18 Co 266/2025-159 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem obvodní soud uložil žalovanému zaplatit žalobkyni do 3 dnů od právní moci rozsudku částku 46.535,07 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a náklady řízení ve výši 2.827 Kč (výrok II.). Výrokem III. uložil žalobkyni zaplatit doplatek soudního poplatku.2. Takto soud rozhodl o návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu doručeném dne 16. 9. 2024, kterým se žalobkyně po žalovaném domáhala v záhlaví uvedené částky s odůvodněním, že žalovaný nebyl v období od 6. 9. 2018 do 30. 9. 2018 pojištěncem , právnická osoba, , zneužil však průkaz zdravotního pojištění (, název, ) a v uvedeném období neoprávněně čerpal na území , místo, zdravotní služby v žalované výši, které žalobkyně uhradila jednotlivým poskytovatelům zdravotních služeb prostřednictvím , právnická osoba, , a to podle čl. 36 odst. 1 a 2 Nařízení (EHS) č. 1408/71, čímž jí vznikla škoda.3. Soudu I. stupně se nepodařilo zjistit bydliště žalovaného, a proto mu ustanovil opatrovníka z řad advokátů. Opatrovník navrhl zamítnutí žaloby a namítl, že žalobkyně platila pohledávku již promlčenou.4. Soud I. stupně po provedeném dokazování zjistil, že žalovaný byl na území České republiky účasten zdravotního pojištění v období od 2. 5. 2018 do 5. 9. 2018 jako zaměstnanec společnosti , právnická osoba, . V období od 31. 8. 2018 do 30. 9. 2018 mu byla poskytnuta zdravotní péče na území , místo, , a to na základě předložení stále platného Evropského průkazu zdravotního pojištění, ačkoliv v daném období již účasten zdravotního pojištění v České republice nebyl. Žalobkyně uhradila za péči čerpanou žalovanou na území , místo, částku 46.535,07 Kč. Neexistence pojištění byla prokázána dotazy na zjištění dob trvání pojištění. Žalobkyně vyúčtovala žalovanému náklady za neoprávněně čerpanou zdravotní péči fakturou č. , číslo, , která byla žalovanému opakovaně zaslána společně s výzvami k úhradě dluhů. Žalovaný ničeho neuhradil.5. Po právní stránce soud I. stupně odkázal na § 3 odst. 1, 2 a § 12 písm. j) zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, dále jen „zákon č. 48/1997 Sb.“, § 2910 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) a na rozhodnutí Správní komise pro koordinaci systému sociálního zabezpečení č. S9 ze dne 20. června 2013, o postupech poskytování náhrad za účelem provádění článků 35 a 41 nařízení (ES) č. 883/2004, podle kterého žádost o úhradu nelze zamítnout z důvodu, že příslušná osoba již není pojištěna u instituce, která evropský průkaz zdravotního pojištění či dokument prokazující nárok vydala, pokud byly dávky příjemci poskytnuty v době platnosti použitého dokumentu.6. Obvodní soud shledal, že žalovaný porušil povinnost ve lhůtě stanovené § 12 odst. 1 písm. j) bod 12. zákona č. 48/1997 Sb. (tj. do 14. 9. 2018) vrátit žalobkyni průkaz pojištěnce, neboť ke dni 6. 9. 2018 zanikl jeho pracovní poměr a tím zaniklo i jeho zdravotní pojištění (§ 3 odst. 2 zákona č. 48/1997 Sb). Žalovaný předložil neoprávněně držený průkaz pojištěnce zdravotnickým zařízením ve třetím státě (v , místo, ) za účelem čerpání bezplatné zdravotní péče. V době, kdy byla žalovanému zdravotní péče poskytována, tedy od 31. 8. 2018 do 30. 9. 2018, nebyl zdravotně pojištěn ani v domovském státě , název, . Tím, že žalovaný předložil zdravotní průkaz cizího státu, nebyla jeho účast na zdravotním pojištění zdravotnickým zařízením automaticky ověřována. Za této situace nezbylo žalobkyni než v souladu s nařízením evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 (článek 35) a ve smyslu prováděcího nařízení č. 987/2009 náklady vynaložené na zdravotní péči žalovaného uhradit. K námitce neurčitosti poskytnuté zdravotní péče, a tedy výše škody, soud poukázal na rozhodnutí Správní komise pro koordinaci systému sociálního zabezpečení č. S9 ze dne 20. června 2013, podle jehož článku 3 „Jak vysvětluje judikatura Evropského soudního dvora (viz rozsudek ze dne 12. dubna 2005 ve věci C-145/03 „Dědici po Annette Keller proti Instituto Nacional de la Seguridad Social (INSS) a Instituto Nacional de Gestión Sanitaria (Ingesa)“, Sbírka rozhodnutí 2005 Strana I-02529.), dlužná instituce nesmí přezkoumávat, zda je pohledávka v souladu s ustanoveními článku 19 a čl. 27 odst. 1 nařízení (ES) č. 883/2004, neexistuje-li důvodné podezření, že došlo ke zneužívajícímu jednání. Dlužná instituce je následně povinna přijmout informace, z nichž pohledávka vychází, a uhradit ji.