21 Co 159/2025-80 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 24 572 Kč se splatností 60. den po právní moci rozsudku (výrok I), zamítl žalobu co do částky 30 181,14 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 40 768,45 Kč od 6. 8. 2023 do zaplacení a s úrokem ve výši 30 % ročně z částky 34 432,06 Kč od 27. 7. 2023 do zaplacení (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo (výrok III).2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala na žalovaném zaplacení částky 54 753,14 Kč s příslušenstvím jako dluhu vyplývajícího ze smlouvy o úvěru č. , hodnota, , která byla uzavřena dne , datum, mezi žalovaným a společností , právnická osoba, ., IČO , IČO, (dále též „právní předchůdce žalobkyně či věřitel“) a na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 35 000 Kč, který se žalovaný zavázal splatit ve 48 splátkách po 2 607 Kč měsíčně zahrnujících též sjednaný obchodní úrok, Anonymizováno, a poplatky za pojištění schopnosti splácet úvěr. Jelikož se žalovaný dostal do prodlení se splácením úvěru, byl úvěr prohlášen za okamžitě splatný k datu 26. 7. 2023 a žalovaný byl vyzván k úhradě nové jistiny ve výši 40 768,45 Kč, dlužného poplatku za pojištění ve výši 960 Kč a smluvní pokuty za zesplatnění úvěru ve výši 998 Kč. Žalovaný nárok dále zahrnoval smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z nové jistiny úvěru za období od 27. 7. 2023 do 16. 5. 2024 ve výši 13 024,69 Kč. Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalobkyní byla dne 29. 6. 2023 uzavřena smlouva o postoupení pohledávky, kterou došlo k postoupení uvedené pohledávky věřitele za žalovaným na žalobkyni. Žalovaný od uzavření úvěrové smlouvy zaplatil věřiteli celkem 10 428 Kč.3. Žalovaný se ve věci nevyjádřil, ve sporu zůstal nečinný.4. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla dne 17. 12. 2022 uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě věřitel poskytl žalovanému, který byl spotřebitelem úvěr ve výši 35 000 Kč. Úvěr byl žalovanému vyplacen dne 19. 12. 2022. Žalovaný se zavázal úvěr splácet po dobu 48 měsíců v měsíčních splátkách po 2 607 Kč, jež zahrnovaly úrok ve výši 73,97 % ročně a poplatek za pojištění ve výši 320 Kč. Celkem měl žalovaný věřiteli zaplatit 109 776 Kč. Před uzavřením úvěrové smlouvy vyplnil věřitel se žalovaným tzv. hodnocení klienta, dle něhož měl žalovaný příjem 19 000 Kč měsíčně a výdaje 8 188 Kč měsíčně (životní minimum 4 620 Kč a náklady na bydlení 3 568 Kč). Žalovaný uváděl, že je zaměstnán na dobu neurčitou a má vlastní bydlení. Žalovaný svůj příjem doložil potvrzeními o bankovních transakcích, z nichž vyplývalo, že v měsících září, říjen, listopad 2022 byl v pracovní neschopnosti a pobíral nemocenské dávky, v květnu 2022, červnu 2022 a prosinci 2022 obdržel výplatu od zaměstnavatele , právnická osoba, Ke dni 15. 12. 2022 neprocházel lustrací v registru , podezřelý výraz, , v nebankovním registru klientských informací měl vysoké skóre a spadal do segmentu s nízkým rizikem. Žalovaný byl dne 26. 7. 2023 věřitelem vyzván k okamžité úhradě dluhu pro prodlení delší než 65 dnů. Dne 29. 6. 2023 byla pohledávka za žalovaným postoupena žalobkyni a žalovanému bylo postoupení pohledávky oznámeno. V prosinci 2022 činila průměrná úroková sazba úvěrů poskytovaných bankami domácnostem v období 1 rok až 5 let 10,26 % ročně.5. Po právní stránce věc posoudil podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále „o. z.“) a podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále „zákon o spotřebitelském úvěru“).6. Uvedl, že mezi právním předchůdcem žalobkyně jako poskytovatelem a žalovaným byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru podle § 2395 a násl. o. z. a podle § 2 a násl. zákona o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě byla žalovanému poskytovatelem poskytnuta částka 35 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal splácet dohodnutým způsobem. Konstatoval, že podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet. Podle § 87 citovaného zákona pak platí, že pokud poskytovatel poskytne spotřebiteli úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou zákona, je smlouva neplatná. Dle citovaného ustanovení dále platí, že k neplatnosti přihlédne soud i bez návrhu a že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem.7. Soud prvního stupně tedy z úřední povinnosti zkoumal, zda poskytovatel úvěru dostál