36 Co 230/2025-101 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení částky 19 118 666 Kč s 12,50% úrokem z prodlení od 1.11.2024 do zaplacení (výrok I) a uložil neúspěšné žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok II).2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala náhrady ušlého zisku, kterého by v letech 2019 až 2022 dosáhla podnikatelskou činností, nebýt nezákonného zadržení jejích finančních prostředků, pro které byla nucena své podnikání v České republice ukončit. Požadovaného finančního plnění jako očekávaného zisku se domáhala podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen OdpŠk), a to jednak z titulu nezákonného rozhodnutí policejního orgánu ze dne 14.3.2019 o zajištění finančních prostředků (§ 8 odst. 1 OdpŠk), zrušeného soudem v březnu 2023, a dále z důvodu nesprávného úředního postupu orgánů činných v trestním řízení, když nezákonné rozhodnutí měly příslušné orgány státu zrušit nejpozději do konce roku 2019 (§ 13 OdpŠk). Ušlý zisk za rok 2019 ve výši 4 952 000 Kč požadovala výhradně z titulu nezákonného rozhodnutí, kterým policejní orgán neoprávněně zablokoval její veškeré finanční prostředky na bankovním účtu pro podezření ze spáchání zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti. Ušlý zisk za roky 2020 až 2022 (v letech 2020, 2021 po 5 000 000 Kč a za rok 2022 částku 4 166 666 Kč) si nárokovala z jedné poloviny z titulu nezákonného rozhodnutí a z druhé poloviny z důvodu nesprávného úředního postupu (nepřiměřeně dlouhého prověřování původu těchto prostředků, respektive nevydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě).3. Žalovaná ve vyjádření k žalobě učinila nesporným, že žalobkyně žalobní nárok u její organizační složky předběžně uplatnila, jeho existenci však z důvodu absence odpovědnostního titulu zcela odmítla. Akcentovala, že opatření o zajištění prostředků nebylo nikdy pro nezákonnost zrušeno, a k jeho zrušení došlo výhradně pro nadbytečnost, neboť účet byl současně i v průběžně vedeném trestním řízení po jeho celou dobu trvání zcela důvodně zajištěn, když v řízení vyloučenému k samostatném projednání byla žalobkyně pravomocně odsouzena a finanční prostředky byly v tomto trestním řízení plně využity.4. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění popsaných v odstavcích 5. a 6. odůvodnění napadeného rozsudku, které spolu s právním hodnocením shrnul do odstavců 19. a 20. odůvodnění, na které tak lze v plném rozsahu odkázat. Vzal tak zejména za prokázané, že zajištění finančních prostředků bylo zrušeno nikoliv pro nezákonnost, ale z důvodu nadbytečnosti, přičemž důvody jejich zajištění nadále trvaly. Žalobce byl následně pravomocně odsouzen za trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění, a finanční prostředky byly využity pro účely výkonu peněžitého trestu. Po právním zhodnocení zjištěných skutečností zejména dle § 1 odst. 1, § 5 písm. a), § 8 odst. 1, § 13 odst. 1 a 2, § 14 odst. 3, § 15 odst. 2 a § 26 zákona č. 82/1998 Sb. s přihlédnutím k ustálené judikatuře dovolacího soudu (např. sp. zn. 28 Cdo 4249/2010, 25 Cdo 4462/2007, 30 Cdo 970/2020, 30 Cdo 3310/2013) akcentoval, že odpovědnost státu za škodu je podmíněna kumulativním splněním tří podmínek, a to existencí odpovědnostního titulu, vznikem škody a příčinnou souvislostí. Uzavřel, že ani jedna z uvedených podmínek nebyla splněna, když zajištění finančních prostředků nebylo zrušeno pro nezákonnost a ani předčasné zrušení rozhodnutí o zadržení prostředků by nevedlo k jejich vydání, neboť ke zrušení soud přistoupil nikoli za účelem jejich uvolnění, nýbrž z důvodu, že postačovalo jejich zajištění v souběžně vedeném trestním řízení, ve kterém byla žalovaná pravomocně odsouzena. Tedy zajištění finančních prostředků pokračovalo, a bylo zcela důvodné, když v souběžně vedeném trestním řízení byla žalovaná pravomocně odsouzena, a podle toho výsledku bylo se zajištěnými prostředky také naloženo. Žalobu proto prvostupňový soud jako nedůvodnou plně zamítl a o nákladech řízení rozhodl podle zásady úspěchu ve věci, vyjádřené v ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř.5. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně včasné a přípustné odvolání, ve kterém se ohradila proti závěru o absenci odpovědnostního titulu (nezákonného rozhodnutí a nesprávného úředního postupu). V polemice s prvostupňovým soudem zejména zopakovala či parafrázovala své dosavadní žalobní argumenty, a setrvala tak na tvrzení, že zajištění finančních prostředků na jejím účtu ve výši 617 607,60 EUR usnesením , bezpečnostní sbor, ze dne 14. 