20 Co 168/2025-135 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem zamítl soud I. stupně žaloby, kterými se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení 225 000 Kč s příslušenstvím a 168 750 Kč s příslušenstvím a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení 3 600 Kč. Žalobkyně se uvedených nároků domáhala z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež jí měla být způsobena nepřiměřenou délkou daňových řízení ohledně daně z přidané hodnoty (DPH) za zdaňovací období říjen 2014 a listopad 2015. Věci původně sp. zn. 16 C 33/2024 a 16 C 34/2024 byly spojeny ke společnému projednání usnesením soudu I. stupně ze dne 10. 7. 2024 č.j. 16 C 33/2024-32 pod sp. zn. 16 C 33/2024. Žalobkyně tvrdila, že daňové řízení za říjen 2014 trvalo od podání daňového přiznání dne 25. 11. 2014 do podání žaloby (kdy probíhalo řízení o ústavní stížnosti) dne 1. 4. 2024 9 let a 4 měsíce a daňové řízení za listopad 2015 trvalo od podání daňového přiznání dne 27. 12. 2015 do 1. 4. 2024 8 let a 3 měsíce, tudíž byla nepřiměřeně dlouhá, což jí způsobilo nemajetkovou újmu. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby a zdůraznila, že nejistota žalobkyně o výsledku daňového řízení nemohla existovat již od okamžiku podání daňového přiznání až do dne oznámení o zahájení daňové kontroly příslušným správcem daně. Dále namítla, že satisfakce omluvou, kterou žalobkyni poskytla v rámci předběžného projednání nároků, je dostatečná s ohledem na to, že žalobkyně se v souvislosti s přijatými zdanitelnými plněními zapojila do daňového podvodu.2. Soud I. stupně učinil zjištění, popsaná v odstavcích 7. až 13. rozsudku, a vzal za prokázané, že žalobkyně podala u správce daně daňová přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období říjen 2014 a listopad 2015. Správce daně následně zahájil (dne 16.9.2016) daňovou kontrolu, v jejímž výsledku byly vydány správcem daně dne 15. 3. 2017 dodatečné platební výměry, proti nimž se žalobkyně odvolala a odvolací finanční ředitelství je dne 29. 8. 2019 potvrdilo. Správní žaloba žalobkyně ze dne 11. 11. 2019 byla zamítnuta rozsudkem , Orgán veřejné moci, ze dne 16. 9. 2021 a její kasační stížnost ze dne 3. 11. 2021 byla zamítnuta Nejvyšším správním soudem dne 12.1.2024. Žalobkyně podala proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu dne 22. 3. 2024 ústavní stížnost, která byla dne 28. 3. 2024 odmítnuta. Žalobkyně uplatnila nárok u žalované dne 16.8.2023 a žalovaná ve stanovisku ze dne 12.2.2024 uvedla, že v řízení k nesprávnému úřednímu postupu, jelikož jeho délku lze považovat za nepřiměřenou, za což se žalobkyni omlouvá.3. Na tomto skutkovém základě soud I. stupně s odkazem na §§ 5, 13 a 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (náhradový zákon) a judikaturu Nejvyššího soudu konstatoval, že daňové řízení spadá pod čl. 38 odst. 2 Listiny, neboť představuje právním řádem legitimovaný zásah do vlastnictví a dotýká se ústavním pořádkem garantovaného práva na informační autonomii jednotlivce. Do celkové doby trvání řízení je nutné započítat i dobu trvání navazujících soudních řízení a lze na ně vztáhnout závěry stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (Stanovisko), zejména presumpci vzniku nemajetkové újmy. Soud I. stupně poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 28 Cdo 3787/2023-366, podle něhož nejistota daňového subjektu začíná až okamžikem zahájení daňové kontroly, nikoliv samotným daňovým přiznáním, a dovodil, že v posuzované věci lze za počátek řízení označit okamžik zahájení daňové kontroly dne 16. 9. 2016, že řízení trvající od 16. 9. 2016 do 10. 4. 2024 „lze hodnotit jako řízení nepřiměřeně dlouhé“ a lze mít za presumovaný vznik nemajetkové újmy. Dovodil dále, že délka řízení nebyla extrémní, z hlediska složitosti řízení je třeba zohlednit rozhodování o opravných prostředcích a před více stupni soudní soustavy a v konání žalobkyně nelze shledat znaky obstrukčního chování. Konstatoval, že zásadním kritériem pro stanovení formy a případné výše odškodnění v intencích posuzované věci je význam předmětu řízení pro účastníka, neboť odškodnění za nepřiměřenou délku řízení se poskytuje za nejistotu, spojenou s právním postavením poškozeného, která je tím větší, čím větší je pro něho význam předmětu řízení. Význam předmětu řízení pro žalobkyni zhodnotil soud I. stupně jako redukovaný její vědomou účastí na daňovém podvodu. Poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 231/24 ze dne 21. 2. 