25 Co 305/2025-175 — Městský soud v Praze

1. Soud prvního stupně v záhlaví označeném rozsudku rozhodl tak, že žalobu, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobci částku 93 450 EUR s přísl., zamítl (výrok I.), a uložil žalobci povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 295 905,50 Kč (výrok II.).2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení uvedené částky na základě tvrzení, že zakoupil v České republice od žalované vozidlo , název, , barva červená na základě kupní smlouvy ze dne 22.1.2021. Žalobce byl se žalovanou dohodnut, že poté, co bude vozidlo registrováno ve , stát, , požádá žalovaná o vrácení DPH při vývozu a DPH ve výši 93 450 EUR bude žalovanou v České republice žalobci vrácena. Žalobce nemohl registraci ve , stát, provést, protože neměl technické osvědčení , Označení, vozidla vydávané výrobcem, které je podle tamních předpisů k registraci nezbytné a které měla žalovaná žalobci při koupi vozidla předat. V důsledku nedodání potřebných dokladů k vozidlu, konkrétně technického osvědčení (, Označení, ), byl žalobce nucen za účelem registrace zaplatit znovu DPH ve , stát, ve výši 93 450 EUR, přestože již DPH zaplatil v České republice v rámci kupní ceny.3. S ohledem na přítomnost cizího prvku – státní příslušnosti žalobce –soud prvního stupně dovodil příslušnost českých soudů k projednání věci a rozhodnutí o jejím meritu z prorogační dohody účastníků uvedené v čl. 2.1. kupné smlouvy. Ta byla učiněna v souladu s čl. 25 bodem 1. nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2019 (nařízení Brusel I bis). Rozhodné právo si účastníci platně [ve smyslu čl. 3 bodu 1. nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 (nařízení Řím I)] sjednali v čl. 2.1. kupní smlouvy, a to právo české.4. Při svém rozhodování soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce dne 3. 12. 2020 objednal u žalované vozidlo , název, . Žalobce byl panem , jméno FO, , zaměstnancem žalované, před samotnou objednávkou a následně i v objednávce a kupní smlouvě seznámen s tím, že kupní cena vozidla ve výši 538 450 EUR, kterou žalovaný zaplatí, obsahuje také DPH. Celou kupní cenu žalobce zaplatil ještě před podpisem kupní smlouvy. Při osobní schůzce proběhlé dne 8. 1. 2021 mezi žalobcem, panem , jméno FO, a jednatelem žalované panem , jméno FO, si žalobce vozidlo prohléhl a měl k němu obvyklé dotazy. Současně byl dojednán také převoz vozidla do , stát, , dotaz ohledně DPH žalobce nevznesl. Žalovaná se při osobní schůzce nezavázala DPH žalobci vrátit či požádat českou finanční správu o její vrácení. Dne 22. 1. 2021 byla podepsána kupní smlouva, vystavena faktura na kupní cenu včetně DPH a žalovanou bylo vozidlo dopraveno do , stát, . Technický průkaz vozidla žalovaná zaslala žalobci dne 2. 2. 2021 poštou, a současně mu elektronicky zaslala kopii , Označení, listu. Půl roku po prodeji vozidla žalobce vyzval žalovanou k vrácení DPH ve výši 93 450 EUR, neboť musel dne 11. 8. 2021 znovu zaplatit DPH ve , stát, , jelikož by mu bez jejího zaplacení vozidlo nezaregistrovali. , jméno FO, zaslal dne 22. 10. 2021 po několika dalších urgencích žalobci k podpisu hlášení podle § 19 zákona o DPH o dodání žalobcem zakoupeného vozidla do , stát, , které poté s podpisem žalobce předal účetnímu oddělení. Další kroky v této věci žalovaná nečinila a žalobci zaplacenou daň nevrátila.5. Právně zjištěný skutkový stav soud prvního stupně soud prvního stupně posoudil podle §§ 1 odst. 1, 555 odst. 1, 556 a 2079 odst. 1 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (o. z.), a dospěl k závěru, že strany mezi sebou dne 22. 1. 2021 uzavřeli platnou kupní smlouvu, kterou bylo převedeno na žalobce vlastnické právo k vozidlu , název, , za což žalobce zaplatil žalované kupní cenu ve výši 538 450 EUR včetně DPH. O tom, že je DPH součástí kupní ceny a že tuto daň musí zaplatit, žalobce věděl, neboť nejen, že byl na tuto skutečnost upozorněn předem panem , jméno FO, , ale také byla tato informace uvedena v závazné objednávce a kupní smlouvě. Žalobcem tvrzenou skutečnost, že se žalovaná k vratce částky ve výši zaplacené DPH zavázala, se nepodařilo v řízení prokázat. Ani tvrzení žalobce, že závazek k vratce DPH vyplynul ze samotné kupní smlouvy, resp. z významu doložky „VAT deductible“, nebylo lze přisvědčit. Z kupní smlouvy totiž takový závazek nevyplývá a doložka v tomto znění má v daňovém prostředí mezinárodně ustálený význam, a tedy, že lze od kupní ceny odečíst DPH v případě, že je osoba nabyvatele jeho