“, z něhož vyplývá povinnost žalobkyně částku uhradit. Nalézací soud žalobě v plném rozsahu vyhověl včetně zákonného úroku z prodlení dle § 1970 o. z., přičemž výši úroku stanovil dle nařízení vlády (č. 351/2013 Sb. pozn. odvolacího soudu). O náhradě nákladů řízení účastníků (výrok II.) rozhodl soud podle § 142 odst. 1 a § 151 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), ve spojení s vyhláškou č. 254/2015 Sb.7. Proti tomuto rozsudku podala žalovaný včasné a přípustné odvolání a navrhl, aby odvolací soud napadené rozhodnutí změnil tak, že žalobu zamítne. Podle opatrovníka žalovaného žalovaný v souvislosti se svou dlouhodobou hospitalizací nebyl schopen adekvátně spravovat své záležitosti, pracovní poměr mu byl zřejmě ukončen jednostranně, což nemohl vzhledem ke své hospitalizaci ani ovlivnit, ani zjistit. Nelze mu klást za vinu, že nevrátil průkaz zdravotního pojištění a ani to, že by toto pojištění čerpal neoprávněně. Z údaje, že byl od 1. 10. 2018 znovu řádně zdravotně pojištěn, dovozuje, že nevěděl o skutečnosti, že již není zdravotně pojištěn. S ohledem na uvedené považuje rozhodnutí soudu I. stupně za nepřiměřeně tvrdé a navrhuje, aby bylo upuštěno od povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni úroky z prodlení z žalované částky a náklady řízení.8. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud napadené rozhodnutí potvrdil. K námitce opatrovníka žalovaného ohledně vědomosti žalovaného o ukončení zdravotního pojištění uvedla, že žalovaný čerpal bezplatně zdravotní péči na účet žalobkyně, a i když byl po ukončení hospitalizace znovu pojištěn v , místo, , nepojištěné období přes výzvy žalobkyně neřešil, byl nekontaktní a nečinný, čímž sám zavinil, že žalobkyně musela nárok uplatnit u soudu. Žalovaný měl možnost, pokud by své pojištění aktivně řešil, ovlivnit výši dlužné pohledávky jak do úroků z prodlení, tak nákladů řízení.9. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, postupem podle § 212, § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř., a neshledal odvolání neshledal důvodným.10. Obvodní soud správně dovodil svou mezinárodní příslušnost pro rozhodnutí v této věci s mezinárodním prvkem (žalovaný je státním příslušníkem , stát, s neznámým bydlištěm), a to dle čl. 7 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (tzv. Brusel I. bis), rozhodným právem je právo české dle čl. 4 odst. 1 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 864/2007 ze dne 11. 7. 2007, o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy (tzv. Řím II.).11. Soudem I. stupně obstaraná skutková zjištění jsou dostatečným podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu. Soud I. stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu a zjistil všechny rozhodné skutečnosti, ze skutkových zjištění soudu I. stupně pak vychází i odvolací soud. Rovněž po právní stránce obvodní soud věc posoudil zcela správně, a i v tomto směru lze na odůvodnění napadeného rozhodnutí plně odkázat, a to i co do závěru, že pohledávka není promlčena (viz bod 20 rozhodnutí).12. Dle § 2910 věta druhá o. z. povinnost k náhradě vznikne i škůdci, který zasáhne do jiného práva poškozeného zaviněným porušením zákonné povinnosti stanovené na ochranu takového práva.13. Odvolací soud souhlasí s tím, že žalovaný porušil povinnost stanovenou zákonem (nevrátil průkaz zdravotního pojištění), přičemž tato povinnost je stanovena na ochranu práv žalobkyně před neoprávněným čerpáním služeb na účet zdravotní pojišťovny; tento průkaz žalovaný zneužil právě k čerpání uvedených služeb a způsobil tím žalobkyni škodu v žalované výši porušením ochranného účelu normy. V tomto směru lze odkázat rovněž na ust. § 6 odst. 1, 2 o. z. a § 8 o. z. upravující povinnost jednat poctivě a zákaz zjevného zneužití práva.14. K námitce odvolatele ohledně okolností, které by měly žalovaného oprostit od povinnosti platit příslušenství pohledávky a náklady řízení, je třeba připomenout, že odvolací řízení je vázáno principem neúplné apelace a nelze v něm uplatňovat nové skutečnosti. Otázka odpovědnosti žalovaného za prodlení s vrácením karty zdravotního pojištění a jeho (ne)vědomosti o ukončení pojištění v České republice ze strany zaměstnavatele nebyla opatrovníkem žalovaného zpochybněna ani v rámci jeho vyjádření k žalobě, ani při jediném jednání ve věci, v rámci něhož byli účastníci poučeni o koncentraci řízení. Uvedená skutečnost nevyšla najevo ani v průběhu řízení před soudem I. stupně, byť byly tvrzeny žalobkyní skutečnosti a prováděny jí navrž