22 Co 45/2024-381 — Městský soud v Praze

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhá určení, že je vlastníkem jedné poloviny stavby bez č. p. a č. e., způsob využití „garáž“, stojící na pozemku parc. č. , číslo, zapsaném na LV č. , číslo, , a jedné poloviny stavby bez č. p. a č. e., způsob využití „garáž“, stojící na pozemku parc. č. , číslo, zapsaném na LV č. , číslo, , vše v katastrálním území , adresa, , obec , adresa, , zapsaných na LV č. , číslo, (obojí společně dále jen „Garáž“). V podrobnostech jsou tvrzení a argumenty žalobkyně předestřeny v bodě 1 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.2. Žaloba původně mířila proti žalovanému , adresa, (dále jen „původní žalovaný“) jakožto osobě zapsané jako vlastník Garáže v katastru nemovitostí. Ten s žalobou nesouhlasil a navrhoval její zamítnutí na základě tvrzení a argumentů uvedených v bodě 2 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.3. V průběhu řízení dne 5. 7. 2023 původní žalovaný zemřel. Usnesením soudní komisařky , tituly před jménem, , jméno FO, ze dne 2. 10. 2023, č. j. , spisová značka, , bylo na základě dohody dědiců rozhodnuto, že osobou oprávněnou ke správě celé pozůstalosti po původním žalovaném je , Jméno žalované, . Soud prvního stupně proto v souladu s ust. § 107 odst. 1 a 2 o. s. ř. rozhodl svým usnesením ze dne 5. 10. 2023, č. j. , spisová značka, , tak, že v řízení bude pokračováno s ní jakožto osobou oprávněnou ke správě pozůstalosti po původním žalovaném.4. Soud prvního stupně rozsudkem uvedeným v záhlaví určil, že žalobkyně je vlastníkem jedné poloviny Garáže (výrok I) a uložil žalované povinnost nahradit náklady řízení žalobkyni ve výši 63 949 Kč (výrok II). Takto rozhodl soud prvního stupně na základě skutkových zjištění a právní argumentace, které jsou uvedeny v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a které není třeba v zájmu stručnosti opakovat.5. Žalovaná napadla rozsudek soudu prvního stupně v celém jeho rozsahu včasným a přípustným odvoláním. Namítá, že soud prvního stupně sice provedl stranami navržené důkazy, avšak dle názoru žalované je naprosto chybně zhodnotil, neposoudil je ve vzájemných souvislostech a pro svůj závěr si vybral jen některé, aby ostatní zcela ignoroval. Také absolutně rezignoval na posouzení věrohodnosti svědků. Původní žalovaný v letech 1989 až 1990 jako stavebník Garáž (de iure i de facto) postavil a zkolaudoval. Kolaudací tedy vznikla nová samostatná budova Garáže, kterou bylo možno zapsat do katastru nemovitostí. Nato byl původní žalovaný zapsán do katastru nemovitostí jako vlastník Garáže. Zápis vlastnického práva původního žalovaného ke Garáži do katastru nemovitostí zabezpečoval jeho otec, , jméno FO, . Původní žalovaný je jako stavebník Garáže zapsán v katastru nemovitostí dodnes, a to od roku 1998. Tvrzení žalobkyně, že Garáž v roce 1990 postavil otec původního žalovaného, bylo dle názoru žalované vyvráceno nepochybnými důkazy, které soud prvního stupně provedl, ale ze kterých vyvodil buď závěry nesprávné, anebo žádné. Konkrétně se jedná o žádost původního žalovaného a jeho manželky o přidělení pozemku parc. č. , číslo, , k. ú. , adresa, , do osobního užívání, a dále o stavební povolení a kolaudační rozhodnutí na Garáž a její přístavbu a podpisy původního žalovaného na dalších souvisejících dokumentech. O tom, že zápis původního žalovaného do katastru zařizoval jeho otec, svědčí i žádost o zápis záznamem práva k nemovitosti podaná dne 8. 7. 1996 na katastrální úřad, kterou podepsal otec původního žalovaného, ovšem evidentně za žadatele – původního žalovaného, když ve formulářové žádosti uvedl osobní a kontaktní údaje původního žalovaného a připojil k ní jako přílohu kolaudační rozhodnutí na garáž znějící na původního žalovaného. Dalším zásadním důkazem je dopis ze dne 9. 2. 1998, kterým otec původního žalovaného doplnil katastrálnímu úřadu doklady potřebné pro zápis vlastnického práva původního žalovaného do katastru nemovitostí jako vlastníka Garáže. Podle žalované je evidentní, že oba výše uvedené dokumenty podepsal svým typickým podpisem otec původního žalovaného. Soud prvního stupně tyto zásadní důkazy při svém rozhodování opomenul a ve svém rozhodnutí vyvodil přesný opak toho, co tyto důkazy prokazují. Dále soud prvního stupně vyvodil nesprávné skutkové a právní závěry ohledně zkoumání originárního nabytí vlastnického práva ke Garáži. To, že stavbu garáže realizoval, řídil a hradil původní žalovaný, bylo prokázáno svědeckými výpověďmi svědků , jméno FO, , , jméno FO, , , tituly