plátcem. Pokud žalobci význam této doložky nebyl znám, měl povinnost jej zjistit. Tvrdil-li v závěrečném návrhu, že měl být o tomto významu jakožto spotřebitel poučen, jde o účelovou změnu tvrzení, ke které soud mj. po koncentraci řízení nesmí přihlížet. Sám žalobce v řízení zprvu tvrdil, že byl o DPH a jeho osudu žalovanou poučen, posléze pak konstatoval, že o placení daní dostatečně poučen nebyl. V tomto směru však došlo ke změně skutkových tvrzení, a to po koncentraci řízení. V rámci řízení pak bylo prokázáno, že žalobci byla kupní cena vozidla sdělena jasně a srozumitelně včetně zahrnutí DPH, kterou měl žalobce povinnost zaplatit. S ohledem na uvedené proto soud prvního stupně neshledal žalobu důvodnou.6. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné a přípustné odvolání, ve kterém namítal, že soud prvního stupně nesprávně právně věc posoudil. V důsledku nesprávného zhodnocení procesní situace soud při ústním jednání pominul otázku spotřebitelské smlouvy, nedal možnost účastníkům argumentovat k jejímu výkladu, ačkoliv pak v písemném odůvodnění svého rozhodnutí na kupní smlouvu jako na spotřebitelskou nahlíží, provádí její výklad, řeší alternativy výkladů smluvních ustanovení. Soud prvního stupně také pochybil, když se odmítl zabývat daňovými předpisy. Žalobce žaloval stále stejný nárok, jehož vznikem byla skutečnost, že zaplatil DPH, ačkoliv k tomu nebyl povinen. Na takový skutek lze pohlížet různým právním pohledem, a to takovým, že se buď žalovaná zavázala vrátit žalobci DPH, kupní smlouva je v části zaplacení DPH v rozporu se zákonem či žalovaná způsobila žalobci škodu.7. K odvolání žalobce se vyjádřila žalovaná tak, že nesouhlasí s názorem žalobce, že závěry soudu prvního stupně nejsou správné. Obě strany byly soudem prvního stupně poučeny o koncentraci řízení při jednání dne 23. 4. 2024 s tím, že žalobci byla poskytnuta lhůta 30dnů k doplnění překladu textových a audio zpráv z konverzace se žalovanou. Koncentrace byla prolomena dne 13. 11. 2024 poskytnutím lhůty podle § 118a odst. 3 o.s.ř., a to pouze co do prokázání tvrzení o tom, že se žalovaná zavázala požádat správce daně o vrácení DPH a tu následně vrátit žalobci. Tvrzení žalobce, že neměl být žalovanou v souladu s předpisy chránícími spotřebitele řádně poučen o DPH, jsou nepřípustnou novotou. Ze smyslu právní úpravy ochrany spotřebitele pak jistě nevyplývá, že by měli být chráněni lidé jako je žalobce, který je vrcholným manažerem a jedním z nejbohatších lidí ve , stát, . Žalobce byl povinen uhradit DPH v České republice (tomu odpovídala odpovědnost i žalované jakožto plátce), neboť nebyly splněny podmínky pro osvobození od daně, zejména pak nebyl podepsán vyžadovaný formulář. Ujednání ve smlouvě, stejně tak jako objednávka a komunikace se žalobcem zcela jasně hovořilo o povinnosti žalobce daň uhradit, s čímž také po projednání věci se svým daňovým poradcem vyslovil souhlas. V řízení také nebylo postaveno najisto, zda žalobce vůbec DPH ve , stát, zaplatil.8. Odvolací soud přezkoumal podle § 212 a § 212a zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (o. s. ř.), v záhlaví označený rozsudek i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.9. Odvolací soud se předně ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o pravomoci českých soudů o věci jednat a o věci rozhodnout, a s jeho závěrem o aplikaci českého práva jako práva rozhodného (z důvodu hospodárnosti odvolací soud odkazuje na v záhlaví označený rozsudek).10. Při posuzování toho, co je vlastním předmětem civilního řízení, je třeba mít na zřeteli, na základě jakých skutkových tvrzení se svého nároku žalobce, coby pán sporu (tzv. dominus litis) domáhá. Ve sporném řízení, ovládaném dispoziční zásadou, platí, že soud je vázán žalobou, přičemž nárok v ní uplatněný je charakterizován vylíčením skutkových okolností, jimiž žalobce svůj nárok zdůvodňuje. Tím se rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout, a které v případě, že budou prokázány, umožňují žalobě vyhovět. Skutkovým základem vylíčeným v žalobě ve spojitosti se žalobním petitem je pak vymezen základ nároku uplatněného žalobou, který je předmětem řízení (a na takovém skutkovém základě je věcí žalovaného, zda a případně v jakém rozsahu se konkrétně uplatněnému nároku bude bránit). Soud je vázán tzv. skutkem, jak byl vymezen žalobcem při plnění jeho povinnosti tvrzení. Bez změny žaloby soud nemůže přiznat plnění z jiného skutkového základu než toho, který je žalobcem vymezen, neboť by tak r