36 Co 253/2025-56 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost odstranit do jednoho měsíce od právní moci rozsudku stavbu bez čísla popisného a čísla evidenčního – garáž (dále jen „garáž“), stojící na pozemku parc. č. , číslo, (dále jen „pozemek“) o výměře 29 m² v katastrálním území , název, (výrok I) a dále jí uložil povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 87 773 Kč (výrok II).2. Takto rozhodl o požadavku žalobkyně na odstranění garáže, která je ve vlastnictví žalované a nachází se na pozemku ve vlastnictví žalobkyně. Žalovaná nabyla garáž jako odúmrť po , jméno FO, , jejím stavebníkem byl pan , jméno FO, , patrně otec zemřelého , jméno FO, . Stavba garáže byla provedena na základě souhlasu odboru výstavby Obvodního národního výboru v , adresa, ze dne 18. 2. 1965, z něhož plyne, že pozemky, na kterých byla stavba provedena, byly svěřeny do správy organizace , název, , adresa, v souladu s ustanovením § 65 odst. 1 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník, v tehdy platném znění. Tato organizace pak pozemky v souladu s ustanovením § 15 odst. 3 vyhlášky č. 117/1964 Sb., o správně národního majetku v tehdy platném znění, přenechala do dočasného užívání , jméno FO, pro osobní potřebu k přechodnému umístění garáže. Podle žalobkyně se proto jednalo o oprávněnou stavbu na cizím pozemku na základě práva, které bylo časově omezené. Žalovaná tudíž nemá k užívání pozemku ve vlastnictví žalobkyně žádný právní titul, žalobkyně proto nemusí strpět užívání pozemku žalovanou a požaduje odstranění garáže.3. Žalovaná namítla, že stavba garáže byla povolena v roce 1965, z hlediska stavebně-právních předpisů jde o stavbu povolenou. Ani z hlediska stavebně-konstrukčního nevykazuje žádné závady, není proto důvod k jejímu odstranění. Jedná se o garáž v souvislé řadové zástavbě a její odstranění by mohlo vést k narušení statiky sousedních garáží, případně k dalším škodám. Poukázala také na to, že žalobkyně byla při získání pozemku srozuměna s tím, že se na něm nachází příslušným úřadem povolená stavba. Právnímu předchůdci žalované, respektive jeho otci, svědčil právní důvod ke zbudování garáže v době její výstavby a zásah do vlastnictví žalobkyně proto není zásahem neoprávněným. Občanskoprávní neoprávněnost se váže k okamžiku vzniku stavby, stavba tak musí být neoprávněná od počátku a k tomu, aby stavbu bylo možno považovat za neoprávněnou, nepostačuje ani případné dodatečné odpadnutí dřívějšího dovoleného titulu. Vlastník pozemku nemůže mít více práv než vlastník stavby, všechny formy vlastnictví jsou si rovny.4. Soud prvního stupně v napadeném rozsudku vyšel ze shodných tvrzení účastníků a listinných důkazů zhodnocených v bodech 3. a 4. odůvodnění napadeného rozsudku, přičemž odvolací soud na tato skutková zjištění pro stručnost odkazuje. Svá zjištění poté soud prvního stupně shrnul v závěru o skutkovém stavu tak, že žalovaná nedisponuje platným právním titulem k užívání pozemku pod garáží, přestože k jeho předložení byla vyzvána podle § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“).5. Po právní stránce věc posoudil podle § 65 odst. 1 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník, v tehdy platném znění (dále jen „h. z.“), kdy měl za to, že stát, resp. organizace, která státní majetek spravovala, v tomto případě organizace , název, , adresa, , mohl přenechat pozemky občanům k dočasnému užívání, a to podle § 15 odst. 3 vyhlášky č. 117/1964 Sb., o správě národního majetku, v tehdy platném znění. Právo stavebníka mít stavbu umístěnou na cizím pozemku bylo od počátku časově omezené, jinak by příslušná smlouva byla v rozporu s tehdy platnou právní úpravou. I pokud by tato dočasnost nevyplývala přímo ze smlouvy, musel stavebník vědět nebo vědět měl a mohl, že jeho právo stavby je pouze dočasné, pročež garáž byla postavena jako dočasná oprávněná stavba.6. Soud prvního stupně poté postupoval za použití § 3055 odst. 1 věta první a § 3028 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), kdy měl za to, že se ustanoveními tohoto zákona sice řídí právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů. Tím je zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do 31. 12. 2012 (dále jen „obč. zák.