3. 2019 bylo od počátku nedůvodné, neboť podezření ze spáchání trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti se neprokázalo. Trestní řízení bylo vedeno vůči jiným osobám, které neměly se žalobkyní žádnou souvislost, a věc byla usnesením ze dne 1. 8. 2023 odložena. Skutečnost, že usnesení o zajištění bylo později zrušeno pro nadbytečnost, nevylučuje jeho nezákonnost, neboť nadbytečnost sama o sobě představuje nezákonný zásah. Odpovědnost státu za škodu nelze podmiňovat výhradně formálním zrušením rozhodnutí pro nezákonnost, zejména pokud sama neměla možnost takové zrušení iniciovat. Namítá rovněž nesprávný úřední postup spočívající v tom, že orgány činné v trestním řízení opakovaně zamítaly její žádosti o zrušení zajištění, ačkoliv důvody pro jeho trvání pominuly, čímž porušily povinnost podle § 79f trestního řádu. Akcentovala, že se nedomáhá náhrady škody za dobu od druhého zajištění (od 1. 11. 2022), ale výlučně za období od 14. 3. 2019 do 1. 11. 2022, kdy podle jejího názoru zajištění nemělo být vůbec provedeno. Navrhla proto, aby odvolací soud napadený prvostupňový rozsudek zrušil a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.6. Odvolací soud podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. přezkoumal napadený rozsudek i řízení, které předcházelo jeho vydání, a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.7. Soud prvního stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu, provedené důkazy řádně hodnotil v souladu s ust. § 132 o. s. ř. a učinil správný skutkový závěr, když v odůvodnění rozhodnutí pak v souladu s ust. § 157 odst. 2 o. s. ř. uvedl, které skutečnosti má za prokázané a proč. V jeho odůvodnění jsou skutková zjištění jasná, přehledná, z nich učiněný skutkový závěr je jejich logickým, výstižným shrnutím a je i dostatečným podkladem a východiskem pro právní hodnocení věci. Odvolací soud se ztotožňuje i s tímto právním hodnocením a v plném rozsahu na ně odkazuje.8. Odpovědnost státu za škodu či nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem nebo nezákonným rozhodnutím (§ 7, §13 OdpŠk) je dána pouze v případě existence tří podmínek, a to vzniku škody, existence nesprávného úředního postupu či nezákonného rozhodnutí a příčinné souvislosti mezi vznikem škody (újmy) a nesprávným úředním postupem nebo nezákonným rozhodnutím. Absence jediného z uvedených předpokladů vylučuje vyvození odpovědnosti.9. Odvolací soud nesdílí výhrady odvolatelky, že soud prvního stupně nesprávně hodnotil otázku existence odpovědnostního titulu (nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu), naopak se zcela ztotožňuje s argumentací prvostupňového soudu.10. Existence nezákonného rozhodnutí není dána, neboť zde chybí zrušené či změněné pravomocné rozhodnutí pro nezákonnost (§ 8 odst. 1 OdpŠk), když usnesení policejního orgánu ze dne 14. 3. 2019, kterým byly zajištěny finanční prostředky žalobkyně, nebylo zrušeno pro nezákonnost, nýbrž pro nadbytečnost, a to v důsledku existence nového zajištění ve vyloučeném, původně společně vedeném řízení. Navíc v řízení vyšlo najevo, že zajištění finančních prostředků bylo zcela důvodné (z důvodu společně projednávaného skutku, následně vyloučeného k samostatnému projednání v souběžně vedeném trestním řízení), žalobkyně nárok na jejich vrácení neměla, a tedy žalobkyní konstruovaná škoda nemohla ani vzniknout (absence škody i příčinné souvislosti).11. Jak výstižně poznamenal i soud prvního stupně, civilní soudy nejsou kompetentní k přezkumu správnosti postupu orgánů činných v trestním řízení či zákonnosti rozhodnutí vydaných v trestním řízení (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3310/2013 uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 8/2016 či z něj vycházející usnesení Nejvyššího soudu, sp. zn. 30 Cdo 1575/2020, případně recentní usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 687/22).12. Odvolací soud proto napadený zamítavý výrok (I) postupem dle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil. Shodně postupoval i ve vztahu k nákladovému výroku (II), když soud prvního stupně správně aplikoval ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. a počet paušálních náhrad i jejich výši stanovil v souladu s vyhláškou č. 254/2015 Sb.13. O nákladech odvolacího řízení rozhodl rovněž podle zásady úspěchu ve věci vyjádřené v § 142 odst. 1 o.s.ř., když zcela úspěšné žalované žádné náklady v tomto stádiu řízení nevznikly.