před jménem, , jméno FO, a , jméno FO, , a dále doklady o nákupu materiálu na stavbu Garáže předloženými původním žalovaným. I přes výše uvedené důkazy soud prvního stupně založil své rozhodnutí na úvaze o tom, že Garáž stavěla celá rodina, a přiřknul poloviční účast na výstavbě Garáže rodičům původního žalovaného a poloviční účast jemu samotnému. Nebylo ovšem nijak prokázáno, nakolik se rodiče původního žalovaného finančně podíleli na stavbě Garáže, anebo že by se kdy chtěli považovat za originární spoluvlastníky garáže. Pokud jde o darovací smlouvu z roku 1995, pak je dle žalované zřejmé, že na základě této smlouvy rodiče původního žalovaného darovali polovinu rodinného domu na adrese , adresa, , a přilehlých pozemků žalobkyni (své dceři). Pokud jde ale o stavbu Garáže, pak nemohli rodiče původního žalovaného převést na žalobkyni něco, co jim nepatřilo. O tom, že by vlastníkem Garáže měl být ještě někdo jiný než původní žalovaný, nebyly provedeny žádné relevantní důkazy. Dle názoru žalované tak soud prvního stupně vyvodil ze zmatečné darovací smlouvy z roku 1995 skutečnosti, které z ní nevyplývají. K otázce mimořádného vydržení žalovaná uvádí, že žalobkyně se finančně podílela až na přístavbě ke Garáži. Nato původní žalovaný umožnil žalobkyni přístavbu bezplatně užívat, aniž by si ujednali dobu, po kterou ji bude užívat, anebo k jakému účelu. Tuto přístavbu používá žalobkyně dodnes. Vznikla tedy konkludentně výprosa podle § 2189 o. z. Původní žalovaný je od roku 1998 řádně veden v katastru nemovitostí jako vlastník Garáže; katastr nemovitostí je veřejný seznam, přičemž podle § 980 o. z. neznalost zápisu v něm nikoho neomlouvá. Žalovaná je tak přesvědčena, že žalobkyně se svojí žalobou pokouší v rozporu s ust. § 993 o. z. účelově proměnit v trvalé právo to, co jí bylo povoleno jen výprosou. Na rozdíl od soudu prvního stupně má žalovaná za to, že se s odkazem na ust. § 1095 o. z. nemůže „proužívat“ k vlastnickému právu k cizí stavbě osoba, které umožní užívání této stavby (detenci) vlastník této stavby zapsaný v katastru nemovitostí – takový uživatel od počátku ví, že užívá cizí věc. Žalovaná tak spatřuje nepoctivý úmysl žalobkyně v její snaze „prosoudit se“ účelově ohledně Garáže z evidentního práva detentora na základě výprosy do pozice vlastníka. Navrhuje proto, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, nebo aby napadený rozsudek změnil tak, že se žaloba v celém rozsahu zamítá a žalované se přiznává náhrada nákladů řízení.6. Žalobkyně navrhuje potvrzení rozsudku soudu prvního stupně. Tvrzení žalované, že původní žalovaný byl de facto i de iure stavebníkem Garáže, je v rozporu se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně. Žalobkyně svá tvrzení opřela o celý soubor důkazů, a to nejen svědeckých výpovědí, ale i dalších listinných důkazů. Žádná z listin odkazovaných žalovanou nemůže nade vší pochybnost prokázat, kdo byl stavebníkem ve veřejnoprávním smyslu. Jak konstatoval soud prvního stupně v napadeném rozsudku, není rozhodné, komu bylo adresováno rozhodnutí o stavebním povolení, neboť při posuzování vlastnických a jiných právních vztahů ke stavbě vzniklé společnou činností více osob je třeba vycházet z obsahu dohody uzavřené mezi těmito osobami. Ze žádné z žalovanou odkazovaných listin nevyplývá, že by úmyslem osob podílejících se na stavbě Garáže bylo, aby se jejím výlučným vlastníkem stal právě původní žalovaný. Naopak záměrem a vůlí všech zúčastněných bylo – jak správně dovodil soud prvního stupně –, aby Garáž vlastnila a užívala i žalobkyně v rámci spravedlivého rozdělení nemovitostí mezi ní a původním žalovaným. Žalobkyně nemohla do roku 1989 nabýt vlastnické právo k nemovitosti v České republice, proto předmětné nemovitosti do svého vlastnictví nabyli její rodiče a původní žalovaný. Až na základě darovací smlouvy z roku 1995 rodiče žalobkyně a původního žalovaného realizovali jimi zamýšlené rozdělení majetku mezi své děti tak, aby každý měl poloviční podíl na domu a Garáži, přičemž u Garáže se počítalo s tím, že v ní bude bydlet právě žalobkyně se svým tehdejším manželem. Co se týče držby vlastnického práva ke Garáži a její nástavbě ve vztahu k otázce vydržení, byla tato ničím nepřerušená a nikým nezpochybněna. Žalobkyně zde od roku 2006 trvale bydlí. Naproti tomu původní žalovaný Garáž nikdy neužíval. Žalobkyně má tak právo na ochranu své dobré víry a legitimního očekávání, že je vlastníkem ideální poloviny Garáže, která na ní byla převedena v roce 1995 darovací smlouvu jejími rodiči a se kterou vyslovil