“), konkrétně jeho § 126 odst. 1 poskytující vlastníku právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje. Vyšel rovněž z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 162/97 a rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 162/2007, a uzavřel, že v daném případě došlo ke změně vlastníka pozemku i garáže, přičemž nebylo prokázáno, že by existovala smlouva, která opravňuje žalovanou k užívání pozemku a zavazuje žalobkyni toto užívání strpět. Žalobkyně tvrdila, že žádný takový právní titul neexistuje a žalovaná ani po výzvě soudu takový právní titul nepředložila. Žalovaná sice za takový právní titul označila rozhodnutí v dědické věci, kterým garáž nabyla, toto usnesení však ze své povahy žalobkyni nijak zavazovat nemůže.7. Soud prvního stupně se dále zabýval argumentací žalované o legálnosti stavby garáže, jejíž trvání nebylo časově omezeno, a uzavřel, že pro posouzení, zda stavebník má ke stavbě na cizím pozemku občanskoprávní titul, není obsah stavebního povolení rozhodující. Skutečnost, že stavba nebyla povolena jako dočasná, nevylučuje dočasnost občanskoprávního oprávnění mít stavbu na cizím pozemku. Užívání pozemku původním vlastníkem garáže tak bylo od počátku právem dočasným, založeným mezi právním předchůdcem žalobkyně a právním předchůdcem žalované pravděpodobně smlouvou, kterou předpokládala v té době platná právní úprava. Nynější vlastník pozemku i vlastník garáže jsou však osoby odlišné od původních vlastníků a smluvních stran, z tehdejších ujednání již nejsou zavázáni, sami si nic ohledně užívání pozemku neujednali a žalovaná žádným právním titulem k jeho užívání nedisponuje. Jelikož žalobkyně nesouhlasí s umístěním stavby garáže na pozemku, oprávněně se podle § 126 odst. 1 obč. zák. ve spojení s § 3028 odst. 2 o. z. domáhá jejího odstranění. Soud prvního stupně proto žalobě na odstranění garáže žalované z pozemku žalobkyně vyhověl, když lhůtu k jejímu odstranění plynoucí od právní moci rozsudku stanovil podle § 160 odst. 1 o. s. ř. v délce jednoho měsíce, neboť ji považoval za přiměřenou. O nákladech řízení potom rozhodl podle zásady úspěchu ve věci vyjádřené v § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy jejich výši vyčíslil za použití vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve spojení s vyhláškami o cestovních náhradách.8. Proti oběma výrokům tohoto rozsudku podala žalovaná včasné a přípustné odvolání, ve kterém v převážné míře zopakovala či parafrázovala svou dosavadní obranu proti žalobě. Uvedla tedy, že stavba garáže byla povolena v roce 1965 a z žádného dokumentu neplyne jakékoliv časové omezení ve vztahu k užívání pozemku žalobkyně. Jde tak o stavbu legální, nevykazuje potom ani vady stavebně-technického charakteru, které by vyžadovaly její odstranění. K nařízení odstranění stavby by soud mohl přistoupit jen tehdy, hrozilo-li by nebezpečí, že stavba svým stavem (například nestabilitou, narušenou statikou apod.) může způsobit škodu, případně úraz osob.9. Žalovaná nesouhlasila ani se závěrem soudu prvního stupně, že jde o stavbu neoprávněnou podle občanskoprávních předpisů. Žalobkyní navržené odstranění stavby tak není přijatelné a soud mohl upravit vztah mezi žalobkyní a žalovanou jiným způsobem, například přikázat stavbu do vlastnictví žalobkyně za náhradu určenou soudem. Nařízením odstranění garáže se však jedná o konflikt výkonu dvou vlastnických práv, která požívají stejné právní ochrany. Není proto možné, aby žalobkyně jako vlastník pozemku měla více práv než žalovaná, která by se jako vlastník garáže na tomto pozemku stojící musela podřídit panujícímu vlastnictví k pozemku. Občanskoprávní neoprávněnost stavby se musí vázat k okamžiku vzniku stavby ve smyslu práva, stavba by tak musela být neoprávněná od počátku a k tomu, aby ji bylo možné považovat za neoprávněnou, nepostačuje ani případné dodatečné odpadnutí dřívějšího dovoleného titulu.10. Žalovaná proto navrhla napadený rozsudek změnit tak, že se žaloba zamítá. Pokud by odvolací soud dospěl k závěru, že taková změna možná není, navrhla zrušení rozsudku a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V případě, že by odvolací soud shledal napadený rozsudek správným, žalovaná navrhla změnu lhůty ke splnění povinnosti odstranění garáže na šest měsíců od právní moci rozsudku, a to především z toho důvodu, že se bude jednat o veřejnou zakázku podle zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění pozdějších předpisů, jejíž zadání představuje pro žalovanou značnou časovou náročnost.11. Žalobkyně se ve vyjádření k odvolání zcela ztotožnila se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně a dále vyvracela odvolací námitky žalované. Žalovaná totiž v průběhu ce