35 Co 326/2025-223 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalované zaplatit jí částku 137 389 Kč spolu s příslušenstvím (výrok I). Žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 42 773,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně žalované (výrok II).2. Rozhodl takto o žalobě podané dne 28. 11. 2024, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 137 389 Kč jako bezdůvodného obohacení, které mělo vzniknout v důsledku neplatnosti pojistné smlouvy , podezřelý výraz, č. , hodnota, uzavřené dne , datum, . Pojistné činilo 1 100 Kč měsíčně, celkem žalobkyně zaplatila 398 288 Kč, zatímco žalovaná jí vyplatila odkupné ve výši 260 899 Kč. Pojistné bylo investováno do finančních fondů, jejichž hodnota se odvíjela od tzv. podílových jednotek, přičemž žalobkyně jako pojistník nesla investiční riziko. Výplata pojistného plnění byla vázána na registraci pojistné události, jejíž načasování záviselo výlučně na vůli žalované. Žalobkyně namítala netransparentnost systému oceňování podílových jednotek, rozdíl mezi nákupní a prodejní cenou ve výši 5 %, skryté poplatky a nejasné ujednání o provizích zprostředkovatelům. Uvedené skutečnosti považovala za zneužívající ujednání ve smyslu čl. 3 Směrnice Rady 93/13/EHS o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách a § 56 odst. 1 obč. zák.3. Žalovaná nárok neuznala, tvrdila, že smlouva byla platná, podmínky jasné a že žalobkyně nikdy nepožádala o vysvětlení zásad pro stanovení výše pojistného dle § 12 odst. 3 zákona č. 37/2004 Sb.4. Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování a s odkazem na § 39 zákona č. 40/1964 Sb. občanského zákoníku, ve znění účinném ke dni uzavření pojistné smlouvy (dále jen „obč. zák.“), a § 2, § 37 zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě, uzavřel, že smlouva neobsahovala rozdělení pojistného na část určenou pro pojistnou ochranu a část investiční, ani informace o výši poplatků. Odkaz na sazebník umístěný v sídle žalované nepovažoval za dostatečně prokazatelný způsob seznámení se s obsahem smlouvy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1566/2017). Soud prvního stupně konstatoval, že ujednání o pojistném je podstatnou náležitostí smlouvy, a její absence způsobuje neplatnost celé smlouvy. Soud prvního stupně dále odkázal na rozsudek SDEU ze dne 2. 2. 2023, sp. zn. C-208/21, který zdůrazňuje nutnost poskytnutí jasných informací o povaze investičních rizik. Neposkytnutí těchto informací představuje klamavou obchodní praktiku ve smyslu čl. 5 odst. 4 směrnice 2005/29. Žalobkyně tyto informace obdržela až při konverzi smlouvy dne 27. 3. 2019, kdy došlo ke změně obsahu smlouvy na NN Smart UM5C. V této fázi si mohla učinit úsudek o ekonomickém výsledku pojistně-investičního záměru, což soud prvního stupně považoval za rozhodný okamžik pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby.5. Soud prvního stupně s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. III. ÚS 2127/21, podle něhož nelze počátek běhu promlčecí lhůty automaticky spojovat s uzavřením smlouvy, stanovil počátek běhu promlčecí lhůty na den 27. 3. 2019, kdy došlo ke konverzi smlouvy. Vzhledem k tomu, že žalobkyně uplatnila nárok až po uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby (§ 107 obč. zák.) a žalovaná se promlčení dovolala (§ 100 odst. 1 věta druhá obč. zák.), soud prvního stupně žalobu jako nedůvodnou zamítl.6. O nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a přiznal žalované právo na jejich plnou náhradu.7. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné a přípustné odvolání, ve kterém namítala nesprávné právní posouzení věci, zejména v souvislosti s počátkem běhu subjektivní promlčecí doby podle § 107 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku. Soudu prvního stupně vytkla, že dovodil počátek běhu subjektivní promlčecí doby z konverze pojistné smlouvy ze dne , datum, , kdy došlo ke změně produktu z , podezřelý výraz, na , podezřelý výraz, . V rámci této změny byly explicitně uvedeny výše rizikového a investičního pojistného, připojena byla modelace vývoje hodnoty podílových jednotek, odkupného, poplatků a celkové částky zaplacené na pojistném. Soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně mohla z těchto informací učinit závěr o ekonomickém výsledku pojistně-investičního záměru a o neplatnosti původní smlouvy.8. Žalobkyně namítala, že soud prvního stupně vycházel pouze z objektivních okolností (nikoliv z prokázané subjektivní vědomosti žalobkyně o vzniku bezdůvodného obohacení), i když odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2127/21, který rozlišuje mezi znalostí skutkových okolností a vědomostí o důsledku, tedy o bezdůvodném obohacení. Podle žalobkyně nebylo prokázáno, že by si v roce 2019 mohla učinit právní závěr o neplatnosti smlouvy, neboť jako právní laik nemohla rozpoznat vady právního charakteru bez odborné pomoci.9. Žalobkyně dále poukázala na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2429/23, který rozlišuje mezi obohacením a bezdůvodným obohacením. Argumentovala, že modelace pojištění je nezávazný dokument, ze kterého nelze automaticky dovozovat vědomost o bezdůvodném obohacení. Vědomost o neplatnosti smlouvy získala až po konzultaci s právním zástupcem.10. V této souvislosti žalobkyně odkázala na rozhodovací praxi Finančního arbitra, konkrétně nález ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, , a rozhodnutí o námitkách ze dne 16. 11. 2023, kde arbitr obdobnou pojistnou smlouvu posoudil jako platně uzavřenou. Arbitr konstatoval, že smlouva neodporuje zákonu o pojistné smlouvě a že pojistné plnění není určeno pouze odkazem na nejistý výsledek investování. Arbitr rovněž neshledal neurčitost ujednání o výši počátečních nákladů.11. Žalobkyně zdůraznila, že pokud by měla vědomost o neplatnosti smlouvy již v roce 2019, nehradila by pojistné dalších pět let. V řízení nebyla prokázána žádná pozdější vědomost žalobkyně, která by mohla spustit běh subjektivní promlčecí doby. Žalobkyně argumentovala, že posouzení neplatnosti obdobných smluv činilo potíže i odborným institucím, a že jako spotřebitel nemohla mít právní vědomost o neplatnosti bez odborné pomoci.12. Dále žalobkyně namítala, že soud prvního stupně opomenul přezkoumat smluvní ujednání z hlediska jejich zneužívající povahy ve smyslu článku 3 Směrnice Rady 93/13/EHS o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách a § 56 odst. 1 občanského zákoníku. Žalobkyně nebyla seznámena s výší rizikového pojistného ani s poplatky, což způsobilo významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran.13. Žalobkyně odkázala na judikaturu SDEU ve věcech C-243/08 (Pannon GSM), C-472/10 (Invitel) a aktuálně C-630/23 ze dne 30. 4. 2025, které zavazují vnitrostátní soudy k přezkumu zneužívajících ujednání i bez návrhu spotřebitele. Dále poukázala na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 45/17, který zdůrazňuje povinnost soudů poskytovat efektivní ochranu spotřebitelům.14. Žalobkyně uvedla, že neurčitá ujednání o ceně pojištění a nákladech naplňují znaky nepřiměřených podmínek dle § 56 odst. 3 písm. g) a i) občanského zákoníku. Odkázala na rozhodovací praxi Městského soudu v Praze, např. sp. zn. 28 Co 98/2025, kde bylo konstatováno, že neurčitost ujednání vede k jejich zneužívajícímu charakteru.15. Závěrem žalobkyně tvrdila, že rozsudek porušil její právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť soud prvního stupně nezohlednil ochranu spotřebitele dle čl. 38 Listiny základních práv EU a neposoudil neplatná ujednání optikou zneužívajících klauzulí. Navrhla proto rozsudek změnit a přiznat jí žalovanou částku s příslušenstvím, případně rozsudek zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.16. Žalovaná navrhla potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného. Setrvala na stanovisku, že počátek běhu subjektivní promlčecí doby je nutno spojovat nejpozději s datem konverze pojistné smlouvy. V rámci této konverze a související modelace byla žalobkyně seznámena s detaily pojištění, včetně výše rizikového pojistného a dalších poplatků. Podle žalované si žalobkyně mohla na základě těchto informací učinit úsudek o ekonomickém výsledku pojistně-investičního záměru, od tohoto okamžiku by se měl odvíjet běh subjektivní promlčecí lhůty.17. Žalovaná odmítla námitku žalobkyně, že modelace nebyla závazná s tím, že nezávaznost modelace spočívá pouze v tom, že pojišťovna není povinna takovou smlouvu uzavřít, nikoli v možnosti svévolně měnit její parametry. K podpoře svého stanoviska žalovaná odkázala na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2025, č. j. 18 Co 218/2025–185, kde soud konstatoval, že žalobce musel pojmout vědomost o neplatnosti smlouvy nejpozději při konverzi v roce 2016, případně z výročního dopisu z roku 2020. Soud v tomto rozhodnutí dovodil, že aktivní jednání žalobce v průběhu trvání smlouvy zakládá objektivní předpoklad subjektivní vědomosti o vzniku bezdůvodného obohacení.18. Žalovaná dále odkázala na rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 1. 7. 2025, č. j. 46 C 400/2024–15