23 Co 197/2025-159 — Městský soud v Praze

1. Soud I. stupně rozsudkem ze dne 1. 4. 2025, č. j. , spisová značka, , určil, že žalobci jsou v režimu společného jmění manželů spoluvlastníky pozemku parcelní číslo , číslo, , druh pozemku, ostatní plocha, jiná plocha o výměře 51 m2, nacházejícího se v katastrálním území , adresa, , obec , adresa, , který vznikl na základě geometrického plánu číslo , číslo, vyhotoveného , tituly před jménem, , jméno FO, , který tvoří nedílnou součást tohoto rozsudku (výrok I) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům na náhradě nákladů řízení částku 157 039 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobců (výrok II).2. Soud I. stupně takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobci domáhali na žalované určení vlastnického práva k pozemku parc. č. , číslo, , druh pozemku, ostatní plocha, jiná plocha o výměře 51 m2, nacházejícího se v katastrálním území , adresa, , obec , adresa, (dále jen „Pozemek“), který je dle katastru nemovitostí zapsán ve vlastnictví žalované, z titulu vydržení tohoto pozemku. Žalobci jsou spoluvlastníky pozemků parc. č. , číslo, a , číslo, , jehož součástí je budova č. ev. , číslo, v k. ú. , adresa, (dále jen „Pozemky žalobců“), kdy tyto zakoupili v roce 2014 od společnosti , právnická osoba, . v podobě a rozsahu, jak je tato společnost sama užívala od roku 1998, včetně zbudovaného oplocení. Až 6. 1. 2023 byli žalobci upozorněni ze strany žalované, že mají neoprávněně užívat část jejího pozemku p. č. , číslo, , k. ú. , adresa, (dále také jen „Pozemek žalované“) v rozsahu cca 50 m2, přičemž je žalovaná vyzvala k zaplacení náhrady za užívání části Pozemku žalované. Z geometrického zaměření vyplynulo, že žalobci skutečně užívají část Pozemku žalované v rozsahu 50,8 m2 (dále také jen „Sporný díl“), avšak dle žalobců tento drží na základě dostatečného právního titulu a užívají v dobré víře a v mezidobí došlo k mimořádnému vydržení Sporného dílu žalobci.3. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s tím, že žalobci mohli mít již v roce 2014 pochyby o skutečné výměře Pozemků žalobců, neboť výměra Sporného dílu není k poměru rozlohy Pozemků žalobců nijak zanedbatelná. Žalobci si mohli ověřit skutečný stav a rozlohu všech pozemků v daném místě, nadto jim dle kupní smlouvy z roku 2014 měla být předána i související dokumentace, z níž by tyto informace taktéž vyplynuly. Žalobci tak ohledně užívání Sporného dílu nemohli být v dobré víře. Žalobci Sporný díl drželi od roku 2014, přičemž v roce 2023 byli kontaktováni žalovanou, nebyla tedy ani dodržena zákonem předpokládaná desetiletá lhůta pro vydržení. Pakliže se žalobci odvolávají na předchozí držbu Sporného dílu právním předchůdcem, pak naopak tato skutečnost taktéž vede k nedůvodnosti žaloby, neboť pokud právní předchůdce sám Sporný díl vydržel, pak se vydržení již nemohou úspěšně domáhat jeho nástupci.4. Soud I. stupně na základě provedeného dokazování v rozsudku specifikovanými listinami, místním šetřením a výslechem svědka , jméno FO, učinil skutková zjištění uvedená pod body 4 až 6 odůvodnění rozsudku, na něž odvolací soud v zájmu stručnosti odkazuje. Po právní stránce soud I. stupně na věc aplikoval ust. § 993, § 994, § 1095, § 1096 odst. 2 a § 3066 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) a zabýval se základní otázkou, zda jsou v případě žalobců splněny podmínky pro mimořádné vydržení dle § 1095 o. z., a to: (i) neprokázání právního důvodu, na kterém se držba držitele zakládá; (ii) neprokázání nepoctivého úmyslu držiteli; (iii) doba držby trvá dvojnásobně dlouho, tj. v případě nemovitosti 20 let. Soud I. stupně konstatoval, že institut mimořádného vydržení je jedním z druhů vydržení vyplývající z definice držby jako takové dle § 994 o. z., přičemž na rozdíl od držby, která je řádná, poctivá a pravá, je u mimořádného vydržení vyloučen požadavek na řádnou držbu a poctivá držba je dle zákonodárce vztažena jen na prokázání nepoctivého úmyslu. Nadále by však měla být splněna držba pravá, přičemž konstatoval, že pravost držby se presumuje, přičemž v projednávané věci žalovaná netvrdila, že by se žalobci vetřeli v držbu svémocně, vloudili se v ní potajmu nebo lstí nebo se snaží proměnit ve vlastnictví pozemek poskytnutý jim výprosou, tudíž měl tuto podmínku za naplněnou. K otázce absence nepoctivého úmyslu, soud I. stupně konstatoval, že tento nelze slučovat s negativním vymezením poctivé držby, ani s pojmem dobré víry bez dalšího, přičemž citoval jak důvodovou zprávu k o. z., tak právní teorii, dle níž mimořádně může vydržet i