své povinnosti posoudit úvěruschopnost žalovaného. Dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobkyně této své povinnosti řádně nedostál, neboť z předložených dokladů o příjmu žalovaného plynulo, že žalovaný měl v posledních šesti měsících před uzavřením smlouvy příjem ze zaměstnání pouze v červnu 2022 ve výši 22 676 Kč a v prosinci 2022 ve výši 19 884 Kč. Mezitím pobíral pouze nemocenské dávky. Právní předchůdce žalobkyně přes tuto skutečnost dále majetkovou a příjmovou situaci žalovaného nezkoumal, spokojil se s tím, že žalovaný má příjmy, aniž zkoumal jejich povahu. Je přitom pravděpodobné, že žalovaný žádal o úvěr právě proto, že došlo k výpadku jeho pravidelných příjmů z důvodu nepříznivého zdravotního stavu. Z úřední činnosti bylo soudu prvního stupně známo, že žalovaný je žalobkyní žalován o zaplacení dluhu z jiné úvěrové smlouvy, který byl zesplatněn dříve než dluh v předmětném sporu (věc sp. zn. 30 C 284/2024), což svědčí o tom, že žalovaný nebyl v době poskytnutí úvěru schopen dodržovat podmínky předmětné úvěrové smlouvy a právní předchůdce žalobkyně by si toho byl vědom, pokud by dodržoval zákonem vyžadovanou míru pečlivosti.8. Jelikož právní předchůdce žalobkyně dostatečně nezkoumal úvěruschopnost žalovaného, je úvěrová smlouva podle § 81 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru absolutně neplatná a žalovaný je povinen vrátit věřiteli pouze jistinu úvěru. Pokud mu byla poskytnuta částka 35 000 Kč a žalovaný zaplatil 10 428 Kč, je povinen žalobkyni zaplatit toliko částku 24 572 Kč, a to v době přiměřené jeho poměrům. Soud prvního stupně tuto dobu stanovil podle své úvahy v délce 60 dnů od právní moci rozsudku, neboť žalovaný zůstal ve věci zcela nečinný. Ve své úvaze zohlednil výši dlužné částky ve vztahu k době, za kterou by si průměrná osoba byla schopna na splacení dluhu ušetřit.9. O nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 2 o.s.ř., neboť žalobkyně byla ve sporu poměrně neúspěšná, avšak žalovanému náklady řízení nevznikly.10. Proti výroku II tohoto rozsudku v rozsahu zamítnutí žaloby co do zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 24 572 Kč od 30. 4. 2024 do zaplacení podala žalobkyně včasné a přípustné odvolání.11. Uvedla, že závěr soudu prvního stupně o neplatnosti úvěrové smlouvy nenapadá. Nesouhlasila však s tím, že jí nebyl přiznán nárok na zaplacení zákonného úroku z prodlení z přiznané částky. Za důležitou považovala skutečnost, že žalovanému nevznikla povinnosti k vrácení poskytnuté jistiny teprve rozhodnutím soudu, ale daleko dříve na základě výzvy žalobkyně k vrácení peněžitého dluhu. Pokud by jistina dluhu nebyla splatná před podáním žaloby, nemohla by být povinnost k jejímu zaplacení žalovanému uložena. Žalovaný byl vyzván k zaplacení dluhu v souvislosti s oznámením o postoupení pohledávky ze dne 16. 4. 2024, které mu byl odesláno téhož dne. Nejpozději třetí den od odeslání výzvy se výzva dostala do sféry dispozice žalovaného. Po marném uplynutí lhůty 10 dnů, která mu byla k zaplacení dluhu poskytnuta se žalovaný dostal do prodlení podle § 1970 o. z. minimálně z částky bezdůvodného obohacení. Žalovaný byl následně vyzván k úhradě dluhu předžalobní výzvou ze dne 28. 5. 2024 s lhůtou k zaplacení do 12. 6. 2024. Žalovaný měl dostatečný prostor minimálně k vrácení poskytnuté jistiny.12. Žalobkyně dále namítla, že žalovaný v řízení před soudem prvního stupně netvrdil ani neprokazoval, že by neměl možnosti a schopnosti vrátit poskytnutou jistinu ve lhůtě, kterou mu dala žalobkyně. Vyjádřila názor, že břemeno tvrzení a důkazní o možnostech vrátit jistinu nesl žalovaný, který své poměry zná a bylo na něm, aby v rámci sporného řízení tyto tvrdil a prokazoval. Žalobkyně se domnívala, že soudu nepříslušelo domýšlet za žalovaného, jaké byly jeho schopnosti zaplatit dluh, pokud pro to neměl podklady ve zjištěném skutkovém stavu. Věřitel ve sporu nesl břemeno prokázání, že žalovaného řádně vyzval ke splnění pohledávky. Jako absurdní se jeví, aby věřitel znal v okamžik výzvy reálné majetkové poměry dlužníka, který byl nekontaktní.13. Postupem soudu prvního stupně bylo žalobkyni uloženo nepřiměřené břemeno jdoucí k její tíži, nadto fakticky nesplnitelné, čímž došlo k zásahu do práva na spravedlivý proces. K tomu odkázala na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 167/96, jehož závěry rozvinul v nálezu sp. zn. IV. ÚS 14/17. Pouká