36 Co 155/2025-85 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení 100 000 000 Kč spolu s 15% úrokem od 13. 12. 2023 do zaplacení (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 600 Kč (výrok II).2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně dožadovala odškodnění právní nejistoty ohledně existence žalobního nároku, která jí vznikla tím, že soudy se v řízení vedeném u Obvodního soudu pro , adresa, pod sp. zn. , spisová značka, a u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , spisová značka, odmítly jejím žalobním požadavkem věcně zabývat, když bez projednání její žalobu z důvodu nedostatečných a nejasných žalobních tvrzení jako neprojednatelnou odmítly.3. Soud prvního stupně na základě nesporných tvrzení účastníků a provedeného dokazování učinil zjištění popsaná pod body 5 až 9 rozsudku, na která odvolací soud odkazuje. Vzal tak za prokázané, že koncem září 2022 podala žalobkyně u Obvodního soudu pro , adresa, žalobu proti žalované České republice , ústřední orgán, . V říjnu 2022 na výzvu soudu uhradila soudní poplatek a v lednu 2023 byla soudem vyzvána k odstranění vad žaloby. Usnesením ze dne 27. 2. 2023, č. j. , spisová značka, , Obvodní soud pro , adresa, žalobu jako neprojednatelnou odmítl s tím, že žalobkyně vytknuté vady žaloby neodstranila. Usnesení nabylo právní moci dne 2. 6. 2023, když Městský soud v Praze usnesením ze dne 11. 5. 2023, č. j. , spisová značka, , toto rozhodnutí jako věcně správné potvrdil. Tato rozhodnutí nebyla dotčena mimořádnými opravnými prostředky. Žalobkyně podala u žalované žádost o zaplacení nyní projednávaného žalobního požadavku (zaplacení škody ve výši 100 000 000 Kč) s tím, že se jedná o odškodnění nejistoty ohledně existence neprojednaného, odmítnutého žalobního nároku, když soudy se jím odmítly věcně zabývat. Žalovaná této žádosti nevyhověla.4. Uvedené skutečnosti soud právně hodnotil zejména dle § 1, § 2 § 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „OdpŠk“) a dospěl k závěru, že v posuzovaném soudním řízení není dán žádný odpovědnostní titul (nesprávný úřední postup či nezákonné rozhodnutí), když nesprávným úředním postupem nelze hodnotit postup soudu, jenž vedl ke konečnému procesnímu rozhodnutí (odmítnutí žaloby), které nabylo právní moci a nebylo ani prostřednictvím mimořádného opravného prostředku či ústavní stížnosti zrušeno.5. Žalobu proto pro absenci základního předpokladu odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci, kterým je existence odpovědnostního titulu (nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu), jako nedůvodnou zamítl a o nákladech řízení rozhodl podle zásady úspěchu ve věci, vyjádřené v ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř.6. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání. Odmítla závěr soudu o absenci odpovědnostního titulu. Namítla, že existence této podmínky vyplývá z odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 30 Cdo 73/2024, který je pro soud prvního stupně závazný. Za situace, kdy Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí o odmítnutí této žaloby se závěrem, že žaloba je projednatelná, pak lze uzavřít, že tvrzený žalobní nárok je dán. Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a žalobě v plném rozsahu vyhověl. V doplnění pak vyčíslila dosavadní náklady spojené s tímto řízením v rozsahu 421 500 Kč.7. Odvolací soud podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. přezkoumal napadený rozsudek i řízení, které předcházelo jeho vydání, a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.8. Soud prvního stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu, provedené důkazy řádně hodnotil v souladu s ust. § 132 o. s. ř. a učinil správný skutkový závěr, když v odůvodnění rozhodnutí pak v souladu s ust. § 157 odst. 2 o. s. ř. uvedl, které skutečnosti má za prokázané a proč. V jeho odůvodnění jsou skutková zjištění jasná, přehledná, z nich učiněný skutkový závěr je jejich logickým, výstižným shrnutím a je i dostatečným podkladem a východiskem pro právní hodnocení věci. Odvolací soud se ztotožňuje i s tímto právním hodnocením a v plném rozsahu na ně odkazuje.9. Odpovědnost státu za škodu či nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem nebo nezákonným rozhodnutím (§ 7, §13 OdpŠk) je dána pouze v případě existence tří podmínek, a to 1) vzniku škody, 2) existence nesprávného úředního postupu či nezákonného rozhodnutí a 3) příčinné souvislosti mezi vznikem škody (újmy) a nesprávným úředním postupem nebo nezákonným rozhodnutím. Absence jediného z uvedených předpokladů vylučuje vyvození odpovědnosti.10. Odvolací soud nesdílí výhrady odvolatelky, že soud prvního stupně nesprávně hodnotil otázku existence odpovědnostního titulu (nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu), naopak se zcela ztotožňuje s argumentací prvostupňového soudu. Existence nezákonného rozhodnutí není dána, neboť zde chybí zrušené či změněné pravomocné rozhodnutí pro nezákonnost (§ 8 odst. 1 OdpŠk) a tvrzená pochybení při projednání žalobcova nároku nelze hodnotit ani jako nesprávný úřední postup (§ 13), když vytýkaná jednání jsou postupem soudu, která vedla k vydání konečného rozhodnutí.11. Žalobkyně se prostřednictvím zákona č. 82/1998 Sb. pokouší o nepřípustnou revizi soudní rozhodovací činnosti (soudních rozhodnutí), když postup soudu směřující k vydání konečného rozhodnutí (rozhodovací činnost) lze přezkoumávat pouze v rámci zákonem upravených řádných či mimořádných opravných prostředků (§ 201 až § 243 o.s.ř.).12. Závěr soudu prvního stupně o absenci základního předpokladu odpovědnosti za škodu je proto správný, a ani odvolací námitky nejsou způsobilé jej zpochybnit. Pokud obecný zástupce v písemném odvolání či právní zástupkyně v rámci odvolacího jednání akcentovali nesprávný procesní postup obecných soudů v tomto řízení, když poukazovali na dovolacím soudem zrušené odmítnutí této žaloby, pak odvolací soud konstatuje, že tento postup byl dovolacím soudem napraven, a neměl vliv na konečné věcné rozhodnutí, když ani nemohl obsahovat žádné závazné stanovisko o věci samé (o oprávněnosti žalobního nároku). Závěr dovolacího soudu o projednatelnosti žaloby nelze zaměňovat za závazný závěr o existenci některých tvrzených skutečností (zde odpovědnostní titul). Tvrzení právní zástupkyně o zvýšených nákladech její klientky v souvislosti s tímto dílčím procesním postupem se míjí s věcnou podstatou projednávané věci (odškodnění jiného sporného řízení). V této souvislosti je tak třeba připomenout, že nárok na náklady řízení vzniká až konstitutivním nákladovým výrokem v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§ 151 o. s. ř.), přičemž se zásadně řídí principem úspěchu ve věci (§ 142 o. s. ř.), tedy odvisí od konečného výsledku sporu. Za situace, kdy účastník není se svým žalobním nárokem úspěšný, pak si nejen veškeré své náklady nese sám, ale podle uvedené zásady je hradí i úspěšné straně soudního sporu.13. Odvolací soud proto napadený zamítavý výrok (I) postupem dle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil. Shodně postupoval i ve vztahu k nákladovému výroku (II), když soud prvního stupně správně aplikoval ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. a počet paušálních náhrad i jejich výši stanovil v souladu s vyhláškou č. 254/2015 Sb.14. O nákladech odvolacího řízení rozhodl rovněž podle zásady úspěchu ve věci vyjádřené v § 142 odst. 1 o.s.ř., když zcela úspěšné žalované žádné náklady v tomto stádiu řízení nevznikly.