2024, v němž tento soud aproboval závěr rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 429/2021 o dostatečné satisfakci ve formě konstatování nepřiměřené délky daňového řízení při vědomém zapojení stěžovatelky do daňového podvodu. V posuzované věci uzavřel , Orgán veřejné moci, v rozsudku ze dne 16. 9. 2021, č.j. 31 Af 43/2019-66, že zjištěné skutečnosti nasvědčují vědomosti žalobkyně o podvodném jednání v daném řetězci, neboť mohla a měla vědět, že obchodní transakce jsou jím zatíženy. Postup žalobkyně v posuzovaných obchodních transakcích byl natolik neobvyklý, až nelogický, že nasvědčuje závěru o její vědomosti o detekovaném podvodu na DPH. Žalobkyně převážnou většinu své ekonomické činnosti v kontrolovaném období realizovala v zahraničí (cca 90%), avšak podle zjištění správce daně v roce 2014 neinvestovala do své propagace v zahraničí žádné finanční prostředky, v roce 2015 investovala cca 400 000 Kč a roce 2016 částku 1 216 Kč, oproti tomu v tuzemsku investovala za období let 2014, 2015 a 2016 (do května 2016) do své propagace částku ve výši téměř 14 milionů korun, přičemž sporné reklamní služby byly cíleny na tuzemsko. Tento závěr byl aprobován Nejvyšším správním soudem v rozsudku č.j. 3Afs 343/2021 ze dne 12. 1. 2024 i usnesením Ústavního soudu č.j. II. ÚS 827/24 ze dne 28. 3. 2024. Soud I. stupně uzavřel, že žalobkyně mohla vědět a pravděpodobně i věděla, že se účastní daňového podvodu, neboť její postup v posuzovaných obchodních transakcích byl natolik neobvyklý, že nemohlo jít o pouhou podnikatelskou neobratnost, a její jednání bylo úmyslné (ve formě úmyslu nepřímého), i kdy však šlo o vědomou nedbalost, nevylučuje to minimalizaci významu předmětu řízení s důsledkem neposkytnutí finanční kompenzace. S ohledem na minimální význam předmětu řízení pro žalobkyně shledal soud I. stupně žalovanou poskytnutou omluvu dostatečnou kompenzací za újmu, způsobenou žalobkyni nepřiměřeně dlouhým řízení. Žaloby proto zamítl a podle § 142 odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (o. s. ř.) přiznal procesně úspěšné žalované náhradu nákladů řízení ve specifikaci, popsané v odstavci 25. rozsudku.4. Žalobkyně podala proti rozsudku včasné odvolání. Namítla (krom zpochybnění pověření zaměstnance příslušné organizační složky žalované s poukazem na to, že je datováno před zahájením sporu) nesprávné posouzení subjektivní stránky jejího jednání s poukazem na to, že u daňových podvodů postačí k odepření nároku na odpočet daně vědomá nedbalost. S odkazy na judikaturu Nejvyššího soudu dovozovala, že se na daňovém podvodu nepodílela v nepřímém úmyslu, který jí nebyl prokázán a že jí lze vytýkat v souvislosti s ním pouze ledabylost a nedostatečnou pozornost při kontrole smluvních ujednání ohledně poskytnutí reklamy, kterou z neopatrnosti nakoupila u neseriózního dodavatele. Žalobkyně se tak dopustila protiprávního jednání pouze z nedbalosti, přičemž pojem daňového podvodu nelze chápat totožně pro účely daňového a trestního řízení. Z obsáhlou citací judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu dovozovala, že uvedená skutečnost pro ni neminimalizuje význam předmětu posuzovaného řízení a soudu I. stupně vytýkala, že pečlivě neprověřil subjektivní stránku její účasti na daňovém podvodu. Dovozovala dále, že v případě jejího úmyslného jednání zkracujícího daň bylo povinnosti daňových orgánů podat trestní oznámení, což neučinily a že soud I. stupně nesprávně nezohlednil ve formě odškodnění zásah do jejího práva coby pachatelky daňového deliktu na účinné vyšetřování ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu. Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a přiznal jí oba uplatněné nároky spolu s náhradou nákladů řízení.5. Žalovaná navrhla potvrzení napadeného rozsudku. Námitky žalobkyně k pověření zaměstnance organizační složky označila za nesmyslné, neboť žádná omezení při udělení pověření z ustanovení § 21a odst. l a 3 o.s.ř. nevyplývají. Zdůraznila, že v daném případě se ze strany žalobkyně jednalo o rozsáhlou míru podvodného jednání, kterou nelze rozumně ani ekonomicky vysvětlit a její účast na daňovém podvodu byla vědomá, což je zřejmé z toho, že ačkoliv svou ekonomickou činnost realizovala z 90% v zahraničí, vynaložila na svou propagaci na zahraničních trzích v rozhodném období oproti částce 13 853 161 Kč v tuzemsku pouze 400 342,88 Kč. Žalovaná poukázala na skutkově a právně obdobný případ, o němž bylo shodně rozhodnuto Obvodním soudem pro Prahu l pod sp.zn. 79 C 33/2022, Mě