ten, kdo není přímo přesvědčen, že vykonává právo, které mu náleží, nesmí však držet ve zlém úmyslu. Dle soudu I. stupně žalobci věděli, že jim nesvědčí vlastnické právo ke Spornému dílu, avšak předchozí nakládání žalobců se Sporným dílem nelze považovat za jednání s nepoctivým úmyslem, neboť držbu vykonávali v přesvědčení, že jí nepůsobí nikomu újmu. Nepoctivý úmysl žalobců nebyl prokázán ani ze samotného vzhledu místní situace zjištěné při místním šetření, neboť Sporný díl byl k ostatním Pozemkům žalobců připojen v rámci uceleného funkčního celku průmyslového areálu, obehnaného betonovým plotem, zbudovaného staršího data. Dále soud I. stupně dospěl k závěru, že je možné žalobcům započíst vydržecí dobu jejich předchůdce (, právnická osoba, .), jenž se chopil držby od roku 1998, neboť u něj nebyly splněny podmínky vydržení z důvodu chybějícího platného právního titulu a délky držby. Soud I. stupně proto dospěl k závěru, že žalobci splnili i s ohledem na § 3066 o. z. i třetí podmínku pro mimořádné vydržení, a proto žalobě vyhověl.5. O náhradě nákladů řízení rozhodl dle § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy přiznal náhradu nákladů v řízení úspěšným žalobcům, které tvoří soudní poplatek ve výši 5 000 Kč, odměna advokáta, ohledně níž vyšel z tarifní hodnoty ve výši 234 000 Kč snížené o 20 % dle § 12 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb. (dále jen „a. t.“), a to celkem za 10 úkonů právní služby učiněných do 31. 12. 2024, a za 6 úkonů právní služby učiněných po 1. 1. 2025, náhrada hotových výdajů [(10 x 300 Kč) + (6 x 450 Kč) a náhrada 21% DPH.6. Proti rozsudku podala včasné a přípustné odvolání žalovaná z důvodů dle § 205 odst. 2 písm. b), e) a g) o. s. ř. Namítá, že žalobci s ohledem na skutkové okolnosti případu Pozemek nevydrželi. Žalobci mohli mít pochybnosti již od chopení se držby v roce 2014, když výměra Sporného dílu oproti výměře Pozemků žalobců není zanedbatelná a Pozemek nebyl předmětem kupní smlouvy. Žalobci mohli náhledem do katastru nemovitostí a dokumentů, které byly součástí předání Pozemků žalobcům, být obeznámeni s rozsahem a výměrou zakoupených nemovitostí. Žalobci byli rovněž v roce 2023 kontaktováni žalovanou s výzvou o zaplacení úhrady za užívání Sporného dílu, přičemž od zakoupení Pozemků žalobců v roce 2014 neuplynula zákonná vydržecí doba. Nesouhlasí se závěrem soudu I. stupně, že žalobcům je možné započíst vydržecí dobu jejich předchůdce (, právnická osoba, .), neboť toto by bylo možné pouze tehdy, pokud by právní předchůdce sám nesplnil podmínky vydržení, a nestal se tak vlastníkem věci, což soud I. stupně nezohlednil. Ve vztahu k nákladovému výroku nesouhlasí se závěrem soudu I. stupně ohledně tarifní hodnoty sporu ve výši 234 000 Kč, když předmětem řízení je určení vlastnického práva k nemovitosti, tudíž se za tarifní hodnotu považuje částka 50 000 Kč (dle § 9 odst. 3 písm. a/ ve spojení s § 9 odst. 4 písm. b/ a. t.). Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobu zamítne a žalované přizná náhradu nákladů před soudy obou stupňů.7. Žalobci se k odvolání žalované vyjádřili tak, že navrhli potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného. Ve vztahu k námitce dobré víry žalobců, resp. jejich právního předchůdce odkázali na skutečnost, že zakoupili ucelený výrobní areál ohraničený zdí, a to ve stavu, jak jej řadu let jejich právní předchůdce užíval, jak potvrdil i svědek , jméno FO, . Žalobci tak neměli žádné pochyby o tom, že areál je užíván jejich předchůdcem po právu a jejich držba byla pravá. Právě s ohledem na rozměry Sporného dílu a při vynaložení obvyklé péče a technických prostředků dostupných v roce 2014 nebylo možno dovodit, že žalobci nejsou vlastníky a nekupují Sporný díl, neboť jeho výměra je s ohledem na výměru celého areálu zanedbatelná a v toleranci vyplývající z judikatury Nejvyššího soudu. Žalovaná nikdy vlastnické právo ke Spornému dílu neuplatnila. Žalobci a jejich předchůdce pak drželi Sporný díl bez nepoctivého úmyslu, přičemž právní předchůdce žalobců nemohl splnit podmínky mimořádného vydržení, neboť tento institut v té době neexistoval. K námitce tarifní hodnoty odměny za právní úkon uvedli, že tarifní hodnotu ve výši 50 000 Kč lze užít pouze tehdy, není-li hodnota nemovitosti známa. V daném případě však sama žalovaná hodnotu pozemku určila pro účely možného prodeje žalobcům. V tomto směru odkázali na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 5275/2007.8. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání napadený rozsudek včetně předcházejícího řízení podle § 212 a §