištění a právní argumentace, které jsou uvedeny v písemném odůvodnění odvoláním napadeného rozsudku a které není třeba v zájmu stručnosti opakovat.6. Na základě učiněných zjištění soud věc posoudil podle příslušných ustanovení zákona a konstatoval důvodnost žaloby a nutnost přiznání finančního zadostiučinění za újmu způsobenou nepřiměřenou délkou insolvenčního řízení. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu a Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) uzavřel, že konstatování porušení práva žalobce není dostačující formou náhrady, a to pro nikoliv nepatrný význam řízení. Dle obecného kritéria délky řízení stanovil základní částku zadostiučinění ve výši 112 500 Kč. Základní částku nepovažoval za zjevně nepřiměřenou k okolnostem daného případu ani k zadostiučiněním běžně přiznávaným ESLP. Následně základní částku upravil s ohledem na konkrétní okolnosti případu dle kritérií vyjmenovaných v § 31a zákona. Pokud se jedná o složitost případu (odst. 3 písm. b)) uzavřel, že se jednalo o řízení standardním, které nebylo skutkově ani právně nijak složité, když bylo podáno celkem 14 přihlášek, a to převážně právnických osob. Pokud se jedná o chování poškozeného (odst. 3 písm. c) zákona), vyšel ze zjištění, že žalobce 3× podal návrh na určení lhůty a z pohledu tohoto kritéria uzavřel, že je namístě zvýšit základní částku o 10 %. Pokud se jedná o postup příslušných orgánů, insolvenční soud zavinil v rámci řízení dílčí průtahy, což však bylo zohledněno při úvaze o přiměřenosti délky řízení a z tohoto důvodu proto základní odškodnění korigováno nebylo.7. Pokud se jedná o význam předmětu řízení pro žalobce, tento je dle názoru soudu prvního stupně obecně nižší z ohledem na jeho charakter, když v něm věřitelé hromadně uplatňují své nároky vůči majetku, který tvoří úpadcovu konkursní podstatu. Z důvodu obecného typově sníženého významu řízení, soud prvního stupně snížil výši základního zadostiučinění náležejícího žalobce o 30 %.8. V dalším soud prvního stupně při vyhodnocení kritéria subjektivního významu řízení pro žalobce vyšel z rozsudků Nejvyššího soudu sp. zn. , spisová značka, , z něhož se podává, že v poměrech konkursního řízení obecně platí, že nevyjdou-li v řízení o přiznání přiměřeného zadostiučinění za porušení práva na přiměřenou délku konkursního řízení najevo skutečnosti, z nichž by bylo možné dovodit, že konkursní věřitel mohl v průběhu konkursního řízení důvodně očekávat vyšší míru uspokojení přihlášené pohledávky, je z hlediska významu předmětu řízení pro tohoto věřitele co do výše peněžního nároku určující částka, jaké se mu v konkurzu dostalo na uspokojení jeho pohledávky (bod 42 43).9. Uvedeným způsobem soud prvního stupně dospěl k modifikaci základní částky. Při úvaze o tom, co pro žalobce bylo v „v sázce“ přihlédl k tomu, že žalobce prodal většinu svých nemovitostí nebo je zatížil, on i jeho manželka se zadlužili a majetek investovali do podnikání. Soud uvěřil žalobci, že očekával, že majetek společníka byl takový, že se dostane uspokojení žalobcových pohledávek a bude moci pokračovat v podnikání. Z chování žalobce v průběhu celého insolvenčního řízení, kdy v podnikání pokračoval, ač nedosahoval zisku a za účelem odkupu vypořádacího podílu bývalého společníka a moření dalších dluhů společnosti se i osobně zadlužil, soud prvního stupně vyvodil, že žalobci šlo především o společnost a její zachování a že od insolvenčního řízení očekával, že splní účel v časovém horizontu, který nebude ekonomicky paralyzující. Soud vyhodnotil subjektivní význam pro žalobce jako mimořádně vysoký a pro subjektivní význam základní částku odškodnění navýšil o 30 %.10. Citovanými výpočtem soud prvního stupně základní odškodnění navýšil o 10 %, od čehož odečetl částku 24 115,77 Kč, která byla žalovanou žalobci vyplacena na základě předchozího nepravomocného rozhodnutí soudu (bod 45).11. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení soud prvního stupně odůvodnil ust. § 142 odst.1 o.s.ř., jejich výši vyčíslil pod bodem 49 odůvodnění.12. Proti tomuto rozsudku podali včasné odvolání žalovaná i žalobce.13. Odvolání žalované směřuje proti vyhovujícímu výroku o věci samé I. a nákladovému výroku III. Důvodem podaného odvolání je nesprávné právní posouzení, když žalovaný považuje závěry soudu prvního stupně za výrazný odklon od obvyklého zadostiučinění poskytovaného za nepřiměřenou délku insolvenčního řízení v případech přihlášených věřitelů. Zvýšený subjektivní význam řízení pro poškozeného soud prvního stupně založil na očekávání ohledně vysokého či dokonce plného uspokojení pohledávky žalobce a v jeho zájmu na pokračování v podnikání. K otázce odhadování míry uspokojení pohledávky žalobce vycházel zejména ze svých dojmů (což vyplynulo z účastnické výpovědi). Žalobce věděl, že jeho obchodní partner , jméno FO, má určitý majetek, má dvě dodávky, motorku, jezdí na dovolené, provozuje i další podnikatelskou činnost, současně však uvedl, že již při zvažování podání insolvenčního návrhu věděl, že pan , jméno FO, „dluží spoustě lidem“. Žalovaná je přesvědčena, že relevantní informace o majetku dlužníka mohl žalobce získat teprve z prvních zpráv insolvenčního správce o stavu řízení a hospodářské situaci dlužníka, z nichž se podává, že dlužník nemá významnější majetek, značná část hmotného majetku byla předmětem zajištění ve prospěch jiných věřitelů, závazky jsou evidovány v celkové výši cca 3,36 milionu Kč. Žalobci muselo být zřejmé, že dobytnost pohledávek dlužníka za společností , právnická osoba, , které co do nominální výše představovaly podstatnou část majetku dlužníka, je pochybná, žalobce jakožto společník dobře znal ekonomickou situaci společnosti i povahu těchto pohledávek. Bylo nadevší pochybnost, že činnost společnosti , právnická osoba, je paralyzovaná a že z této podnikatelské aktivity , jméno FO, žádné příjmy nezíská. Pokud dlužník tvrdil, že má příjmy ze zaměstnání u společnosti , právnická osoba, ., insolvenční správce ve zprávě z , datum, uvedl, že dle jeho zjištění dlužník u tohoto zaměstnavatele nikdy nepracoval a